Tereza Prymak
Crudu, Dumitru. Čas pět hodin a sedm minut.
Z rumunského originálu Ora cinci şi şapte minute (2022) přeložil Jiří Našinec.
1. vydání. Praha: Petr Štengl, 2023. 210 stran.
Když moldavský básník, prozaik, dramatik a publicista Dumitru Crudu přijel v roce 2022 do Prahy na dvouměsíční literární rezidenci Praha město literatury, zamýšlel psát knihu na téma dezertérství a zapojit do ní autobiografické prvky z doby, kdy dělal vše pro to, aby se nestal sovětským vojákem. Nakonec však svůj původní plán pod vlivem nenadálých tragických událostí změnil, a vznikl tak soubor povídek Čas pět hodin a sedm minut, pojmenovaný podle okamžiku, kdy Rusko 24. února 2022 vpadlo na Ukrajinu a odstartovalo dodnes trvající válku.
Autor jako by se rozhodl, že je třeba i nadále se zaměřovat na stále přítomné zlo, na které upozorňuje už drahnou dobu. V povídkách vypráví nejrůznější příběhy z Moldavska poznamenaného bolestnými ruskými zásahy posledních zhruba osmdesáti let. Věnuje se okupaci, kdy sovětští vojáci po připojení Moldavska k SSSR bez milosti obsazovali vesnice a přivlastňovali si majetek a nejednou i ženy nevinných civilistů (Vemte nás taky na Sibiř!). Popisuje udavačství, kdy již za raných dob komunismu proruští občané donášeli na ty protiruské, a deportace nepohodlných obyvatel na Sibiř (Copak ještě záleží na tom, co se seběhlo před sedmdesáti lety?). Píše o rusko-moldavské válce v Podněstří v roce 1992 a o tom, kolik životů ovlivnila na obou stranách a kolik rodin zničila a rozdělila (Ileanina nejlepší přítelkyně se vrátila do Tiraspolu). Rovněž odkrývá problematiku zvenčí financovaných proruských demonstrací proti směřování země do Evropy (Muza Pavlovna zemřela). Nejedna povídka se věnuje mafii a její existenci ve společnosti napříč časem (Jedno oko měl skleněné; Radu ještě hýbal nohama). Kniha se také dotýká fungování moldavské státní bezpečnosti a toho, co všechno se vám může stát, pokud se jí znelíbíte (Ale tak moc mě tenkrát zmlátili). Současnosti a válce v Ukrajině pak autor vyčlenil zhruba třetinu povídek.
Povídky na sebe sice formálně nenavazují, přesto si však čtenář po jisté době může povšimnout, že se postavy do povídek vracejí. V anotaci knihy je princip přirovnáván k Balzacovi a jeho postavám, které jsou typizované podle příslušnosti k sociální kategorii a přecházejí z jedné povídky do druhé. „Ti uniformovaní“, tedy sovětští či ruští vojáci a funkcionáři, pak nepřejímají identitu, ale pouze jméno, a mají tak fungovat jako nadčasové „symboly nevykořenitelného zla“. Opakovaně se tedy objevují major Bespoščadnyj (tedy Nelítostný), kapitáni Zvěr a Zmej, vojín Soldatov, sourozenci Alexandru, Ileana a Radu, novinář Emil, mafián Taťka a další. Ne vždy ale jde o ty samé osoby. Například Bespoščadnyj v knize minimálně třikrát změní vojenskou hodnost. U jiných pak pokulhává časová osa nebo jiné detaily. Jako čtenáři tedy musíme přijmout fakt, že na sebe povídky navazují jen naoko.
Kniha obsahuje i některé částečně autobiografické příběhy. V povídce Dorova smrt popisuje Crudu svůj zážitek s trenérem fotbalu, který měl na své svěřence příliš velké nároky, což autorovi samotnému přineslo fatální podlomení zdraví, jeho spoluhráči pak dokonce smrt. V textu Nebylo možné, abychom z toho studentského pokoje vyšli všichni tři živí se píše o době, kdy se ze studentských kolejí v Tbilisi stala vojenská základna a přestalo v nich být bezpečno.
Ať už se povídky zakládají na přímých osobních zážitcích, nebo ne, jedno každopádně mají společné – surovost a popis událostí bez příkras. Následující citace z povídky Ti všichni zbožňovali klid věnované válce v Ukrajině ukazuje, že se násilné chování ruských vojáků k opuštěným ženám od dob připojení Moldavska k SSSR příliš nezměnilo: „Oksana otevřela oči a uviděla, jak se její dcerka na její a Serhijově posteli – muž teď bojoval na frontě – zmítá pod tím obrovským oficírem jako slepice s uťatou hlavou, a znovu ztratila vědomí. Dívenčiny výkřiky ji přivedly k vědomí a Oksana se pokusila vstát, ale bodavá bolest v prsou jí v tom zabránila, a tak si alespoň zacpala uši, aby neslyšela slastné výkřiky, které ze sebe vydával major, a zoufalý řev své dcerky.“ (184)
V povídkách najdeme velice realisticky vykreslené násilí ozbrojených sil na civilistech, hospodské nebo vězeňské rvačky rozebrané do nejmenších detailů, obrazotvorně popsané scenerie válkou zničené krajiny a měst. Starší čtenáři, kteří pamatují dobu komunismu, si zajisté vzpomenou na mládí, byť oproti dění v Moldavsku byla situace u nás poklidnější. Pro ty mladší pak kniha může posloužit jako živelnější učebnice dějepisu, nebo možná spíše její doplnění, protože se v ní píše i o věcech, které by se do učebnic jen tak nedostaly – například o udavačství a o tom, co všechno ještě po letech mohou činy udavačů způsobit (v již zmíněné povídce Copak ještě záleží na tom, co se seběhlo před sedmdesáti lety?).
Co se týče jazykové stránky, překlad Jiřího Našince je jako tradičně velice kvalitní. My překladatelé z nastupující generace z něj můžeme čerpat inspiraci a slova, která člověk nenajde ve slovníku, nýbrž získá spolu s životními zkušenostmi všeho druhu. Kuriózní stránkou Času pět hodin a sedm minut je fakt, že překlad vznikal prakticky zároveň s originálem. Překladatel pracoval v těsném závěsu za autorem, kterýžto však zpětně dodával upravené verze rukopisu, což značně komplikovalo práci. Na křtu knihy se sám Jiří Našinec omlouval za případné nesrovnalosti, které by čtenář znalý výchozího i cílového jazyka mohl odhalit. Několik mírných škobrtnutí, jež by se tomuto faktu možná dala přisuzovat, se sice najde, ale nejedná se o nic, co by mohlo ohrozit celkový čtenářský zážitek.
Místy nicméně text působí dojmem, že se autor snažil vyjádřit své myšlenky až příliš překotně a že ne všechny povídky jsou promyšlené tak, jak by mohly být (chybí jim závěr nebo uvěřitelné rozuzlení). Možná je to však neodhalený autorský záměr či snad daň za autenticitu příběhů a za emotivnost, s jakou nám je Dumitru Crudu předkládá.
Čas pět hodin a sedm minut je každopádně knihou, která nám ukazuje zlo minulosti, jež v nezměněné podobě existuje dodnes. Kniha by se tak dala brát jako varování před opakováním chyb z minulosti a jako motivace k tomu, proč se zlu postavit a snažit se všemi možnými způsoby o jeho vymýcení z našeho světa.