Richard Vacula
Titul následující úvahy je samozřejmě míněn jako nadsázka, má však své opodstatnění. Hned úvodem je třeba si položit otázku: jestliže je toto číslo Plavu zaměřeno na okcitánskou literaturu, bude český čtenář schopen představit si pod tímto pojmem něco konkrétního? Jsem přesvědčen, že v drtivé většině případů nikoli. O něco konkrétnější představu však získá, zjistí-li, že číslo obsahuje mj. texty provensálské nebo gaskoňské. Je tedy na místě upřesnit, co označují výrazy okcitánština a okcitánská literatura, Okcitánie a Okcitánec.
Kde leží Okcitánie?
Je nutné konstatovat, že zmíněné výrazy se nevztahují k žádné geopolitické entitě či konstituované národnosti: žádná taková totiž neexistuje ani v minulosti neexistovala. Uvedená označení vycházejí z potřeby zastřešit historickou, kulturní a jazykovou blízkost regionů (respektive historických zemí) ležících na území dnešní jižní Francie a části sousedních států. Jde tedy o určitý konstrukt, který má především kulturně-jazykový rozměr, jakkoliv se v průběhu 20. století částečně stal i konceptem politickým.
Pokud bychom chtěli vyznačit pomyslnou Okcitánii na mapě, představovala by území o rozloze zhruba jedné třetiny Francie a zahrnovala by část nebo celek osmi současných jihofrancouzských regionů. Její hlavní součástí by byly historické země Limousin, Auvergne, Gaskoňsko, Languedoc a Provence. [1] Mimo hranice francouzského státu by Okcitánie zasahovala do části severoitalských regionů Ligurie a Piemont (tzv. Okcitánská údolí), do autonomní katalánské oblasti Údolí Arán a také do Monaka. Dále lze doplnit izolovanou okcitánskou enklávu Guardia Piemontese (okcitánsky La Gàrdia) v italské Kalábrii. Celková rozloha Okcitánie je odhadována zhruba na 200 000 km2 a její populace přibližně na 13,5 milionu obyvatel. [2] Její rozsah a polohu na mapě ilustruje nákres na vnitřní straně obálky.
Pro úplnost je třeba zmínit, že až do 19. století bylo k okcitánskému jazykovému a kulturnímu prostoru řazeno rovněž Katalánsko. S ohledem na jeho politickou konstituovanost, geografickou příslušnost i na sociopolitický status jazyka je však dnes všeobecně uznávána svébytnost katalánštiny a katalánské kultury, jakkoli jsou nepochybně velice blízké kultuře okcitánské a okcitánštině.
Jazyk beze jména?
Bylo již naznačeno, že okcitánštinu je obtížné definovat jako jednotný jazyk. Tento fakt výmluvně odráží již samotné označení jazyka: termín okcitánština totiž není ani nejstarším, ani jediným užívaným označením a mezi samými mluvčími tohoto jazyka – či této skupiny jazyků [3] – nemá jednoznačnou podporu.
V minulosti bývala skupina okcitánských nářečí nazývána různě, a to nejčastěji podle dialektu, který v dané době plnil roli určité kulturní koiné. Lze se tedy setkat např. s označením limousinština či provensálština, přičemž zejména druhé zmíněné pojmenování se značně rozšířilo a přetrvalo v podstatě až do současnosti. Přinejmenším ve starších pracích – jazykovědných, literárněvědných aj. – tedy bývá užíván termín provensálština ve významu souhrnu všech nářečí okcitánské jazykové oblasti, respektive jejich kulturní variety. Tento úzus však pochopitelně může být zavádějící, protože pojem provensálština zároveň odkazuje k úžeji pojímaným nářečím kraje Provence.
Z tohoto důvodu moderní jazykovědci (především od poloviny 20. století) většinou prosazují výraz okcitánština jako označení souhrnu všech jazyků či nářečí oblasti Okcitánie v tom rozsahu, v němž jsme ji vymezili výše, a oproti tomu pojmy provensálský, gaskoňský atd. užívají pro jednotlivé jazyky či dialekty, které v podstatě odpovídají kulturně-historickým krajům. Takovýchto jazyků bývá rozlišováno zpravidla šest a patří k nim limousinština, auvernština, vivaroalpština, gaskoňština, languedočtina a provensálština. [4]
Samotný výraz „okcitánština“ vychází z částice přitakání oc [5] (z latinského hoc – „toto“) a za jeho vznik a rozšíření vděčíme patrně Dantu Alighierimu. [6] Ten členil románskou rodinu právě podle užívaného vyjádření souhlasu na jazyky oc, jazyky oïl (z lat. hoc ille est – „toto je onen“) [7] a jazyky si (z lat. sic – „tak“). [8] Termín okcitánština se patrně zprvu objevoval zejména v listinách královských úřadů, [9] není však zcela zřejmé, zda v minulosti označoval celé okcitánské jazykové území, nebo se vztahoval pouze na kraj Languedoc.
Regionální identita a otázka pravopisu
Problematika označení jazyka je však samozřejmě širší, protože nezahrnuje pouze otázku jazykovědné taxonomie. Glotonymum, tedy pojmenování konkrétního jazyka, plní rovněž důležitou roli v procesu formování kolektivní identity. Zjednodušeně lze říci, že konstituovaná jazyková identita může být výrazným činitelem v procesu uvědomování si regionální, respektive etnické a národní přináležitosti. Konsensuální označení jazyka je nepochybně velmi významným atributem takovéto identity.
Na okcitánském území je ovšem jazyková i kulturní identita (o identitě etnické lze v tomto případě hovořit jen velmi obtížně) výrazně vázána na konkrétní kraj, respektive historickou zemi. Ne všichni mluvčí jazyků či dialektů oc jsou s konceptem okcitánštiny dobře obeznámeni a ne všichni jej také bez problému akceptují. V jeho neprospěch hovoří jednak fakt, že jde do značné míry o akademický konstrukt, který je běžnému mluvčímu poměrně vzdálený, jednak to, že centrem šíření myšlenky „okcitanismu“, tedy určité jazykové a kulturní jednoty okcitánského území, je Languedoc, a proto bývá tento koncept v jiných krajích s významnou literární tradicí (Provence, Gaskoňsko…) považován za snahu o omezení vlastní regionální svébytnosti. Je třeba vzít v úvahu, že regionální a jazyková identita mnohých obyvatel těchto krajů je poměrně silně konstituovaná, a vzhledem k tomu, že jde o kategorii výrazně subjektivní, není z vědeckého hlediska dost dobře možné její existenci popírat, jakkoliv má samozřejmě koncept okcitánské jazykové a kulturní jednoty své opodstatnění.
Nastíněná situace se odráží mj. ve sporech o pravopis. Ve zkratce lze říci, že jedním ze symbolů „okcitanismu“ je užívání tzv. „klasické“ pravopisné normy. Její podoba vychází v podstatě z trubadúrské okcitánštiny, tedy z období, kdy byla kulturní varieta jazyka na celém území Okcitánie poměrně jednotná. Výhodou této pravopisné normy je její použitelnost pro všechny současné dialekty (různé grafémy lze na jednotlivých územích interpretovat různým způsobem), nevýhodou pak značná odchylnost mezi psanou a mluvenou podobou jazyka. Naopak „regionalisté“ často podporují jiné normy, které zpravidla lépe odrážejí současný úzus na území konkrétního kraje, nedají se však použít pro ostatní jazyky či dialekty okcitánského prostoru. Nejvýznamnějším příkladem je pravopis upravený pro moderní provensálštinu, jenž bývá – ne zcela přesně – označován jako „mistralovský“.
Literatura jako pojítko
Je-li dnes mnoho věcí, jež Okcitánii rozdělují, existuje jedna, která ji spojuje, a tou je literární tradice. Mezi laickou veřejností se přitom lze dodnes setkat s názorem, že provensálština a další jazyky či dialekty skupiny oc jsou vlastně jen jakýmsi venkovským nářečím francouzštiny bez vlastní literární tradice. Jde o hluboký omyl, na jehož zakořenění má však významný podíl samotná Francie, přesněji řečeno jazyková a kulturní politika Francouzské republiky.
Je třeba si uvědomit, že po pádu západořímské říše se vulgární latina začala vyvíjet na jednotlivých vznikajících feudálních územích do značné míry samostatně a dala tak zrod různým románským jazykům, jež se od sebe více či méně odlišují ve všech plánech jazykového popisu. Území tvořící Okcitánii bylo rozdrobeno do několika feudálních celků, které vedly autonomní vnitřní i zahraniční politiku. Jejich sbližování s Francií, jejíž politický i kulturní vliv v průběhu staletí sílil, probíhalo postupně a proces jejich politické a územněsprávní integrace byl formálně završen až v roce 1860 připojením niceského hrabství k Francii. [10]
Přestože byla oblast Okcitánie v období raného a vrcholného středověku územně a politicky roztříštěná, kulturně a jazykově se dokázala do značné míry sjednotit a – také díky své pozici na jedné z významných křižovatek tehdejší západní Evropy – vytvořit jeden z vrcholů ve vývoji středověké evropské literatury a kultury. Trubadúrské období (zejména 12. a 13. století) představovalo do té doby nevídaný rozkvět umění, zejména lyriky, a přímo ovlivnilo tvorbu a umělecké proudy v dalších částech Evropy. [11] Řečeno s jistou nadsázkou se tak okcitánština na čas stala linguou francou evropských literátů.
V pozdějších staletích však došlo k postupnému úpadku okcitánského jazyka i literatury a prestiž získala francouzština. K radikálnímu urychlení tohoto procesu přispěla doktrína jednoho národního jazyka, jejíž systematické prosazování bylo zahájeno v souvislosti s centralizací Francie za tzv. Velké francouzské revoluce (zhruba od roku 1793). Francouzština se stala jediným úředním jazykem země a ostatní autochtonní jazyky byly minorizovány a postupně vytlačeny z veřejného života. Určit současný počet uživatelů okcitánštiny je nesnadné, protože neexistují žádné oficiální údaje; některé současné zdroje uvádějí zhruba půl milionu mluvčích. [12] Jejich počet však v posledních desetiletích prudce klesá a okcitánština je dnes jedním z jazyků ohrožených zánikem (viz také její klasifikace organizací UNESCO). [13]
Přesto ale nikdy nedošlo k naprostému zániku literární tvorby v okcitánštině. Patrně nejvýznamnějším důkazem její vitality bylo období takzvané druhé renesance, reprezentované především provensálským básnickým sdružením Felibrige, a zejména pak osobností Frédérika Mistrala, v jehož osobě se okcitánská (či přesněji provensálská) literatura dočkala Nobelovy ceny.
Jak psát jména okcitánských tvůrců?
Komplexnost užívání francouzštiny, okcitánštiny, respektive jednotlivých okcitánských jazyků či nářečí, a otázka jazykové a kulturní identity se pochopitelně promítá do celé řady praktických otázek a mj. také komplikuje výběr formy jmen autorů v tomto čísle; variant zápisu totiž nezřídka bývá několik. Vzhledem k francouzské jazykové centralizaci bývají autoři za hranicemi zpravidla známi pod francouzskou podobou svého jména. Je však nutné si uvědomit, že u starších autorů, kteří tvořili ještě před připojením toho kterého území k Francii, zpravidla nejde o formu původní: tou je pochopitelně podoba okcitánská. I novodobí autoři většinou tvoří nejen pod svým občanským, tedy francouzským jménem, ale rovněž pod jménem okcitánským, přičemž „pookcitanšťováno“ bývá nejen křestní jméno, ale rovněž příjmení.
Grafický zápis je navíc komplikován existencí různých grafických norem. Jméno jednoho z čelných představitelů tzv. druhé renesance a zakládajícího člena sdružení Felibrige tak může být zapsáno přinejmenším trojím způsobem: Joseph Roumanille [14] (francouzsky), Josèp Romanilha [15] (okcitánsky podle tzv. klasické normy) nebo Jousé Roumaniho [16] (provensálsky podle tzv. mistralovské normy). Celá problematika je dále komplikována faktem, že forma jména, již užíval sám autor, nemusí být nutně totožná s tou, jež se vžila a která bývá zmiňována v okcitánských textech.
V tomto čísle jsou jména autorů zpravidla uváděna nejdříve ve své francouzské podobě, která umožňuje snazší identifikaci tvůrce. Uvedena je však i okcitánská forma jména, a to případně i v různých pravopisných podobách (přihlížíme mj. i k tomu, jak je jméno uvedeno v prvním či v některém z významných vydání překládaného díla).
Existuje tedy okcitánština?
Závěrem se vraťme k otázce, již jsme si položili v názvu této krátké úvahy. Jak jsme viděli výše, existence okcitánštiny může být zpochybněna hned z několika důvodů. Předně jde vlastně o konglomerát různých – byť blízce příbuzných – jazyků či značně specifických dialektů, z nichž každý reprezentuje svébytnou kulturu a nezřídka také osobitou literární tradici. S tím souvisí fakt, že ani samotné označení jazyka není všeobecně přijímáno. Ze sociolingvistického hlediska dále jde o výrazně minorizovaný jazyk (resp. skupinu jazyků), jehož funkce jsou značně omezeny a který – jak se zdá – v současnosti vymírá.
Přesto zůstává nesporným faktem, že mluvčí jazyků oc v minulosti dokázali vytvořit značně jednotný jazykový úzus a především literární a kulturní tradici, jež ve své době v Evropě neměla obdoby a která zcela zásadním způsobem ovlivnila další směřování evropských literatur, včetně té francouzské. I přes radikální ústup těchto jazyků ze sféry běžného úzu jsou však okcitánsky (provensálsky, gaskoňsky…) píšící autoři schopni na tuto tradici navazovat a dále ji rozvíjet. Existuje mnoho důvodů pro uznání existence okcitánštiny a je mimo jakoukoli pochybnost, že okcitánská literatura si samostatný výbor zaslouží.
Poznámky:
1. Užívám zde názvy provincií v té podobě, která je v českém prostředí zažitější; ta ovšem vychází z francouzštiny, nikoli z okcitánštiny. [Zpět]
2. Viz například: Occitània en chifras. Institut d’Estudis Occitans Haute Garonne. 5. února 2011 <http://www.ieo31.net/index.php?option=com_content&task=view&id=44&Itemid=72>. Lavelle, Pierre. Occitanie: Histoire politique et culturelle. Puylaurens: Institut d’Estudis Occitans, 2004. 11. [Zpět]
3. Rozlišování mezi jazykem a dialektem představuje velice komplexní otázku a nelze je opřít o objektivní kritéria. Proto bývají jednotlivé geografické variety okcitánštiny některými autory označovány za dialekty, a jinými za jazyky. [Zpět]
4. Výčet jazyků (či dialektů) okcitánské skupiny samozřejmě není jediný možný, existují i další typy členění. Jednoznačné není ani jejich označení, o to obtížnější je pak překlad daných termínů do češtiny. Zde vycházíme z francouzského úzu, který je u nás vžitější (např. languedočtina), lze se však setkat rovněž s názvy dialektů vycházejícími z okcitánštiny (např. lengadočtina). [Zpět]
5. Vyslov [ok]; dnes je však vyslovována jako [ɔ]. [Zpět]
6. Viz např.: Abalain, Hervé. Le français et les langues historiques de la France. Éditions Jean-Paul Gisserot, 2007. 178. Sibille, Jean. Les langues régionales. Paris: Flammarion, 2000. 34. [Zpět]
7. Jde o skupinu jazyků či nářečí zhruba území současné severní Francie, patří sem mj. francouzština. [Zpět]
8. Jazyky či nářečí Itálie. [Zpět]
9. Lavelle, 2004. 15. [Zpět]
10. Abalain, 2007. 70. Přesněji bychom mohli uvést dokonce až připojení Mentonu a Roquebrune r. 1861, či dokonce připojení Tende a La Brigue v r. 1947 (Abalain, 2007. 71), ovšem za předpokladu, že budeme mentonštinu, roquebrunštinu, tendštinu a brigaštinu považovat za okcitánská nářečí, což je ovšem (zejména ve druhém zmíněném případě) sporné. [Zpět]
11. Viz např.: Lafont, Robert, Christian Anatole. Nouvelle histoire de la littérature occitane. Vol. 1, 2. Paris: Presses universitaires de France, 1970. 35–185. [Zpět]
12. Např.: Héran, François, Alexandra Filhon a Christine Deprez. „La dynamique des langues en France au fil du XXe siècle.“ Populations & Sociétés. 376 (2002): 1–4. 17. března 2013 <http://www.ined.fr/fichier/t_publication/65/ publi_pdf1_pop_et_soc_francais_376.pdf>. 4. [Zpět]
13. Atlas UNESCO des langues en danger dans le monde. UNESCO. 18. března 2013 <http://www.unesco.org/culture/languages-atlas/>. [Zpět]
14. Čti [ʒoˈzɛf ʁumaˈnij]. [Zpět]
15. Výslovnost dle tzv. referenční okcitánštiny [d͡ʒuˈzɛp rumaˈnijɔ]. [Zpět]
16. Nejčastější výslovnost [d͡ʒuˈze ʀumaˈnijɔ]. [Zpět]