8/2015 – Stav nebájení

Úvodník

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

letos v červenci proběhl šestnáctý ročník literárního festivalu Měsíc autorského čtení. Každý den v měsíci četli své texty v pěti středoevropských městech vždy dva autoři, jeden „domácí“ (to jest český, polský, nebo slovenský) a jeden z hostující země (kterou letos byla Ukrajina). Jelikož tušíme, že ne všichni čtenáři Plavu měli tu možnost podívat se do Brna, Ostravy, Košic, Vratislavi či do Lvova, rozhodli jsme věnovat toto číslo ohlédnutí za létem. Atmosféru festivalu zprostředkovává energií sršící úvodní rozhovor s jeho pořadateli Petrem Minaříkem a Pavlem Řehoříkem.

Z překladů, které během MAČe zazněly, jsme vybrali až na jednu opodstatněnou výjimku ty nebeletristické. Uvnitř čísla naleznete texty popisné, faktografické, či přímo dokumentární – žánry služební jako esej, publicistika, fejeton či reportáž. Onen typ psaní, u něhož se často předpokládá, že poměrně záhy ztratí na aktuálnosti, a vůbec bývá vnímán jako „chudý příbuzný“ v hájemství krásné literatury. Když se však do takového díla pustí mistr slova, může čtení vzniknuvšího textu přinést nečekaný estetický požitek.

Nostalgický esej Lese Beleje nás přenese do devadesátých let v Užhorodu mezi chemické vůně tureckých žvýkaček a osmibitové zvuky prvních herních konzolí. S polským novinářem Ziemowitem Szczerekem podnikneme pouť za „největším sádrovým totemem Krista na světě“, následně pak budeme utíkat před polskými chuligány uličkami Českého Těšína. Artem Čapaj nám v bravurní zkratce poskytne vhled do některých problémů, jimiž trpí současná ukrajinská společnost: alkoholismus na venkově, hmotná nezajištěnost seniorů nebo hluboce zakořeněné mužsko-ženské role a jejich stereotypní vnímání. Román Petera Juščáka, z něhož přinášíme úryvek, vznikl podle skutečných událostí, na základě předchozí solidní výzkumné práce a pojednává o slovenských ženách protiprávně odvlečených po druhé světové válce do sovětských pracovních táborů sítě GULAG.

Aktuální dění na nejzazším východě Ukrajiny svědčí o tom, že Stalinovo dědictví žel stále přežívá. Oleksandr Bojčenko píše o posledním pokusu Ukrajiny vymanit se z tohoto krvavého dědictví – o náladách předjímajících takzvanou revoluci důstojnosti, o svém osobním prožívání protestů na kyjevském náměstí Nezávislosti, ale také o přízraku třetí světové války, s nímž se setkal během své cesty po střední Evropě.

Přejeme vám zneklidňující a vzrušující čtení.

Alexej Sevruk