2/2007 – Světoví spisovatelé o české literatuře

Úvodník

Jan Hon

Vážení čtenáři,

s jakous takous pravidelností listujete každý měsíc těmito stránkami – a nám se snad alespoň někdy podaří poodhalit Vám nové zákoutí světové literatury. Jenže – co je to „světová literatura“, kterou inzeruje každá další obálka Plavu? Vše, co bylo napsáno za českou hranicí? Ale kam pak s takovými Kunderovými předexilovými romány? Máme se tedy raději spolehnout na měřítko kvalitativní? Ale kam potom s génii, kteří teprve budou doceněni? Nebo se snad literární dílo opravdu stává světovým, až když ve světě vzbudí dostatečný ohlas? Budeme však proto do světové literatury řadit každý harlekýn? Ve hře je zkrátka příliš mnoho činitelů, a někde mez nimi o své místo na světovém literárním slunci bojuje také literatura česká.
Jak si na tom stojí, jsme se pokusili zjistit jednak v rozhovoru se dvěma českými literárními vědci, kteří dlouho působili v zahraničí, Tomášem Glancem a Michaelem Špiritem, jednak prostřednictvím esejů zahraničních autorů, kteří se českou literaturou a kulturou z nejrůznějších pohnutek zabývali.
Zatímco se tedy Tomáš Glanc s Michaelem Špiritem shodují, že již neexistuje žádný středoevropský literární prostor, Götz Fehr jim v nenávratně ztraceném jazyce böhmisch vzpomínkou na tento prostor sekunduje. Thomas Mann spolu s Peterem Demetzem mu pak dávají zřetelnější kontury – totiž ve vzpomínce na dílo Franze Kafky, Jiřího Ortena a Rainera Marii Rilka. Že se v poválečných dějinách tento prostor přece jenom proměnil, a zároveň tak vstoupil do nových souvislostí, to ukazují další dvě spojení: Louis Aragon s Vladimírem Holanem a E. L. Doctorow v dobové recenzi Kunderovy Nesnesitelné lehkosti bytí. Na závěr pak polský básník Leszek Engelking ukazuje, jak někdy svět musí dohánět dluhy naší vlastní literární historiografie. Vy, naši čtenáři, můžete být teď při tom.
V příštím čísle na vás bude čekat literatura španělská.