Jan Hon
Kulturní rubriky německých novin zaplnil v posledních týdnech spor o to, zda má berlínské zastupitelstvo udělit čestné občanství lyrikovi, písničkářovi a bývalému východoněmeckému disidentovi a exulantovi Wolfu Biermannovi.
Se značně medializovaným sebezapřením v lednu nakonec berlínské zastupitelstvo rozhodlo, že Biermannovi čestné občanství udělí. Jak Biermann, tak berlínské zdráhání ovšem odhalují některá obzvlášť podrážděná místa nejnovějších německých kulturně-politických dějin.
Sám Biermann je doslova ztělesněňuje: roku 1936 se rodí do hamburské židovsko-dělnicko-komunistické rodiny, jen náhodou přežívá druhou světovou válku, po níž na sklonku puberty přesidluje do NDR, kde se věnuje politickoekonomickým studiím, filosofii, matematice – a také básnické, písňové a divadelní tvorbě, v níž se od počátku dostává do konfliktu s vládnoucí SED. Jeho víra v komunismus je však prozatím nezlomná, a to i přes to, že mu je roku 1963 odepřen vstup do vládní partaje a od roku 1965 nesmí ani veřejně vystupovat a publikovat. Dostává se tak do schizofrenní situace: dobrovolně žije ve Východním Německu, v jehož společenské uspořádání přes výhrady k jeho konkrétní podobě věří, publikovat však může pouze na Západě. Tam je také pravidelným hostem na koncertních turné. Trpělivost Honeckerovu režimu dochází v roce 1976, kdy je Biermann po vystoupení v Kolíně zbaven východoněmeckého občanství. To spustí lavinu protestů v obou částech rozdělené země, které na Východě vedou k vlně zatýkání a vyhošťování. Potrefeni jsou spisovatelé a umělci jako Günter Kunert, Jürgen Fuchs, Nina Hagen a další.
Na Západě Biermannovo komunistické nadšení přece jenom polevuje – naopak kritikou na NDR básník nešetří. V devadesátých letech pak sbírá jednu cenu za druhou. A ještě jedna věc je nová: Biermann se stává jedním z prominentních zastánců války v Kosovu a nejnověji také v Iráku. Paradoxně tak na sklonku roku 2006 jeho čestné berlínské občanství navrhují opoziční zastupitelé z řad křesťanských a svobodných demokratů, zatímco v „červeno-rudé“ koalici dochází k rozkolu, který do poslední chvíle nedává tušit, jak celá věc pro Biermanna dopadne. Podle sociálnědemokratického zastupitele Michaela Müllera byly Biermannovy zásluhy o Berlín sice značné, ne však mimořádné, pro postkomunistickou levici zase nepřekonatelnou překážku znamenaly právě Biermannovy politické názory z posledních let. I když se nakonec sociální demokracie k udělení čestného občanství přiklonila, zůstávají za tímto rozhodnutím některé otázky otevřené. Umění se totiž sotva kdy může zcela vymanit ze společenské odpovědnosti svých tvůrců. Má však tuto odpovědnost soudit momentální politický zájem? Otázka stále znovu aktuální i složitá – to pro ten nadhled, který vyžaduje. Biermannův postoj k válce v Iráku se mi však přece nezdá být bernou mincí pro jeho – nejen poetické – zásluhy o Berlín. Kontroverze, která Biermannovo čestné občanství doprovodila, nás totiž nechává na pochybách, zač je nakonec získal: zda za svou tvorbu, za svou světonázorovou „konverzi“ či na základě handlu na berlínské radnici. Není nic podivnějšího než pochybná čest.