Alexej Sevruk
Loni v srpnu proběhlo na Valašsku soustředění mladých překladatelů ze střední Evropy. A protože tato událost byla poněkud opomenuta médii, nebude jistě na škodu si ji připomenout právě v tomto čísle.
Událost s výmluvným názvem Středoevropský překladatelský tábor se uskutečnila koncem loňského léta, mezi 23. a 28. srpnem, v obci Bystřička na Valašsku. Soustředění již popáté přilákalo zejména studenty bohemistiky z okolních států. Zde v inspirativním prostředí na úpatí Radhoště měli mladí překladatelé možnost vyslechnout semináře svých starších kolegů a překladatelská úskalí prokonzultovat s pořadateli, případně se zde přítomnými autory.
Nápad na pořádání soustředění vzešel z okruhu osob kolem vsetínského literárního časopisu Texty – nejmenší, leč pravděpodobně nejsoustavněji již šestnáct let vycházející tiskoviny svého druhu v ČR. Ideovým guru, či spíš jakýmsi šamanem udržujícím táborový oheň se stal překladatel Tomáš Vašut, který dlouhá léta pečuje o studenty bohemistiky na akademických pracovištích v Rumunsku a Maďarsku. I zde v Bystřičce seznamoval táborníky s různými pojetími nesnadno definovatelného pojmu „střední Evropa“. V jeho srovnávacím přístupu k tématu dominují zejména vymezení navržená spisovatelským tandemem autorů knihy Moje Evropa. První je Andrzej Stasiuk, pro nějž se osobní střední Evropa vymezuje kružnicí o poloměru stejném jako vzdálenost mezi autorovým rodištěm – Varšavou a bydlištěm – Volovcem, obcí na polsko-slovenském pomezí. Druhým autorským přístupem je pojetí Jurije Andruchovyče, pro kterého je střední Evropa dynamickým prostorem mezi Německem a Ruskem, v němž autor hledá možné východisko pro svou zemi, (středo)východoevropského obra dramaticky rozkročeného nad Dněprem a pobývajícího ve stínu Ruska. Středoevropanství v postmoderním pojetí je tak spíše stavem duše než přesně vymezeným územím, pohyblivým svátkem, který kočuje mezi Západem a Východem.
O chutné stravování se starali redaktor Týdeníku Rozhlas René Kočík a šéfredaktor Textů, literární publicista Pavel Kotrla, který také připravil zajímavou vyčerpávající přednášku mapující literární časopisy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Tábornická jídla rovněž byla „typicky středoevropská“, třebaže pojatá opět provokativně v postmoderním klíči: guláš, zelňačka, boršč či bramborové placky. Průběžně konzultované práce nad překlady ze současné české literatury (Emil Hakl, Ludvík Němec, Michal Ajvaz, Jakub Grombíř nebo Vojtěch Kučera) byly doplněny teoretickými přednáškami, textovými analýzami či konzultacemi se zde přítomnými autory. Jakub Grombíř přečetl příspěvek pojednávající o filmových adaptacích próz Bohumila Hrabala a Vojtěch Kučera uspořádal autorské čtení, spojené s prezentací svých sbírek. Pár tuctů táborových účastníků, mezi kterými převažovali mladí bohemisté z Polska (ale také zde byly zastoupené bohemistiky z Chorvatska, Slovinska či Německa), se rovněž mohlo zúčastnit výletů po okolí, doprovázených výklady seznamujícími s historií, památkami a kulturním životem kraje.
První tři ročníky se odehrály v letech 2004–2006 v obci Velké Karlovice, na samé hranici se Slovenskem. Tábornická tradice byla znovu obnovená v roce 2011 a i nadále poslouží jako místo pro setkání středoevropanstvím spřízněných nadšenců pro literaturu, jako laboratoř pro utváření středoevropské identity. Podrobněji se lze s činností tábora seznámit na webu <http://prekladatelskytabor.kotrla.com>.