Jaroslav Otčenášek
Jergović, Miljenko. Sarajevské Marlboro.
Přeložil Jiří Hrabal. Odpovědný redaktor Milan Orálek.
1. vydání. Olomouc: Periplum, 2008. 125 stran.
Literární prostředí Bosny a Hercegoviny bylo a zůstává poměrně komplikovaným, což souvisí nejen s dějinami a mnoha různými zvraty včetně poslední války (1992–1995), ale také s proměnami vnímání Bosny a Hercegoviny jako žitého prostoru. [1]
Pokud nahlédneme např. jen do 20. století, v jehož počátku koexistují v Bosně tradice židovské sefardské literatury, [2] bohatá literární tvorba bosenských Chorvatů i Srbů [3] a teprve se utvářející identita Bosenců muslimského vyznání s nadmíru bohatou tradicí turecko-arabsko-perského písemnictví, uvědomíme si, jak ve srovnání s dnešním stavem fatální proměna tento malý kousek Evropy postihla. Omezování a cenzura z doby první světové války byla v letech 1918–1941 vystřídána relativní svobodou tvorby. [4] Začlenění Bosny a Hercegoviny do ustašovského Chorvatska (1941–1944) pak patří k těm temnějším stránkám balkánských dějin. Po skončení 2. světové války vypadá obraz literární Bosny a Hercegoviny již zcela jinak – Židé byli během války povražděni, mnoho chorvatských a srbských autorů zabito, jiní utíkají do emigrace, další končí v Titových koncentrácích, ale díky novému přístupu k národnostní otázce definitivně vzniká muslimská národnost [5] a muslimská bosenská literatura rovněž získává jednoznačnou platformu pro svou existenci. Ač měla Titova Jugoslávie chyby různé povahy, je třeba říci, že z pohledu umělecké svobody patřil tento stát k těm velmi otevřeným, z východního bloku k naprosté špičce. Existovalo jen několik témat, které cenzura stíhala (kritika režimu a systém řízení státu, zmínky o koncentrácích ze 40. a 50. let a pozitivní zmínky o emigraci). Velmi plodné a dělné období 50.–80. let 20. století ukončily až spory ohledně vývoje země po pádu ostatních komunistických režimů, které vyvrcholily válkami, z nichž ta nejkrutější se vedla právě v Bosně a Hercegovině. Stará literární Bosna definitivně mizí, mnoho chorvatských a srbských autorů se ze země stěhuje jinam, nejčastěji ke „svým“, muslimští autoři zůstávají či jako uprchlíci odcházejí často i za oceán. Od konce války (1995) tak prostředí Bosny a Hercegoviny rozlišuje dva druhy autorů. První skupinu tvoří bosenští spisovatelé – toto označení funguje především směrem do zahraničí, např. pro knižní veletrhy. Druhý náhled vnímá autory jako bosňácké (chorvatsky i srbsky bošnjačke, dříve označované jako muslimské), chorvatské a srbské národnosti – tento přístup se užívá v každodenním životě. Sdílený pocit příslušnosti k jedné entitě – k bosenským spisovatelům – se u autorů během poslední války (v 90. letech minulého století) transformoval v čistě etnický. V posledních letech se občas můžeme setkat s kladením rovnítka mezi bosenskou a bosňáckou literární tvorbu, čímž se naznačuje, že jedině muslimská tvorba je opravdu bosenská.
Miljenko Jergović (nar. 1966 v Sarajevu) patří mezi bosenské autory chorvatského původu. Podobně jako několik dalších bosenských chorvatských literátů i on odchází po vypuknutí války do Záhřebu a stává se pozorovatelem a komentátorem dějů ve svém bývalém domově. Dnes bychom jej řadili k bosensko-chorvatských tvůrcům, ač bosenské náměty patří v jeho tvorbě k nejčastějším.
Literární dílo Miljenka Jergoviće
Svá díla začal M. Jergović vydávat ještě za Jugoslávie – v roce 1988 vyšla sbírka básní Opservatorij Varšava (Observatoř Varšava). Do podvědomí čtenářů výrazněji zasáhl v roce 1994, kdy vydal sbírku povídek z obklíčeného Sarajeva Sarajevski Marlboro (Sarajevské Marlboro). Kniha byla natolik zajímavá a dobře napsaná, že byla v poměrně krátké době přeložena do několika jazyků a Jergović za ni obdržel řadu mezinárodních cen (cena Ksavera Šandora Gjalského, cena Ericha Maria Remarquea atd.). Následně se Jergović soustředil především na prozaickou tvorbu: sbírka povídek Karivani (1995), romány a novely Mama Leone (1999), Buick Rivera (2002), Dvori od oraha (2003) atd. K tematice poezie s důrazem na lidovou tvorbu se vrátil ve sbírce povídek Inšallah, Madona, inšallah (2004). Z poslední doby můžeme připomenout román Ruta Tanennbaum (2006) či novelu Volga, Volga (2009). Výrazná část jeho textů vznikala také v rámci publicistiky – Jergović psal pro celou řadu novin a časopisů.
Sarajevské Marlboro
Hned z počátku si můžeme přiznat, že Jergovićova sbírka povídek ze Sarajeva je jeho největším spisovatelským úspěchem, a to jak na domácím, tak mezinárodním poli. Jergović se vlastně přesně „trefil“ do excitovaného zájmu světové veřejnosti o vše, co nějak souvisí s válkou na území bývalé Jugoslávie. V zahraničí vzbuzovaly obzvláště pozornost osudy obyvatel hlavního města Bosny a Hercegoviny, Sarajeva, které se v rámci televizního zpravodajství staly jakýmsi symbolem této války. Jergović sbírku vydal v roce 1994, tedy v době, kdy v Bosně ještě probíhaly ostré boje. Téměř každý v Evropě či zámoří si chtěl něco přečíst o „té válce“. Pokud k tomu připojíme, že Jergović pochází přímo ze Sarajeva (tedy žádný zahraniční novinář), a navíc že se v povídkách mimořádným způsobem projevil jeho literární talent, rámcové příčiny tak rychlého úspěchu jsou nasnadě. Povídky mají vcelku krátký rozsah a nějakým způsobem (přímým, odvozeným či upozaděným) reflektují válku v Bosně a Hercegovině na příkladech drobných lidských osudů v neradostné každodennosti. Kromě překladů do světových jazyků byla sbírka povídek přeložena i do turečtiny (2001) či slovinštiny (2002) a v mnoha dalších jazycích vyšly jednotlivé povídky či ukázky z nich. V České republice se bohužel dlouho nenašel dostatečně odvážný nakladatel, který by tuto vcelku malou knihu vydal. Až olomoucké nakladatelství Periplum sbírku v roce 2008 představilo i v češtině. Vydání dostalo finanční podporu od ministerstev kultury Chorvatska a České republiky a od Nadace Český literární fond. Sám překladatel Jiří Hrabal je členem redakce tohoto nakladatelství, což jistě přispělo k tomu, že se kniha překladu do češtiny dočkala. Sarajevské Marlboro ale u nás vyšlo až v roce 2008, tedy 12 let po skončení války Bosně a Hercegovině, a víceméně zapadlo. Studenti jihoslovanských literatur, příznivci dobrých povídkových knih i řada spíše náhodných čtenářů jej jistě ocenili, nicméně masový čtenář se v té době zajímal o jiná témata a bosenská válka už zmizela v propadlišti paměti.
Jazyková specifika originálu
Překládání z chorvatštiny, srbštiny a dialektů z území Bosny a Hercegoviny a Černé Hory (nebudeme tu komentovat stupeň konstituce samostatné bosenštiny a černohorštiny) do češtiny má celou řadu úskalí. Některá jsou vcelku jasná – posuny významu stejně znějících slov (poprava v češtině znamená „usmrcení“ versus význam „oprava“ v chorvatštině apod.). Jiná jsou poněkud skrytá – např. způsob překládání či osvětlování slov neslovanského původu, která v těchto jazycích často nalézáme (turcismy, arabismy, persismy), ale čeština pro ně buď nemá žádný ekvivalent, nebo jen archaické či příliš opisné vyjádření. Řada překladatelů toto úskalí řeší částečným užíváním původních termínů, jež se v češtině někdy objevují jako archaismy, případně se neznámá slova objasňují v poznámkách a vysvětlivkách. Jiné problémy se odvozují od úvah překladatelů o tom, jak v české verzi rozlišovat dialektální rozdíly – ty pro čtenáře ze zemí bývalé Jugoslávie nesou poměrně zásadní informaci, ale českému čtenáři vůbec nemusejí připadat důležité. [6] Jiný kámen úrazu, který může ohrozit úspěch překladu, spočívá v rozdílné syntaxi češtiny a jihoslovanských jazyků obecně [7] a také v tendenci řady chorvatských a bosenských autorů vytvářet velmi dlouhá souvětí s mnoha vloženými větami, jež u některých spisovatelů mohou dosáhnout až několika desítek řádků.
Pokud tvorbu Miljenka Jergoviće sledujeme na časové ose, jejím specifikem se stává vzrůstající záliba v dialektálních výrazech a zmíněných neslovanských označeních, pro bosenské prostředí obzvlášť příznačných (můžeme tento jev pracovně označit jako „bosenština“). Sbírka povídek Sarajevské Marlboro je v tomto směru ještě velmi umírněná, „bosenština“ se tu projevuje poměrně málo, dialogy, v nichž se nejlépe prezentují nářeční či jazykové rozdíly, nehrají v tomto směru výraznější roli. Jergović téměř celou sbírku napsal ve spisovné chorvatštině, jíž tu a tam probleskne „bosenština“, velké množství místních názvů [8] a především osobních jmen. Z tohoto pohledu patří kniha ve smyslu překladatelském k těm „lehčím“. [9]
Další výrazný rys prozaické tvorby M. Jergoviće představuje značně experimentální a velmi proměnlivá práce s narací, která je ve vyloženě aktivní roli. Jergović velmi rád proměňuje úlohu vypravěče přímo v půli věty, kdy se např. z ich-formy stává du-forma, přičemž čtenář si tuto změnu uvědomuje až s odstupem, většinou se v textu vrací a zmíněná místa si pročítá raději několikrát, aby si nabyl jistoty, že autora chápe. K tomuto stylu psaní se ale Jergović dostává až postupně; a protože Sarajevské Marlboro je jeho prozaickou prvotinou, jsou tu budoucí „hrátky“ s úhlem a formou narace spíše naznačeny. Jinými slovy, tato sbírka povídek tvoří v porovnání s Jergovićovou následnou prozaickou tvorbou ještě relativně nekomplikovaný, ale i tak velmi poetický a místy až rozjímavě napsaný text.
Hrabalovo uchopení Jergovićova textu
Jiří Hrabal je olomoucký bohemista; několik let působil také v Chorvatsku, kde vystudoval kroatistiku, jako lektor češtiny pro bohemisty Filosofické fakulty Záhřebské univerzity. Z překladu Sarajevského Marlbora je patrné, že se tomuto jazyku „dostal pod kůži“ a je schopen vyhnout se převážné většině překladatelských mělčin a bludných balvanů.
Ve sbírce Sarajevské Marlboro Jergović s dialekty pracuje jen málo, a to především v dialozích, v knize je zastoupena zejména interdialektální podoba jazyka. [10] Hrabalovo dialektální experimentování tu tedy nedostalo prostor. Zásadní změna nastala u Hrabala při práci na překladu románu mladé chorvatské autorky Tatjany Gromači Crnac (č. Černoch, 2009). V tomto překladu Jiří Hrabal propadl „kouzlu“ nářečí a rozhodl se překládat jeden z chorvatských dialektů, jenž se v knize objevuje a určuje původ babičky hlavní hrdinky, „inovativně“: nahradil tento dialekt jedním nářečím moravským, čímž u českého čtenáře podle mého názoru zcela nechtěně vyvolává konotace úplně jiného typu, místy až směšné. [11] Že se nejedná o výjimečný přístup, můžeme vidět i v jiných překladech – česká varianta Krve elfů Andrzeje Sapkowského v překladu Stanislava Komárka (1995), v britském seriálu Misfits (č. Zmetci, první řada 2009, přel. Adéla Svobodníková Ostafinová, režie českého dabingu Filip Jančík), kde se zase setkáváme s „ostravštinou“, apod.
Celkově je Hrabalův překlad Sarajevského Marlbora spíše konzervativní, velký důraz klade na přesnost, což bývá u překladů ze slovanských jazyků poměrně časté a očekávané. [12] Syntax Jergovićova textu má většinou charakter spíše chorvatský (užívání infinitivu a potlačení vazby obsahující vedlejší větu se spojkou da na rozdíl od srbštiny a většiny bosenských dialektů), mluvený jazyk pak používá obě zmíněné syntaktické struktury, což odpovídá bosenské realitě. Spisovný text s chorvatskou syntaxí využívaný vševědoucím vypravěčem zůstává i v překladu zachován.
„A smetam li ja tebi? Dugo sam već tu i možda je vrijeme da se iselim,“ spomenula je jednoga jutra. (40)
„Já ti nějak vadím? Jsem tu už dlouho a možná přišel čas, abych se odstěhovala,“ poznamenala jednoho rána. (36)
Hrabal zde zachoval vazbu s vedlejší větou, tu nicméně mohl vyjádřit také infinitivem, aniž by se v češtině cokoliv změnilo. V originále větu pronesla bosenská Muslimka, u které by spisovná chorvatská syntax působila trochu nevěrohodně. Českému čtenáři by to ale nejspíš bylo jedno.
Moje varianta překladu:
„‚Nějak ti tady vadím? Už jsem tady dlouho a možná přišel čas odstěhovat se,‘ prohodila jednou po ránu.“
V podobném duchu je i následující překlad:
Danas novac mogu trošiti slobodnije nego ikad jer znam da je nedovoljan da u novom gradu kupim nešto bitno. (122)
Dnes můžu utrácet peníze svobodněji než kdykoli před tím, protože vím, že jich nebudu mít dost na to, abych si v novém městě koupil něco důležitého. (105)
Souvětí je již poměrně složité, poslední vazba mohla být klidně s infinitivem, aby se text učinil srozumitelnějším a zněl víc „česky“:
„(…) nebudu mít dost na to, koupit si v novém městě něco důležitého.“
Jak jsme již výše uvedli, se syntaxí Hrabal pracuje logicky a přesně, někdy možná až příliš konzervativně, v češtině je např. zmíněná vazba s infinitivem používaná zcela běžně.
Práce s dialogy je v Hrabalově překladu dobrá, avšak občas bývají postavy umravněny a v češtině se vyjadřují na jazykově vyšší úrovni než v originále.
„Čuva vas vaš Dejo i saćuvat će vas bogami! Nije kum dugme, a bogme ni kuma nije rajsferšlus!“ (57)
„Váš Dejo vás chrání a namouduši, že vás ochrání! Kmotr s kmotrou se neodhazují jak obnošené šaty!“ (49)
Moje varianta překladu:
„‚Váš Dejo vás hlídá a taky že vás uhlídá! Kmotr ani kmotra se jen tak neodhoděj jako starý hadry!‘“
Podobný případ obsahující opět nespisovný jazyk (ko místo kao, usuko místo usukao).
„Grehota beštije, al nek se na medvjedu završi.“ (64–65)
A Ivo T. ti hoda Vitezom ko pola čovjeka. Nemaš ga više šta vidjeti. Sav se usuko i uvuko u sebe. (67)
„Chudák zvíře, ale kéž by zůstalo u medvěda.“ (54)
A Ivo T. chodí po Vitezu jako tělo bez duše. Skoro nic z něho nezbylo. Celý se uzavřel a stáhl do sebe. (56)
Hrabalův překlad je však opět celý spisovně, dokonce se „bestie“ mění na zvíře. Podobně v jiné větě opět dochází ke zvýšení kvality jazyka oproti originálu:
Tri šteke cigara, po kile kave i dvije konzerve. (67)
Tři paklíky cigaret, půl kila kávy a dvě konzervy. (57)
Originálu by byla bližší spíše tato varianta:
„Tři kartóny (kartáče) cigaret, půl kila kafe a dvě konzervy.“
Nebo je v textu označení pro Roma hovorové, nikoliv spisovné (Cigo, ne Cigan). Pokud bychom chtěli dodržet hovorovou úroveň originálu, užili bychom např. variantu „Cigán“ nebo „Cigoš“.
Svi su me čudno gledali, neki Cigo mi je rekao (…). (85)
Všichni se na mě divně dívali, nějaký Cikán mi řekl (…). (72)
Hrabal celkově jeví jistou nechuť k překladu expresivnějších termínů odpovídajícím českým ekvivalentem, text se tak zjemňuje. Osobní jméno mělo podle mého názoru zůstat zachováno v původní podobě:
Je li kumo, bi ľ ti meni dala kad bi ja nešeg Juru izvuk’o iz govana? (58)
Hele, kmotra, dala bys mi, kdybych našeho Juraje vytáhl ze srabu? (50)
Další zajímavou oblastí jsou dobové termíny a slovní spojení, která nemají v češtině obdobu či se vyjadřují jinak. V této oblasti jsou Hrabalova řešení většinou podle mého názoru správná a český čtenář není maten.
I na koncu se naravno, nađe neki plejboj u dolčevitki da ustvrdi kako je samoubojstvo jedino filozofsko pitanje. (81)
A nakonec se samozřejmě najde nějaký playboy v roláku, který usoudí, že sebevražda je pouze filozofická otázka. (69)
Hrabalova varianta, v níž je specifický druh slabého „intelektuálního“ roláku dolčevitka označen obecně jako rolák, ale pro českého čtenáře zůstává význam zachován.
V jiném případě je užit termín francuzica, což je označení pro pokrývku hlavy ve francouzském stylu, neboli „baret“, což Hrabal přesně používá.
Nebo poměrně expresivní domácké vyjádření.
„Gospodin čo’ek ti je gospodin čo’ek, a fukara je fukara i džaba mu sve.“ (30)
„To máš tak. Pán zůstane pánem a chátra chátrou, ať dělá, co dělá.“ (28)
V Hrabalově překladu je vše daleko učesanější a smířlivější. Slovo fukara by asi bylo lepší přeložit třeba jako „lůza“, účinek by zůstal silnější – podobně jako v originále.
Pro výraz dunjaluk ale Hrabal český překlad nepoužívá a slovo ponechává v originále:
Pita mene Amerikanac šta ti je to dunjaluk, ja ga pogledam (…). (71)
Američan se mě ptá, co je to ten dunjaluk, podívám se na něj (…). (61)
Vzhledem k tomu, že se jedná o arabismus, není slovo českému čtenáři srozumitelné. Hrabal pro jeho vysvětlení volí umístění vysvětlení do překladatelských vysvětlivek na konec knihy, což je relevantní řešení.
Podobný postup volil Jiří Hrabal u názvu povídky Bosanski lonac, jeho překlad je Bosenský lonac. Vznikl tedy jakýsi poločeský hybrid. Pokud by se však přeložil celý název do češtiny, tedy „Bosenský hrnec“, smysl sdělení by se nijak nezměnil. Překladatel měl podle mého názoru buď nechat původní titul (v překladatelských vysvětlivkách je stejně termín objasněn), nebo přeložit do češtiny obě slova; použitá varianta nepůsobí dobře.
Jistá tendence psát nekonečná souvětí se projevuje v originále např. v úvodu povídky Slijepac (Slepec), v níž druhá věta dosahuje délky 12 řádků. Hrabalův překlad (98) originál ctí a větu také překládá jako jedno dlouhé souvětí. V tomto případě je takovýto překlad přesný a vhodný.
Celkově lze tedy Hrabalův přístup k překladu Sarajevského Marlbora vnímat jako relativně neinovativní. Hrabal má navíc tendenci texty povídek (především v oblastech výskytu nespisovného stylu) upravovat a přibližovat české spisovné normě. Nekoná tak vždy, řadu nespisovných výrazů překládá odpovídajícím českým hovorovým ekvivalentem, přesto takovýto přístup není častý. Jemné ladění textů Miljenka Jergoviće pro překladatele představuje výzvu, která sice vypadá relativně jednoduše (tak jako v případu Sarajevského Marlbora), ale lehké překladatelské „vylepšování“ někdy posouvá kontext recepce českého čtenáře. Především některé dialogy, jež jsou v originále vedeny v nespisovném jazyce, a tak působí přirozeně, jsou ve spisovné české variantě sice jasné a dobře srozumitelné, ale do jisté míry některé postavy znevěrohodňují. Zčásti se tím asi mění čtenářská recepce, protože Hrabalovy úpravy procházejí celou povídkovou sbírkou.
Pokud se nepletu, jednalo se o první větší literární text, který Jiří Hrabal přeložil do češtiny a vydal. V tomto smyslu jsou výše uvedené názory myšleny především jako upozornění na některá zdánlivě jasná specifika překladu z blízkého jazyka. Připomínky se navíc týkají poměrně malé části textu. Hrabalův překlad Sarajevského Marlbora je tedy vcelku na stejné úrovni jako obdobné současné překlady z chorvatštiny i srbštiny.
Poznámky:
1. K tématu bosenské a srbské literatury viz Plav č. 7–8 z roku 2008. [Zpět]
2. Mezi významná židovská střediska můžeme řadit Sarajevo, Tuzlu aj. Blíže viz např.: Lovrenović, Ivan. Bosna a Hercegovina. Praha: ISE, 2000. [Zpět]
3. Především moderna byla reflektována velmi intenzivně. [Zpět]
4. Samozřejmě cenzura působila i v této době, ale především v oblasti publicistiky a po vzniku Jugoslávie v roce 1929 pak s větším zaměřením na komunistické autory. [Zpět]
5. Muslimská národnost zahrnovala obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny hlásící se k islámu. Tito lidé se dříve považovali za Bosence v obecném, spíše zemském pojetí, nebo před rokem 1918 za Turky ve smyslu Turek–muslim. Tato národnost tedy byla v 60. letech 20. stol. vytvořena shora. V posledním předválečném sčítání lidu v roce 1991 tvořili Muslimové v Bosně a Hercegovině asi 44 % obyvatelstva. [Zpět]
6. V rámci zemí bývalé Jugoslávie hraje místní původ velmi podstatnou roli v každodenní komunikaci, proto je dialekt důležitým příznakem postav. [Zpět]
7. Především vazby, v nichž je infinitiv nahrazován vedlejší větou pomocí spojky da (aby), tak oblíbené v Bosně a Hercegovině, Srbsku, Makedonii a Bulharsku. [Zpět]
8. Skoro můžeme uvažovat o Jergovićově topografii Bosny a Hercegoviny, respektive Sarajeva a okolí. [Zpět]
9. Oproti tomu Jergovićova kniha příběhů s písňovým základem Inšallah, Madona, inšallah tvoří opačný pól. Naši čtenáři mohou porovnat překlad jednoho příběhu z této knihy do češtiny v antologii srbských, chorvatských, bosenských a černohorských povídek a příběhů Jugolaboratoria. Antologie postjugoslávské prózy (Ed. Vladimir Arsenijević. Zlín: Kniha Zlín, 2009). [Zpět]
10. Jakýsi „sarajevský jazyk“ se spíše chorvatským lexikem. [Zpět]
11. Co by si čtenář pomyslel, kdyby na něj na chorvatském venkově nějaká babička spustila: Včil možete hráť fotbal. (11) nebo: Toť sem sa narodila a toť aj umřu. (27). Podle mého názoru je možné využít spíše rozdíly mezi spisovnou a nespisovnou variantou jazyka než aplikovat nářečí, která u nás jednoznačně evokují až jakýsi folklorní přesah, což v originále rozhodně není. Podstatné je zamyslet se, zda pro českého čtenáře nesou originální nářeční texty nějakou srozumitelnou informaci. [Zpět]
12. Slovanské jazyky si jsou stále velmi blízké a odborná i laická čtenářská veřejnost si občas některé texty porovnává s originálem. Překladatelé jsou si toho vědomi, proto tu obecně kreativita mívá při překládání menší prostor než např. u překladů z angličtiny či exotických jazyků. [Zpět]