Miroslav Tomek
Łysohorsky, Óndra. Bard swojeho ludu / Euro-lašsky poeta.
Editor Jiří Marvan. Verše přeložili Zdenka Bergrová do češtiny a Ewald Osers do angličtiny. Ostrava: Moravskoslezský kraj, Krajský úřad, 2009. 160 stran.
Kniha Bard swojeho ludu / Euro-lašsky poeta má na evropské úrovni představit lašského básníka Óndru Łysohorského. Obsahuje 35 jeho básní v originále, v českém doslovném překladu a v angličtině. Najdeme zde i české básnické překlady autorovy tvorby. Poezii doprovází úvod editora Jiřího Marvana, velkého popularizátora Łysohorského díla. Obšírný epilog pak napsal básník a překladatel Ewald Osers, který je také autorem anglických převodů.
Óndra Łysohorsky (1905–1989) je básník, jehož je čtenářům třeba představovat. Narodil se jako Erwin Goj roku 1905 ve Frýdku, v kraji, který sám nazval Lašskem. Jeho mateřštinou bylo zdejší nářečí, vzdělání se mu dostalo v němčině. Zkoušel psát poezii česky i německy, až na počátku třicátých let začal básnit v rodném nářečí, „po našému“. Prostá řeč jeho matky mu však nestačila – rozhodl se, že na nářečním základě vytvoří moderní spisovný jazyk. Nespoléhal se jen na vlastní znalosti, ale studoval české dialektologické studie. Jeho první sbírka Spiwajuco piaść obsahovala poučení o pravopise a správné výslovnosti laštiny a také slovníček, kde uvedl české a polské ekvivalenty lašských slov.
Ačkoliv Łysohorsky psal také česky a německy, právě laština se stala jeho požehnáním i prokletím. Když roku 1934 vydal svou první sbírku, dočkal se chvály F. X. Šaldy, který v jeho verších ocenil vroucí obžalobu pražské vlády, ale především odvahu, s níž básník „vlil své vidění světa do kadlubu zcela nového slova“ a dosáhl tak zcela nové zvukové kvality. Uznáním nešetřili ani jiní kritici, ale kvůli jazyku, kterým psal, si vyslechl také řadu výtek a ostrých odsudků.
Jako nový pěvec slezského lidu se Łysohorsky sám postavil na místo Petra Bezruče, avšak zatímco Bezruč viděl ve svém kraji Čechy, utlačované Němci a Poláky, on vystoupil s požadavkem uznat existenci Lachů. Prohlásil, že mluvčích laštiny jsou dva miliony. Lašský národ podle něj sestával pouze z vykořisťovaných, z obětí českého velkokapitálu. Noród lašsky, přes cełe storoča objektém schwawóle cudzych mocy, přešeł od uciskowaňo feudalizmém do ućiskowaňo industryjalnym kapitalizmém. (Spiwajuco piaść, Doslov) Vzhledem k tomu, že svůj lašský národ definoval Łysohorsky jednoznačně na třídním základě, projevoval na druhé straně nečekanou (z hlediska moderního nacionalismu) toleranci národnostní: (…) v Bezručových básních je něco, co nechápu. Nenávist. Proč by nemohli Poláci a Němci žít v naší lašské zemi? Když čtu jeho poezii, mám dojem, jako by na to měli právo jenom Češi. Založil kroužek spisovatelů Lašsko perspektyva, jenž měl být počátkem lašského obrození. Inspiroval se, jak napsal v doslovu ke své první sbírce, národnostní politikou v SSSR, soudil, že nezbytnou podmínkou úspěšného rozvoje lašského národa je socialistická revoluce. Zdálo by se, že situace je nakloněna vzniku nového národa, avšak buditelé se příliš opozdili, většina místních se již identifikovala s novodobým českým nebo polským národem.
Většina jeho básní z té doby byla politicky a sociálně zaměřená, především balady, popisující těžký osud lašského lidu. Ve výboru, který obsahuje 14 skladeb z tohoto období, jsou představeny také texty intimnějšího, reflektivního charakteru.
Za války působil Łysohorsky v SSSR. Dostal se do kontaktu s předními ruskými básníky, jeho básně se překládaly do ruštiny a vycházely v Sovětském svazu v nemalých nákladech. Jak ukazuje nová studie Sergeje Skorvida, tato spolupráce a pozornost měly často formální, okolnostmi vynucený ráz. Panující režim všudypřítomného dohledu a donucování vzniku upřímných mezilidských vztahů nijak nenapomáhal. Pobyt v SSSR mu přinesl zklamání v podobě definitivního konce nadějí na širší rozvoj laštiny. Vedení komunistické strany mělo Łysohorského jako pod drobnohledem a rozhodlo, že jeho snahy mohou znamenat ohrožení územní celistvosti Československa. Představitelé KSČ, zejména Zdeněk Nejedlý, projevili příkladnou omezenost a šovinismus. V čistě uměleckém smyslu se Łysohorského válečná tvorba, zastoupená ve sbírce také 14 básněmi, považuje za to nejlepší z jeho díla. Odklonil se od lašských témat ve prospěch lyriky a protiválečného protestu.
Po válce čelil Łysohorsky ústrkům. Až do roku 1958, kdy se objevila sbírka Aj lašske řéky płynu do mořa, nemohl publikovat. Ani poté se nesměly jeho básně objevovat v původní jazykové podobě a on se přeorientoval na německy psané filosofické básně (bohužel českým čtenářům zcela neznámé). Po roce 1969 již lašsky nepsal, ačkoliv právě tehdy přišel vrchol mezinárodního uznání: roku 1970 nominace na Nobelovu cenu za literaturu, v roce 1988 byl v SRN vydán úplný soubor jeho poezie v laštině. Laština – přestože lašská nářečí v procesu modernizace v podstatě zanikla – byla díky pracím lingvisty Alexandra Duličenka zařazena mezi slovanské spisovné mikrojazyky.
Ze závěrečného období básníkovy tvorby se ve sborníku objevuje 7 básní, mezi nimiž vynikají zejména myšlenkově závažné básně Jan Hus a Balada o Janowi Palachowi, študéntowi a kacyřowi. Volným veršem, úsečnými, vznešeně prostými, jakoby do kamene tesanými větami zde autor vyslovuje odsudek morální falše a sklání se před Palachovým činem. V posledním období své tvorby se Łysohorsky obrátil především k filosofickým tématům, v básních se tázal po smyslu své tvorby.
Profesor Marvan zdůrazňuje v úvodu evropský význam Łysohorského a jeho roli průkopníka regionálního jazyka. Můžeme jen připomenout tragédii básníkova života, který si v roce 1934 na otázku po sjednocení lašského území, především starodávného těšínského knížectví – Powjédz, kěj padnu piljeře hranice? / Kěj w braterstwu zarosnu dwě połowice? – s důvěrou odpovídal: Ež sérp a kładziwo zdwihnu śe z mřeži / ež čerwény štandart rozwélni śe s weži. Místo toho se dočkal zákazů psát ve svém jazyce a vízové povinnosti pro cesty do Polska. Až v 21. století hranice skutečně odstranila Evropská unie, jež vytvořila prostor pro nový rozvoj regionálních identit a místních jazyků.
Nad českými překlady, doslovnými i básnickými z pera Zdenky Bergrové – škoda, že sbírka neobsahuje i ukázky starších překladů Ericha Sojky a Jiřího Veselského – se lze zamyslet nad Šaldovým polemickým výrokem: Poezii, chceš-li si uvědomit její hodnotu básnicky formovou, nesmíš vůbec překládat: musíš ji číst v originále, v němž byla myšlena a napsána! Jinak podáváš za ni její racionální logické schéma, bereš stín za tělo! A také můžeme jednou provždy zamítnout tvrzení, na něž vlastně Šalda reagoval, totiž že překladem do češtiny ztratí Łysohorského verše svůj exotický pel, bez kterého už nebudou čtenářsky zajímavé.
S tím souvisí určitý nedostatek výboru – neobsahuje přehledné poučení o správné výslovnosti laštiny. Łysohorského pravopis ze třicátých let je poměrně komplikovaný, a proto není snadné číst jeho básně tak, jak mají správně znít. O zásadách výslovnosti se sice dočteme v úvodu, ale bohužel ne zcela v úplnosti – jednoduchá tabulka by posloužila lépe.
Bard swojeho ludu je druhou knihou Łysohorského, která u nás vychází po jeho smrti (roku 2005 vyšly pod názvem Poručénstwo – Odkaz překlady Zdenky Bergrové), a má všechny předpoklady k tomu, aby jeho tvorbu důstojně představil nejen u nás, ale i v zahraničí. Snad přispěje k tomu, aby se změnila smutná skutečnost, že Łysohorsky, ačkoliv vyšel v řadě světových jazyků, je u nás dnes znám prakticky jen odborníkům. Ve školách se o něm děti nedozví, v čítankách nejspíš chybí. Průzkum, provedený na ostravských vysokých školách přinesl výmluvný výsledek – z 567 tázaných studentů znal básníkovo jméno jediný.