1/2025 – Zkusíme to stručně

Úvodník

„Každá moje kniha je zápisem nového neúspěchu,“ napsal v jedné ze svých povídek David Albahari a tuto větu jsme s editorkou Anežkou Libánskou vypíchly i do názvu výboru z jeho povídek. Doufáme, že první číslo tohoto ročníku nebude zápisem neúspěchu, ale spíš vám úspěšně představí několik současných srbských básnířek a básníků a také významného srbského autora Davida Albahariho. S tím vás chceme seznámit, protože před rokem a půl opustil tento svět a žádná jeho kniha dosud nevyšla v českém překladu.

Po řádce čísel připravených pro Plav s tímto srbským opět zažívám něco nového: celé se skládá z krátkých textů. Neobsahuje jediný úryvek z románu ani delší povídku, snad některé básně dosahují řekněme průměrné délky. Úsudek o dění na srbské literární scéně si tak tentokrát tvoříme z úsporných, ohraničených celků. Ostatně jak zmiňuje v rozhovoru autor koncepce Ivan Antić, fragmentárnost není v Srbsku neobvyklá. Obdobně mluví i o zdvojování – kromě dvou užívaných abeced se v mnoha oborech lidské činnosti dublují například profesní organizace, což v případě země s ani ne sedmi miliony obyvatel vzbuzuje lehký údiv.

Kontextu současně-dějinného se dotýkáme v rozhovoru, kontextu tvorby Davida Albahariho v krátkém eseji Charlese Simice i v eseji tematickém. V něm se rovněž dozvídáme, jak současné básnířky a současní básníci navazují na odkaz surrealismu a jestli je příliš nazývat jejich generaci „surrealismem po surrealismu“, nebo ji lépe popíšeme souslovím „třetí avantgarda“. V beletristické části věnované Davidovi Albaharimu se přes krátké povídky dostáváme ke skutečným fragmentům – myslím, že se v Plavu mnohokrát nestalo, že by se do bibliografie autora mimo románů, povídek a podobných běžných forem řadila také petice za legalizaci marihuany. A až se dým rozptýlí, dojde na poezii: u Bojana Vasiće silněji pocítíme vztah k surrealismu, Maša Seničić se ptá po právu na (malé) město, Djordje Ivković zanořuje další básně do vertikálních textových struktur, Radmila Petrović se tematicky drží uvnitř rodiny a spletitých vztahů a Anja Marković na ploše vlastního těla. Bojan Marković vnáší do celého souboru nádech humoru dvěma básněmi v próze, Jelena Žugić vyvolává svými verši asi nejbarvitější obrazy ze všech otištěných píšících a Ivana Maksić uzavírá předkládaný výbor aluzí na známou báseň Rudyarda Kiplinga.

Z netematických textů bych ráda upozornila na poctivě středoevropskou glosu Anny Maślanky o polských překladech české německojazyčné literatury a také na vydařený příspěvek ze Soutěže Jiřího Levého. Překlad úryvku z románu Virginie Despentes provedený Barborou Fremlovou otiskujeme v celé délce, abychom ani jedné z postav neubrali hlas.

Jak se stalo dobrým zvykem, číslo pokřtíme! A to 12. února v pražské Čítárně Unijazz za účasti překladatelů a 5. března se s Plavem a srbským číslem můžete potkat v libereckém Baru Papír. Těšíme se!

Pokud se v tomto čísle nejvíce začtete do veršů, udělá vám radost i to následující. Jan Musil se tentokrát zaměří na severoirskou poezii.

Silvie Mitlenerová