5/2024 – Psát okem kamery

Úvodník

Milé čtenářky, milí čtenáři,

je to něco málo přes století, co literatuře začalo lézt do zelí nejmladší ze sedmera umění: film. Kdo zažil sourozeneckou rivalitu, chápe, že něco tak banálního jako věkový rozdíl může přerůst v žabomyší války. I kinematografie se musela svého času (a nezřídka dodnes) soukat do obnošeného oblečení po starším sourozenci a rezignovat na hledání vlastní tváře ve prospěch imitace literatury. Naopak v literárním světě zase mohl masový zájem, jemuž se neokoukaný film těšil, leckdy vzbuzovat závist.

Snahy opičit se po druhém však končívají fiaskem. Co si vlastně mohou tyto dva světy vzájemně nabídnout nad rámec filmových adaptací maturitní četby nebo cameo rolí filmu v románech? Rozhodli jsme se hledat odpověď u samotných filmových tvůrců, mezi něž se řadí i autoři většiny úryvků v tomto čísle.

Literaturu a kinematografii jako pomyslné soupeře v ringu si do svého eseje dosadili i režiséři Alexander Kluge a Edgar Reitz. Zápas sice nekončí jasným vítězstvím, z textu je však patrné, že jde o šampiony dvou zcela odlišných disciplín. Raných pokusů o snoubení těchto různých uměleckých forem si můžete užít dosyta v cine-básních rumunsko-francouzského básníka Benjamina Fondana a japonského modernisty Ikua Takenaky. Jejich divoké, těkavé obrazy a pravidelné tempo evokují střihové postupy a inspirují tak k úvaze, zda lze na literaturu pohlížet bytostně filmovým okem. Podobnou cestou se vydala i argentinsko-francouzská režisérka Nelly Kaplan, jež ve svém snovém cine-románu z prostředí lovců (fiktivních) pokladů imituje formát filmového scénáře.

Pro některé filmové tvůrce představuje text ideální prostředek k zachycení vlastních prožitků. Chantal Akerman psala v době, kdy pečovala o svou umírající matku, a vytvořila tak křehký a citlivý portrét vztahu odolávajícího pomíjivosti lidského života. Drobné střípky života plní také stránky deníku avantgardního filmaře Jonase Mekase. Zvláštním příkladem spojení nejen napříč uměleckými formami, ale i jednotlivými díly jsou texty od francouzského režiséra Jeana-Françoise Stévenina a jeho blízkého přítele a střihače Yanna Dedeta, které svébytným způsobem zachycují strasti i radosti natáčení.

V příštím čísle opustíme kinosály a vydáme se opět na cestu kolem světa – čeká nás totiž exkurs do tajů indonéské literatury.

Kateřina Konrádová