Korespondenční rozhovor s Tomášem Glancem a Michaelem Špiritem o české literatuře ve světě, o slavistice na zahraničních univerzitách i o tom, zda spisovatelé rozumějí literatuře.
Jan Hon: Časopis Plav nese podtitul „měsíčník pro světovou literaturu“ – v tomto čísle se chceme zaměřit na otázku, jak si v kontextu světové literatury stojí literatura česká. Oba jste strávili delší dobu v zahraničí – Tomáš Glanc v New Yorku, Berlíně a v Moskvě, Michael Špirit v Heidelberku. Pro začátek se zeptám jednoduše: Má současná česká literatura německé, americké a ruské čtenáře? Kteří čeští autoři „se čtou“, a proč právě oni?
Tomáš Glanc: Nejdřív bychom museli upřesnit, co znamená, že „se čtou“. Nevím, kolik z pěti tisíc exemplářů Vieweghových Báječných let pod psa se prodalo, ale tento autor je asi v Rusku ze současných českých autorů „nejčtenější“, což ovšem neznamená, že by pár jeho knížek představovalo na ruském trhu nějaké bestsellery. Ani se nedá říct, že by o něm vědělo hodně lidí kromě bohemistické komunity a několika recenzentů, ačkoliv se distribuuje na ruské poměry dost dobře, nakladatelství Inostranka má solidní pověst. Je přijímán vlídně, srovnávají ho s raným Kunderou a vyzdvihují „český humor“. V reklamním sloganu se (dvojznačně) uvádí: lehká próza, téměř nic neváží (nevesomaja). Loni vyšlo bez výraznějšího ohlasu Sedmikostelí Miloše Urbana, připravuje se Jiří Kratochvil. Uvidí se, jak dopadne Europeana Patrika Ouředníka, která vyšla v prosinci 2006 v prestižním petrohradském nakladatelství Ivana Limbacha. Za největší problém vydávání českých autorů v Rusku považuju volbu nakladatelství – ta je důležitá všude, ale v Rusku ještě mnohem víc, protože jen nemnozí nakladatelé mají spolehlivou distribuci, o obrovské části vydaných knih skoro nikdo neví a obtížně se shánějí. Stručná odpověď by zněla: současná česká literatura má v současném Rusku velmi málo čtenářů.
Michael Špirit: Mohu odpovídat jen na základě osobní zkušenosti, nikoli vědeckého šetření – s touto rezervou je třeba vnímat to, co budu říkat. Česká literatura má hlavně ty německé čtenáře, kteří se s češtinou nebo s Českem setkali osobně nebo profesně, tj. při studiu nebo v rodině. Mezi cca osmdesáti milióny německy čtoucích čtenářů je to neviditelná hrstka. Současně bych se tím neznepokojoval, protože Němci, a určitě nejen oni, čtou obecně méně a méně, a proč by měli číst zrovna českou literaturu?
Je obtížné říct, kdo z českých autorů „se čte“, ale vydávají se ti, kdo mají dobré agenty, tj. německé překladatele a lektory. S pomyslnou kvalitou překládaných autorů a s úrovní překladů to vůbec nesouvisí, stejně jako s literárněhistorickým rozhledem a kritickým úsudkem lektorů. Jde o pragmatická nakladatelská rozhodnutí, zda investovat peníze do propagace knižního titulu s tím, že se prodejem možná vrátí, nebo raději neinvestovat. Kromě jistot, jako je Milan Kundera nebo Bohumil Hrabal, se vydává pár autorů, kteří v očích německého publika ztělesňují spisovatelská pokolení etablující se v české literatuře až v devadesátých letech dvacátého století a přinášející tedy domněle něco nového. Nezáleží moc na tom, jak píší, ale na tom, zda jsou mladí nebo maximálně ve středním věku a mají chuť absolvovat čtenářská turné. Nic proti tomu. Je ale prakticky vyloučené vydat autora nad padesát nebo dokonce nebožtíka.
Existují výjimky, jako jsou třeba Zahradníčkovy Jeřáby nebo Hejdovy sbírky Lady Felthamová a Valse mélancolique. U obou autorů bylo důležité osobní nasazení překladatelů (Urs Heftrich v prvním a Christa Rothmeierová v druhém případě) a malotirážních nakladatelů, vydávajících poezii navíc dvojjazyčně (Vitalis a vzorné vídeňské Edition Korrespondenzen). Celostnější podnik, edici Tschechische Bibliothek vycházející v letech 1999–2007, do níž byly zařazeny například knihy Jana Čepa, Jiřího Weila, Josefa Jedličky nebo Milady Součkové a která přinesla i tituly nově komponované německými a českými bohemisty (výbory z Weinera, Havlíčka, českých filosofů, básnické antologie apod.), umožnila subvence Nadace Roberta Bosche a pracovní výdrž editora a koordinátora projektu Eckharda Thieleho. Myslím, že se dalších cca padesát let nic podobného opakovat nebude.
JH: Bez ohledu na problematičnost pojmu „národní literatura“ mám za to, že si všichni jako čtenáři neseme jistou představu o každé z národních literatur; cosi neurčitého, a přece charakteristického od ní očekáváme – velmi hrubě řečeno: Francouzi jsou avantgardní, Němci měšťanští a sociálně kritičtí, od Rusů zas čekáme příslovečnou „ruskou duši“. Vzbuzuje česká literatura u „světových“ čtenářů také nějaké takové očekávání? Kteří autoři jsou v očích cizích čtenářů pro českou literaturu „charakterističtí“?
MŠ: Zase – odpovědět lze jen za cenu nutných zjednodušení. U německých čtenářů je nezničitelný Hašek, tedy jeho Osudy dobrého vojáka Švejka, a asi i Karel Čapek a Bohumil Hrabal. Čtenář-třicátník čtyřicátník možná bude znát Jáchyma Topola. Milan Kundera je v perspektivě Nečechů myslím v ranku Witolda Gombrowicze nebo Vladimira Nabokova, tedy mezi Evropany nebo Světoobčany s nějakým marginálním, v jeho případě českým původem. O Gellnerovi, Ladislavu Klímovi, Demlovi, Josefu Čapkovi, Kolářovi-spisovateli, Hančovi, Zábranovi, Haukové nebo o Matouškovi, Třešňákovi, Janu Novákovi či Jaroslavu Formánkovi němečtí čtenáři nic nevědí, neboť dotyční překládáni nejsou (výbor z Demla ovšem vyšel v Tschechische Bibliothek).
TG: V Rusku je tímto předsudkem směs z Haška a Kundery, kteří jsou známí ve vzdělanějších kruzích téměř notoricky. Očekává se tedy humorná ironie a suverénní styl. V Německu a v Americe je podle mých zkušeností situace diferencovanější, pestřejší, a Švejka tam ve srovnání s Ruskem zná možná menší část čtoucího obyvatelstva. Do němčiny bylo přeloženo snad sedm knih básníka Petra Borkovce, což mimo jiné svědčí o velmi kultivovaném zájmu o českou slovesnost. To v Rusku zatím neplatí, ačkoliv se začínají překládat i autoři, které vinou sovětské kulturní politiky neznají ani ruští bohemisté: Josef Váchal a Ladislav Klíma.
JH: V předchozích otázkách jsme se věnovali čtenářskému pohledu na naši literaturu. Vy oba se ale literatuře věnujete také jako akademičtí pracovníci. Dá se podle vás současná česká literatura zařadit do nějakých proudů světové literatury? Hraje vůbec ještě roli geopolitický prostor, ve kterém vzniká – tj. lze dnes např. ještě mluvit o něčem jako středoevropská tradice, které se s oblibou dovolává třeba Jiří Gruša? A co si v tom případě máme představit jako tmel tohoto prostoru?
TG: Domnívám se, že geopolitická identifikace je dnes záležitostí stylu a volby spíš než vnější determinace. Třeba Iva Pekárková, Lubor Martínek, Michal Ajvaz nebo Petra Hůlová mi připadají jako dost takříkajíc „deteritorializovaní“ vypravěči, zatímco dejme tomu Jáchym Topol, Jiří Kratochvil nebo Miloš Urban víc tematizují určitou paměť a rysy místa, kde se formoval jejich talent a kde jejich knihy vycházejí v originále. Ten tmel je sporná virtuální hmota, lze si snad představit nějakou sběrnu útržků a imaginace, vycházející částečně z toho, kam se jezdilo v dětství na výlety, co se četlo, o čem vyprávěli rodiče a známí, jak se interpretovaly dějiny, v jakých městech a vesnicích autor žil, co tam viděl a zakusil, kudy chodil. Pozitivistům se nelze jen vysmívat, když mluví o vlivu místa na beletrii, ale nelze to chápat jako primitivní kauzalitu, tím spíš, že obzvlášť v posledních desetiletích je planetární mobilita některých lidí včetně spisovatelů úplně běžná.
MŠ: V německé jazykové oblasti nebo možná šířeji v západní Evropě byla středoevropská loci communes rozpracována a frekventována zvláště od padesátých do osmdesátých let dvacátého století, Kundera to ještě stihl, v poslední chvíli, a jeho vystoupení nebylo z politického hlediska nevýznamné. Tmelem byla na jedné straně antropologická a lingvistická rezidua rakousko-uherské monarchie, na druhé pak aktuální komunizace nebo balkanizace středoevropského prostoru. Diplomat Jiří Gruša jistě ví, proč tuto tradici připomínat. V dnešní literatuře myslím nic takového nereflektovaně už neexistuje a prostor ovládají turisté, kteří píší o svých zájezdových zážitcích. Někteří už ani necestují, stačí jim rajzování ve virtuálním prostředí.
JH: Padlo tu jméno Jiřího Gruši. Dala by se jmenovat celá řada dalších příkladů prolínání české a světové literatury – Ota Filip, Josefa Škvorecký, Milan Kundera… Do jaké míry určovali či určují naši emigranti představu o české literatuře v zahraničí? A naopak – do jaké míry vzala světová literatura tyto autory za své? Změnila se jejich recepce s pádem železné opony?
TG: Řekl bych, že z mezinárodního hlediska hraje dost malou roli, zda někdo žil nebo žije v zahraničí, z české perspektivy se to pociťuje výrazněji. Ve specifických případech to může fungovat jinak: o Kunderovi třeba každý ví, že je to globální prozaik českého původu, němečtí čtenáři Oty Filipa, kterého zmiňujete, ho zase budou znát primárně z jeho novinových článků, takže asi nepochybují o jeho německém angažmá. Žádná světová literatura už od druhé poloviny 20. století, myslím, neexistuje. Lze jen evidovat nebo nějak interpretovat různou míru překládanosti a recepce jednotlivých autorů a příčiny nebo okolnosti takového (ne)úspěchu.
MŠ: Do zhroucení komunismu určovali čeští exulanti představu o české literatuře v západním světě naštěstí podstatně, a to tím, že k vydání doporučovali, propagovali či přímo svými komentáři doprovázeli vesměs důležitá a výrazná díla. Pokud se tamější nakladatelé o českou literaturu vůbec zajímali, pak hlavně díky událostem kolem roku 1968, které jistou dobu působily jako popularizační koeficient – a nejpovolanějšími referencemi byli přirozeně lidé, kteří pád Pražského jara nějak odnesli, nikoli tajemníci Kozákova Svazu českých spisovatelů. Myslím, že zásluhy českého kulturního exilu, jakkoli jeho možnosti byly omezené a výsledky neveliké vzhledem k tomu, čeho dosáhli Rusové a Poláci, nebyly v tomto ohledu dosud náležitě zhodnoceny. Přirozeně že i tehdy dominovaly v překladatelské politice osobní vztahy (v Německu to měli třeba přátelé Oty Filipa, který lektoroval u Fischer Verlag, snazší než ti, kdo byli mladší nebo se pohybovali vně Edice Petlice), ale řekl bych, že takhle je to všude. – Opravdu „světovým“ autorem, v tom smyslu, že je vydáván a znám ve velké části světa, se stal jen Kundera, který se proto ocitá v každé z mých dosavadních odpovědí. Škvorecký a Ivan Klíma se prosadili v anglosaském prostoru, přičemž ta dvě jména vedle sebe kladu jen statisticky, Klímův úspěch, pomyslím-li na uměleckou hodnotu jeho prací, je pro mě záhadou – snad je to těmi tématy. Hrabal má dodnes výborné jméno v Itálii a v Německu.
Ohlas děl těchto autorů se s pádem komunismu podle mého soudu nezměnil, všichni byli ve „svých“ zemích, kde vycházeli v překladech, už do té míry etablováni, že vydávání jejich dalších titulů na zájmu o Československo roku 1968 – který ve světě s jeho novými katastrofami posledních čtyřiceti let ostatně nevydržel dlouho – tolik nezáviselo.
JH: Oba máte za sebou zkušenost se zahraničními slavistickými ústavy. Jaké místo má bohemistika v evropské slavistice?
TG: Evropská i americká slavistika se z pochopitelných důvodů často redukuje na rusistiku. Potom následuje četností a významem polonistika, takže numerická odpověď by asi zněla, že bohemistika má ve slavistice místo třetí – tam, kde existuje. Axiologicky je to přirozeně okrajový miniaturní obor, na který se moc nedaří obstarávat finance. Problém „místa“ bohemistiky spočívá také v tom, že se v ní často angažují, tak jako je tomu i v jiných malých slavistických oborech, lidé rodinnými vazbami nebo mateřským jazykem související s Českou republikou; může to zvyšovat uzavřenost oboru.
MŠ: Snad lze v odpovědi společně pojednat jak zájem o obor, tak dosažené výsledky, tj. výzkum a produkci. Odhadoval bych to podle své dílčí zkušenosti také na čestné třetí až čtvrté místo (za nedostižnými ruštinou a polštinou), podle toho, jak silná je momentálně srbština respektive chorvatština. Není to ale nic předplaceného, na vzestupu je v posledních letech též ukrajinština. – Vážnější je, že celá slavistika jako obor je dnes vnímána vágněji, a to nejen slavisty samými, ale – a to je pro financování oboru rozhodující – především mimo univerzitní prostředí, a výsledkem je postupné rozpouštění slavistů – a tedy i bohemistů – do jiných oborů. Na jedné straně je to zarmucující, na druhé se v tom skrývá spousta slibných možností. Připouštím, že spíše pro bohemisty v Čechách než v Evropě.
JH: Předchozí otázku jsem kladl mimo jiné proto, že mám po několika letech strávených na pražské bohemistice pocit, jako by se tu česká literatura často ocitala mimo světový kontext. Česká literatura je zkrátka to, co bylo napsáno česky, a vývoj takto pojatého českého písemnictví se na pražské bohemistice zdá být také velmi jasný, lineární: nejdřív si odbudeme 19. stol., potom 20., potom tzv. starší českou literaturu, všechno v přehledových seminářích. Nemáte po letech strávených na zahraničních univerzitách pocit, že by se dějiny literatury daly, respektive měly učit jinak? Máme se od zahraničních slavistů-bohemistů co učit?
TG: Na mnoha zahraničních univerzitách neexistuje chronologicky vývojový absolutismus a podle mých zkušeností to nevede k tomu, že by na tom absolventi byli hůř než ti z literárněhistoricky konzervativních škol. Ten diachronický koncept se utvářel v 19. století a je založený na utopii úplného poznání a na předpokladu kauzality, který dnes působí přinejmenším jako sporný. V době historiků literatury v 19. století navíc jednotlivé dějiny byly individuálními díly autorit, zastávajících určitá ideová stanoviska. Dnes existují k dějinám literatur většinou nesčetné prameny, které mohou zprostředkovat základní přehled. Univerzita by měla studentům nabídnout určitý intelektuálně tvořivý a přitom zodpovědný, kompetentní způsob myšlení. Jsou samozřejmě profesoři, kteří tvrdí, že je to možné i v klasických chronologických kurzech – a mohou mít pravdu.
MŠ: Že by se dějiny literatury daly učit jinak, je elementární. Model, který se udržuje v Praze a který koncipoval nebo se na něm podílel Felix Vodička, má zajisté řadu úskalí, ale nemluvil bych o něm tak sarkasticky. Jeho největším deficitem je, že trvá příliš dlouho. Se zavedením bakalářského studia bohemistiky se ale neodvratně blíží jeho konec. Těším se na to, ale nepochybuji, že občas budu propadat hezkým vzpomínkám. Navíc bych řekl, že posledních sedm osm let nespočívá těžiště studia v základních, nýbrž ve volitelných seminářích, kde se čte možná víc jinojazyčných nebo přeložených textů než primárního českého materiálu. Zároveň k některým tématům nebo obdobím neexistuje lepší sekundární literatura než ta česky psaná. Evropský nebo světový kontext může být ve výuce dějin české literatury přítomen tvůrčím a nápaditým způsobem, ale lze jej také přibližovat mechanicky a úmorně. Vše záleží na osobnostech či neosobnostech a přítomnosti nějakého konsensu či přiznaného odborného konfliktu.
Od zahraničních slavistů-bohemistů se můžeme naučit spoustu věcí, stejně jako oni od nás. To je tak samozřejmé, že se to snad ani nemusí říkat. Současně jde ale v rámci jednoho oboru o dvě naprosto odlišné perspektivy dané tím, že bohemistika v Čechách je situačně totéž jako například anglistika v Londýně: univerzitní slavistka v Paříži nebo ve Vídni má výzkumné a pedagogické starosti srovnatelné spíš s těmi, které má – velikostí oboru, jeho uplatněním a zájmem o něj – řekněme zdejší hungaristka, zatímco pražský nebo budějovický bohemista by se mohl inspirovat řekněme v Tübingenu nejen bádáním, provozem a produkcí na slavistice, ale také na tamní germanistice.
JH: Bavíme-li se už o literatuře na akademické půdě – jak si na tom ve světovém kontextu stojí naše literární teorie? Nezdá se vám, že se u nás zastavila kdesi u (pozdního) strukturalismu? Má po Mukařovském, Doleželovi, Červenkovi… ještě co nabídnout?
TG: Moc toho, pokud vím, není.
MŠ: Chápu otázku polemicky a na rozdíl od kolegy Glance na ni taky polemicky odpovím. V humanitních vědách je bádání založeno na jiném principu než ve vědách přírodních. Rozdíl mezi českou a vněčeskou literární teorií není podle mě v novosti a pronikavosti myšlenek, nýbrž v mnohosti a pestrosti konceptů. Tyto koncepty se ale stále, a zřejmě navždy, přiznaně i nepřiznaně, zakládají na stavu poznání z třicátých a čtyřicátých let. Komunismus ničil všechno, tedy i literární teorii, ale nechtěně přitom způsobil mimořádnou věc: v plánovaném národním hospodářství nenutil vědce tohoto oboru publikovat každé řekněme čtyři roky novou knihu. Vyloučíme-li hlavní ideology, jejich poskoky a loajální nejpočetnější průměr, mohli čeští badatelé pracovat soustředěně na svém, což znamenalo: při nemožnosti cestovat, nedostatku cizojazyčné literatury, všeobecném policejním ohrožení a existenčních svízelích mohli svobodně, bez grantových uzávěrek a tlaku konkursních řízení promýšlet problémy, které pociťovali jako palčivé. Na Západě takový luxus (a zároveň „luxus“, vezmeme-li v úvahu výše zmíněné stísňující podmínky), jako možnost pracovat deset let třeba na jednom projektu, tamní vědci neměli. Kvůli místu na univerzitě, které dodnes v Americe a v západní Evropě patří k nejlépe placeným, se museli vesměs pořádně ohánět, mohu-li se vyjádřit i trochu expresivně, tedy publikovat stůj co stůj. Že v takovém množství vznikly a vznikají převážně disertační nebo habilitační práce průměrné, variující, kompilující dosavadní výzkum a zavádějící ad hoc odlišnou terminologii, to je snad nabíledni.
Na základě své dílčí zkušenosti s německým jazykovým prostředím jsem přesvědčen, že práce Růženy Grebeníčkové, Milana Jankoviče, Jiřího Brabce, Jiřího Opelíka, Jana Lehára, Přemysla Blažíčka, Jana Lopatky, a vezmeme-li v úvahu i myšlení zaměřené přes hranice teorie literatury (včetně historie a kritiky), pak i Jana Grossmana, Jiřího Němce, Zdeňka Vašíčka nebo Pavla Kouby, tedy práce těchto lidí nepochybně obstojí v silné evropské a anglosaské konkurenci. Problém je, že tamní vědci nečtou česky a že zahraniční bohemisté česky psanou literárněvědnou produkci vesměs nepřekládají. Jsou přirozeně výjimky, jako v němčině publikující a mezi tamními filosofy respektovaný Kouba, nebo třeba italská řada Lezioni e letture, vydávaná v Udine, která publikuje dvojjazyčně pohostinské přednášky; vyšly zde mj. texty Jana Lehára, Tomáše Glance a Jana Wiendla. Ale to je právě výjimka. Proč se české literárněvědné myšlení nedostává na stránky anglických, francouzských, německých a dalších, primárně neslavistických periodik nebo sborníků, to nevím. Nejpravděpodobnějším důvodem bude nejspíše přebytek původních anglických, francouzských, německých atd. materiálů a nepřítomnost potřeby číst věci odjinud. Překladatelská práce Marka Vajchra nebo Petra Onufera, přibližující v posledních pěti letech u nás německé a angloamerické myšlení o literatuře, v Německu nebo v Anglii v takové soustavnosti a kriticismu žádný protějšek nemá.
Tzv. druhá generace českého strukturalismu měla na přelomu šedesátých a sedmdesátých let v německé jazykové oblasti štěstí na to, že její produkce přicházela paralelně se zájmem o ruský formalismus 20. let a o soudobé strukturální myšlení. Tento zájem, jehož výsledkem byly překlady některých Mukařovského, Vodičkových, Chvatíkových nebo Červenkových prací a citace pod čarou u podobně orientovaných německých badatelů, bohužel nevydržel dlouho a byl rychle vystřídán vlnami, které přinášela literárněvědná postmoderna.
Neříkám, že všechno, co se v zahraničí opublikuje, je stejně špatné nebo stejně dobré jako u nás, nýbrž tvrdím, že kdybychom měli k práci jakžtakž srovnatelné podmínky, vzniklo by – při vědomí, že Čechů je prostě x-krát méně než Němců nebo Italů – srovnatelně bohaté, pružné, ale současně i uniformní prostředí, v němž by každá univerzitní bohemistika nebo literární věda měla svůj „úvod do literární teorie“ nebo svou koncepci „dějin literatury“ a ty by se s proměňujícími se badatelskými generacemi na každém pracovišti doplňovaly, proměňovaly nebo popíraly – a to je ten největší rozdíl. Doba univerzálně vlivných vzdělanců, jako byl Wellek, Jakobson, Čyževskij nebo Staiger, je ve světě nenávratně pryč – stejně jako u nás už nebude nikdo požívat tak obecné autority jako Pavel Trost, Růžena Grebeníčková nebo Karel Hausenblas. Oproti jazykově „velkým“ zemím máme pořád velké dluhy, ale na druhé straně jsme v překladech a kritických pojednáních o jejich produkci obeznámeni sice výběrově, ale rozhodně lépe než oni o naší. Jsem zvědav, kdy v naší literární vědě zavládne konceptuálně podobně pestrá a soběstačná atmosféra. Obávám se ale, že to bude zcela jistě bez onoho finančního zázemí, kterým vzhledem k jiným profesím disponují tamní literární vědci.
JH: Obraz literatury a kulturu „literárního dění“ utváří do značné míry také kritika. K její nevalné úrovni v Česku se zejména Michael Špirit vyjádřil mnohokrát. V čem se liší současná německá, ruská a česká literární kritika? Stává se, že jsou čeští autoři kritizováni poctivěji v zahraničním tisku než u nás?
TG: V předních německojazyčných a amerických novinách existují fejetonistické přílohy s recenzními rubrikami, které jsou převážně důkladné, kvalitní, srozumitelně napsané a obsahující zřetelný názor doložený důvody, je to velká úleva číst takové články, nezávisle na tom, nakolik se identifikujeme s jejich hodnocením. V Rusku existují vedle erudovaných vynikajících recenzí i celé rozsáhlé kontexty, jak tištěné, tak (hlavně) na internetu, kde se rafinovaně a s bezpočtem vtipných narážek o předmětu žvaní a spekuluje, aniž by se ukázalo, o čem a jak dílo pojednává a co si o tom kritik myslí. V české kritice se mi zdá skličující, že mnoho důležitých knih se serióznější recenze, která by jen zběžně nepřibližovala „obsah“, vůbec nedočká.
MŠ: Podobně jako u předchozí otázky: literární kritika v Německu se od české liší v zásadě nejvíce podmínkami, které pro svou práci má, tj. hlavně prostorem v jednotlivých periodikách, přítomností vícera myšlenkových „center“, danou spolkově-republikovým uspořádáním, pestřejším odborným školením a zřetelnějším rozlišováním mezi jednotlivými kritickými žánry. Zároveň jsou tu mnohá „ale“. V poměru k Česku existuje v Německu méně kulturně-kritických časopisů typu Revolver Revue nebo Souvislostí (novější periodika jako Literaturen nebo Du provádějí spíše reklamu než kritiku), a proto se jen vzácně lze setkat se zaujatými, a přitom fundovanými texty, jaké píší třeba Marek Vajchr, Martin Hybler, nebo Martin Pokorný či Jiří Zizler. V Německu jsou, zjednodušeně řečeno, na jedné straně oborové časopisy jako Merkur nebo Deutsche Vierteljahrsschrift für Literaturwissenschaft und Geistesgeschichte se spíše odbornickým nebo referativním formátem recenzí, který lze přirovnat k těm, jež vycházejí v Českém časopise historickém nebo v České literatuře, na druhé pak publicističtější nebo esejističtější recenze v denících a týdenících v nejrůznějších žánrech a rozsazích, o jakých se nám v českých denících ani nezdá. Musím však bohužel říci, že mě překvapilo tempo, jakým se podmínky pro kritiku v německých novinách zhoršují (s výjimkou snad švýcarských Neue Zürcher Zeitung). Co do rozsahu, kritičnosti a serióznosti je menší rozdíl mezi Spiegelem či Frankfurter Allgemeine Zeitung z let 1955 a 1995 než z let 2000 a 2006. Navzdory propadu ve všech směrech je však stav kulturních rubrik velkých německých periodik oproti českým novinám stále ještě nedostižný ideál. – Pokud se někde náhodou recenzuje knížka českého autora, je úroveň recenze podle mého letmého úsudku horší než u původní německé literatury, neboť práce je obvykle zadávána specialistovi-slavistovi, a ne primárně literárnímu kritikovi. Slavisté-bohemisté se mezi sebou v Německu, podobně jako bohemisté v Čechách, skoro všichni znají a je obtížné nepropadat osobním favorizacím nebo idiosynkrasiím. Současně lze ale říci, že čeští autoři jsou zde kritizováni rozhodně poctivěji než třeba rumunští literáti v českém tisku.
JH: Na českou literaturu se v tomto čísle Plavu díváme především prostřednictvím esejů zahraničních autorů. Thomas Mann kdesi říká, že považovat autora samotného za nejlepšího znalce svého díla je omyl. Myslíte si však, že je spisovatel už díky svému povolání lepším interpretem děl kolegů?
TG: To nemyslím. Spisovatelé s oblibou označují kritiky za impotentní parazity, obzvlášť píší-li o nich nepříznivě (a nejednou jsou asi celkem v právu), ale sami jsou obvykle příliš ponořeni do vlastního tvůrčího prizmatu, než aby mohli o textech kolegů napsat něco, co by nesvědčilo především o nich samých a jejich vlastní poetice. Z tohoto pravidla ovšem existuje spousta skvělých výjimek.
MŠ: Není. Pokud je jeho interpretace přínosnější než výklad jiného kritika-nespisovatele, pak ne proto, že je spisovatelem, nýbrž proto, že je „jen“ nápaditější a vzdělanější. Je třeba říci, že ve srovnání s anglosaským nebo německým jazykovým prostředím, kde je běžné, že autoři ve volnějších pojednáních píší také o svých kolezích, jsou čeští spisovatelé zatím velkou neznámou. Bojím se, co se dozvíme, až se uvolní i v tomto směru.