Olga Richterová

Silverstein, Shel. Jen jestli si nevymejšlíš.
Z anglického originálu A Light in the Attic (1981) přeložili Lukáš Novák, Stanislav Rubáš a Zuzana Šťastná.

1. vydání. Praha: Albatros, 2014. 167 stran.
 

Nikdy nečtu recenze. Když bych bral vážně ty pozitivní, musel bych stejně tak věřit i těm, co mě nechválí.

Autorem těchto řádků je Shel Silverstein (1930–1999), lehce bohémská legenda severoamerické tvorby pro děti. Českému čtenáři mohou jeho veršované minipříběhy, často založené na nonsensu či slovních novotvarech, připomínat tvorbu Emanuela Frynty (či jeho překlady Christiana Morgensterna) – ve svobodné zemi ale jejich autor v průběhu druhé poloviny 20. století pro děti vydal na tucet různých knih. Jen sbírky A Light in the Attic z roku 1981, na níž se zakládá český překlad, nakonec nazvaný Jen jestli si nevymejšlíš a publikovaný v Albatrosu r. 2014, už v angličtině vyšlo přes pět milionů výtisků. Mezi Silversteinova nejslavnější díla dál patří Where the Sidewalk Ends (1974, Kde končí chodník), přičemž tato sbírka dosud česky nevyšla, a příběh The Giving Tree (1964, č. O stromu, který dával, 1999). Jde tedy, navzdory Silversteinově oblibě v USA a pevnému zakotvení v tamních seznamech nejčtenějších dětských knih, o první knižní představení jeho veršů českému publiku.

Silverstein své básně doprovází vlastními obrazovými komentáři (čímž se shoduje s dalším populárním severoamerickým autorem dětských knih, který psal pod jménem Dr. Seuss, i např. s Jamesem Thurberem). Zdařilý převod se v tomto případě tudíž neodvíjí jen od míry překladatelovy jazykové invence a schopnosti vystihnout myšlenkový svět a záměr autora. Překladatel zkrátka musí dostát nejen rytmu, myšlence a rýmům, ale i připojeným ilustracím (nic nelze změnit, ale ani vynechat, jak vyžadují držitelé copyrightu, kteří navíc české verze překladů podrobují svým vlastním expertízám co do věrnosti a zdařilosti). Sepětí obrazové a slovní stránky je patrné např. u básně Kolorým (v angl. originálu Poemsicle), kde si překladatelé Zuzana Šťastná, Stanislav Rubáš a Lukáš Novák podle svých vlastních slov zamýšleli pohrát s ústředním principem přidávání jedné přípony k různým slovům (-sicle, kolo-), odpoutat se od ilustrace a připojovat slova k vlastnímu jménu v překladu nazvaném Rýmandule: Když přidám lva k Andule, / bude z toho levandule? / Bude z tygra tygrandule? Namísto toho byli kvůli výše zmíněným autorskoprávním nárokům nuceni hledat odvozeniny od zobrazeného kola (viz ilustrace na s. 133 českého překladu).

Naopak u básně Piškvoly (Hurk) ilustrace chybí a původní (imaginární) název hry, tvořící rým s anglickým označením pro práci (work) mohl být změněn tak, aby se nově vynalezené piškvoly rýmovaly s chozením do školy. S posunem, kdy původní text oslovuje i rodiče, zatímco překlad je zaměřený úžeji na povinnosti náležející jen dětem, se pro takovou hříčku myslím lze bez problémů smířit.

Mnohem výraznější odklon od původní pointy představuje báseň Co kdo řekl? (What did?). Na čtyřech řádcích v ní rozprávějí různé rostliny a předměty, až dojde ke zvratu: What did the teapot say to the chalk? / Nothing, you silly… teapots can’t talk! [1] V češtině překladatel s až nepředstavitelnou invencí doprovodil obrázek mrkve a obilí následujícími verši: Co řekl ječmen mrkvi? „Představ si to, / i když jsem ječmen, budu bit jak žito.“ / Co řeklo pero papíru? „Je jisté, / že teď už nejsi nepopsaným listem!“ (16) a pro závěr zvolil idiomatický obrat, ale mnohem méně frekventovaný: Co řekl křídě rum nalitý z výše / do konvice s čajem? Nic. Rum, ten píše! Vzhledem k omezením daným doprovodnou ilustrací to je řešení téměř kongeniální, současně ale můžeme pochybovat, zda daný obrat děti znají.

Mezi základní formální rysy Silversteinovy poezie pro děti nicméně můžeme, i s ohledem na příklady uvedené výše, počítat následující: rým (byť místy založený pouze na částečné shodě, např. vyslovovaných vokálů a části konsonantů: soccer – doctor’s), metrum (opět jakožto princip, který je možné a vhodné občas porušit) a sevřený tvar (většina básní si vystačí s šesti až osmi verši) zakončený překvapivou pointou. Tematicky se pohybuje od jazykových žertů až ke komentářům na vážná témata (To nejsem já! nebo Programy), především ale kouká na svět dětskýma očima a současně pouští uzdu až bezbřehé fantazii: A z toho důvodu / diktát jsem musel psát / rohem / moc / hodného / nosorožce (156).

Na již zmíněné básni Piškvoly (Hurk) si navíc můžeme ukázat ještě jednu výraznou charakteristiku Silversteinovy poezie, a to hovorový a neformální jazyk: Hurk? Hurk? What’s Hurk? / I don’t know, but it must be better than work [2]. Překladatelka nejenže pro vystižení tohoto rysu využívá vedle hovorového lexika i typicky české reálie (vybika tak nahrazuje původní tennis) a univerbizované výrazy (schovka namísto „hry na schovávanou“) spjaté s volným časem a hrami, navíc ale do překladu přirozeně dostane hovorové příslovce furt a nakonec se ptá: Piškvoly? Piškvoly? Ty, hele, [3] co to jsou piškvoly? / Co já vím… / Ale jsou určitě lepší než chození do školy! (50)

Jak je vidět na znění původního zakončení básně, v češtině jde o značnou explicitaci původní stručné otázky, včetně zvýrazněného oslovení. Evidentně je ale překlad vedený právě snahou co nejpřirozeněji postihnout zásadní rysy básně a se značnou odvahou tak raději něco přidá (Ty, hele), než aby se pak nedostávalo na výsledném dojmu.

Navazující otázkou spjatou s aktuální publikací je – vzhledem k této odvaze – i míra stylové jednoty či kompatibility tří zastoupených překladatelů a toho, zda čtenářům jejich překlady umožňují ucelený, nerušený zážitek. Jakým způsobem asi celá kniha vznikala, když řadu básní překládali společně? V knize se to nedozvíme. Z celkového počtu sto třiceti jedné má ale na pětadevadesáti básních překladatelský podíl Lukáš Novák, zatímco Zuzana Šťastná a Stanislav Rubáš dali svůj vklad každý do zhruba třicítky básní, většinu navíc překládali společně. Z ocenění Novákových nepublikovaných překladů Silversteina v roce 2002 v Překladatelské soutěži Jiřího Levého si pak lze dovodit, že on byl tím hybatelem a druzí dva zkušení překladatelé mu pomohli dílo dovést do zdárného konce.

Každopádně je, bez ohledu na konkrétní překladatele, v souladu celkový způsob práce s hovorovostí, a to jak lexikální (Bordelář), tak morfologickou (Asi ještě nemaj všechny chybičky úplně vychytaný). Skvělá je i třeba volba slovesa pošoupne v básni Houpací síť (10). Občas ale čtenář narazí např. na rušivou spisovnou koncovku: třeba v idiomu Kyselý ksicht by se mnohem lépe vyjímalo „kyselej“ – navíc když je celá báseň přeložena velmi invenčním způsobem, a to překladatelem vloženou jazykovou hříčkou Jo tak vy byste radši drškovou? (112). Podobně se v básni Zlepšovací návrh tluče spisovné být s hovorovým to dobrý nechal v hlavě (135). Zdařilé je taktéž zabydlování básní neexistujícími bytostmi i výrazy, často založenými na nějakém existujícím ustáleném sousloví jako Meehoo a Exactlywatt – viz Já Gdojá a můj Přeceseň (72) nebo Whatif, česky Cokdyže (90).

Čím se ostatně vyznačují ty básně, u nichž je uvedený skupinový vklad? Rozhodně bývají obtížné třeba kvůli nevšední jazykové hříčce a většinou obsahují nějaké opravdu originální, tvůrčí řešení, např. v básni Zážitek koncentraci idiomatických obratů na pět řádků: mít plné zuby, lézt někomu krkem, ležet v žaludku (116–119), nebo blemc / šlemc / mlemc atd. v básni Želé (53). Tamtéž si také překladatelé dovolili dát jméno dítěti, které na co sáhne, to změní v želé: Bořík v originálu žádný ekvivalent nemá. Většina ze společně přeložených textů je také delší, obsahově místy připomínají fantaskní povídku (viz např. Únos a Unie za práva dětí nebo text Monika, co chtěla poníka).

Nepřekonatelný je však Shel Silverstein především ve svých krátkých básních, kdy na jasném rýmovém půdorysu rozehrává univerzální téma – příkladem budiž Modlitba malého sobce: Dříve než ulehnu do podušek, / modlím se za spásu svojí duše. / A kdybych náhodou nedožil rána, / modlím se, aby Bůh mé hračky zlámal, / aby si s nima nikdo nemoh hrát… / Ámen. (15) V češtině nelze navázat na slova nějaké univerzálně známé večerní modlitbičky, jež využívá autor, přesto si s tématem překladatel poradil se ctí. Přátelství nebo Kudrny jsou dalším příkladem, kdy obrázek zvlněné hlavy v tomto případě překladatele nelimituje, ale jen doprovází.

Jazyková ukotvenost části uvedených básní nicméně je, jak je patrné, jedním z klíčových elementů Silversteinovy tvorby. Hříčky typu baby-sitter, který sedí na dítěti, anebo mléčný koktejl, milk-shake, vytvářený třesením krávou, ve spojení s ilustracemi posouvají část knihy až na samu hranici přeložitelnosti: vynechat je však nebylo možné, jak v popisu jednání s právními zástupci Silversteinova díla vylíčil Lukáš Novák. [4] Neplatí to ale třeba pro báseň založenou na vynechání (resp. postradatelnosti) samohlásky a, kde změna dokonce koresponduje s obrázkem a překladateli Lukáši Novákovi se povedlo volbou jiného vokálu dát větě, která by mohla působit banálně, onen nepstradatelný smysl: strmy by rstly až d nebe / i bez tebe (54).

Je ostatně otázkou, zda část básní obsažených v knize tíhne ke kýči, resp. předvídatelným pointám a zdánlivé „zenové“ moudrosti, nebo jde alespoň určitý díl nepřekvapivosti na vrub překladatele. Příkladem budiž báseň Rozhovor (The Little Boy and the Old Man), která je přeložená skvěle, přesně a přitom přirozeně znějícími větami, nicméně její poselství nejenže nepřekvapí, ale ani nezaujme. Paralely mezi malým chlapcem, který se počůrává a neudrží lžíci, a starcem korunuje věta, která může být stokrát pravdivá, z hájemství poezie ale text dostává mezi agitky: Chlapeček dodal: „Hlavně když dospělí / dělají, jako by mě vůbec neměli.“ / Vrásčitá ruka mu sevřela dlaň. / „Víš,“ řekl stařeček, „tohle já znám.“ (95) S původní verzí však zkrátka ani sebelepší překladatel nic udělat nemůže: „But worst of all,“ said the boy, „it seems / Grown-ups don’t pay attention to me.“ / And he felt the warmth of a wrinkled old hand. / „I know what you mean,“ said the little old man. [5] Sluší se ale zdůraznit, že takovéto básně jsou v knize výjimkou.

Celkově je na volbě názvu, mnoha pasážích obsahujících řešení nejen tvůrčí, ale i přirozená, či na nápadech, které v rozletu brzdila tvrdá ruka držitelů práv, vidět, že drobný posun části básní k jakési uhlazenosti či „vymydlenosti“ namísto toho, aby byly využity jazykové možnosti češtiny až na dřeň, je nutný kompromis, ale žádný záměr. Není se co divit, že překlad obdržel cenu Magnesia litera 2015 za překladovou knihu a v současnosti je téměř vyprodaný. Přát si můžeme jen to, aby se českého vydání v takové kvalitě dostalo i dalším Silversteinovým knihám.

Poznámky:

1. Silverstein, Shel. A Light in the Attic. New York: HarperCollins Publishers, 1981. 16. [Zpět]

2. Silverstein, Shel. A Light in the Attic. New York: HarperCollins Publishers, 1981. 50. [Zpět]

3. Zvýraznila O. R. [Zpět]

4. Novák, Lukáš. „Silverstein: Přeložit jde, vydat ne?“. PLAV 5 (2008): 14. [Zpět]

5. Silverstein, Shel. A Light in the Attic. New York: HarperCollins Publishers, 1981. 95. [Zpět]



Zpět na číslo