5–6/2013 – Okcitánské koření

Úvodník

Caras legeiras, cars legeires,
stejně jako v minulém roce věnujeme i letos jedno číslo regionální kultuře – po Bretani zamíříme do Okcitánie. Tento kraj má nejen svou vlastní uměleckou tradici, ale dokonce i vlastní jazyk – okcitánštinu.

Je okcitánština jeden jazyk, nebo se jedná o skupinu jazyků? Jaké bylo její postavení ve středověku a jaké je dnes? Má vůbec okcitánština budoucnost? Odpovědi z různých úhlů pohledu nabízejí Matouš Jaluška, Robert Lafont, Bernard Lesfargues a Richard Vacula.

Již od pozdního středověku musela okcitánština soupeřit o své místo na slunci s francouzštinou. O tomto nerovném zápasu vypovídají básně ze 16. století, jakož i texty moderní. Zatímco Jean Boudou alegoricky líčí vztah Francie a Okcitánie jako manželské pouto, Robert Lafont barvitě vypráví o boji za záchranu okcitánské kultury po roce 1968.

Jedním ze zásadních přínosů Okcitánie světu je motiv dvorné lásky, jenž se objevuje v básních Jaufrého Rudela, ve dvou fabliaux i v kurtoazním románu Flamenca.

Ač v tomto čísle můžeme představit pouze výběr z okcitánské literatury, snažili jsme se pokrýt její vývoj od počátků až do současnosti, a zároveň zachytit rozmanitost místních jazykových variet; například ve výboru z okcitánské poezie 20. století tak naleznete zástupce pěti různých oblastí (Landes, Languedoc, Limousin, Périgord, Rouergue). Tento záměr by se jistě nepodařilo naplnit bez pomoci odborníků na okcitánský jazyk a kulturu. Za pomoc s přípravou čísla jsme velmi vděční Jeanu-Marku Courbetovi, Jeanu-Claudu Dugrosovi a Bernardu Lesfarguesovi, významným představitelům hnutí za obrodu okcitánské kultury Felibrige, a českým odborníkům Matouši Jaluškovi, Jiřímu Pelánovi, Josefu Prokopovi a Richardu Vaculovi.

Závěrem je nutné poznamenat, že přestože českých překladů z okcitánské literatury existuje jen omezené množství, i v této oblasti došlo k pozoruhodným počinům. Toto číslo navazuje na snahu započatou již v 19. století; na některé překladatelské osobnosti či na důležitá česká vydání přímo odkazujeme v odborných statích i v medailoncích.

V příštím čísle nahlédneme do soukromí různým spisovatelům – budeme si číst v denících Andrého Gidea, Ljuby Ginzburgové, Nicka Hornbyho, Anny-Leny Laurénové, Curta Meyera-Clasona a Andreje Platonova.

Vít Pokorný