2/2022 – Arabské psaní ze Státu Izrael

Úvodník

Milé čtenářky, milí čtenáři,

arabská literatura v hebrejštině a hebrejská literatura představují dva různé, avšak sdílené světy. Palestinec a Žid žijí bok po boku, zároveň každý mluví převážně pouze ke svému publiku. Dlouhotrvající politické konflikty a současná státní propaganda jen prohlubují propast mezi těmito dvěma národy. Arab, který píše v hebrejštině, bývá obecně označován za přeběhlíka či zrádce. Podobné reakce se dočkal Emil Habíbí, laureát Izraelské ceny z roku 1992. Publikujeme zde ukázku z jeho románu Podivné události kolem zmizení Sa’ída, smolaře a pesoptimisty, který se stal moderní arabskou klasikou.

Osmdesátá léta byla dobou rozmachu arabských spisovatelů píšících hebrejsky. Přičemž tito autoři nepsali protiizraelskou politickou literaturu, naopak se zabývají stoletým odcizením obou národů, jeho kulturními a psychologickými důsledky. Jejich knihy popisují hybridní svět, kde Arabové a Židé nevyhnutelně koexistují. Takových autorů ovšem není mnoho. Ráda bych upozornila na ukázku z románu Palestince Antona Šammáse, který svou vytříbenou hebrejštinou dokázal zbourat mnoho stereotypů, a na další skoro ikonický text Herzl mizí o půlnoci Sajjida Kašuy, který původně vyšel v deníku Ha-arec. Poslední autorka Dárín Tátúr se z této skupiny vymyká nejen věkem, ale i tematicky. Jedná se o angažovanou básnířku, která kvůli státní cenzuře a špatnému úřednímu překladu strávila více než dva roky ve vězení. Její báseň Vzdoruj, můj lide publikujeme v češtině, arabštině a hebrejštině.

Toto číslo by nevzniklo bez tolik potřebných postřehů a konzultací Magdaleny Jehličkové, Jitky Jeníkové a Šlomího Jaffeho, avšak prapůvodní nápad vytvořit číslo o Palestincích píšících hebrejsky se zrodil v hlavě Lukáše Rychetského.

Přeji vám hezké čtení a v dalším čísle se můžete těšit na britské duchařské povídky z překladatelské dílny Petry Johany Poncarové.

Olga Pavlova