11/2012 – Visegrádská vícejazyčnost

Úvodník

Vážení přátelé,

již po druhé v relativně krátké době přicházíme s číslem věnovaným střední Evropě. Jeho pojetí se poněkud liší od předchozího, a to jak územním, tak tematickým vymezením. Najdete zde především ukázky z literatur států Visegrádské čtyřky. Pojítkem mezi těmito texty je vícejazyčnost. Bilingvismus je přirozeným a v podstatě povinným předpokladem pro vykonávání překladatelského řemesla. Ke dvou- a vícejazyčnosti se však uchylují také někteří autoři a je jich víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Třebaže úvodní rozhovor s Rudolfem Chmelem, odborníkem na střední Evropu a činným Středoevropanem, lze vnímat jako provokativní snahu problematizovat tento jev jako neautentický, faktem zůstává, že zde představení autoři využívají prvky různých jazykových systémů, ať už pro věrné zmapování prostoru, úspornou charakterizaci postavy či jako formální textovou ozdobu.

Dalším jednotícím tématem tohoto čísla je hranice. Hranice jako literární topos s ustáleným okruhem konotací, ale i jako mimojazyková reálie. Dělicí čára, která nevyhnutelně člení prostor na vykrystalizované státní a dialektické útvary, čára, která rozděluje, ale také spojuje. Prostor pohraničí jitří fantazii, protože „za čárou“ může začínat úplně jiný svět, například exotický ráj, liány a palmy, zvuk cikád a osvěžující mořský vánek. Ale také tam klidně nemusí být nic, poušť obývaná podivnými lidmi, kteří mluví nesrozumitelnými jazyky.

Tak dochází k prolnutí obou témat tohoto čísla. Postavy Ladislava Balleka a Pétera Hunčíka mísí jazyky a výlučnost pohraničního prostoru. Dialogy hrdinů Kolomana Kocúra vykazují maďarsko-slovenské interference, ale i přes to, že jsou „kreolsky“ pokroucené a „nesprávné“, jsou zároveň lidštější a důvěryhodnější než „správný“ jazyk rozhlasového vysílání. Hranice je rovněž jedním ze stálých témat Ádáma Bodora, jehož hrdinové často nepotřebují tlumočníka, mají-li se domluvit rumunsky nebo rusínsky.

Hranice je místem fungování tzv. okrajových dialektů, ale také místem, kde se utvářejí interdialekty. Zatímco postavy polského režiséra Kazimierze Kutze střídají ve své mluvě spisovnou polštinu s hornoslezským dialektem, jádro tvorby básníka Óndry Łysohorského se odehrává v mikrojazyce, který je výsledkem dlouholetého soužití okrajových dialektů dvou příbuzných jazyků (k tomu viz recenzi čísla).

Ať už podél či napříč hranicemi a jazyky, přejeme vám příjemné a inspirativní putování středoevropským literárním prostorem.

Alexej Sevruk