Jan-Marek Šík
Březinová, Helena. Slavíci, mořské víly a bolavé zuby. Pohádky H. Ch. Andersena mezi romantismem a modernitou.
1. vydání. Brno: Host, 2018. 328 stran.
Některé literárněteoretické knihy nás čtenáře obohatí o poznatky, jiné nás přivedou k úžasu nad tím, jak elegantně dokážou (nově) interpretovat texty, které přece všichni dobře známe (nebo jsme si to alespoň mysleli). Méně často se pak stane, že v nás vzbudí negativní emoce – nikoliv však proto, že bychom tak vehementně nesouhlasili s autorovými argumenty, nýbrž čistě kvůli rozhořčení nad tím, jak je možné, že jsme o těch textech, „co všichni dobře známe“, měli tak zkreslené představy! Všechny tyto tři polohy nabízí monografie Heleny Březinové s dlouhým, poeticko-popisným názvem Slavíci, mořské víly a bolavé zuby. Pohádky H. Ch. Andersena mezi romantismem a modernitou, oceněná Zlatou stuhou za nejlepší teoreticko-kritickou knihu roku 2019.
Březinová se osobnosti a hlavně dílu slavného dánského pohádkáře a povídkáře věnuje dlouhodobě a svou teoretickou prací v českém prostředí navazuje na překladatele Františka Fröhlicha, jehož převody Andersena patří na českém knižním trhu k nejspolehlivějším. Vliv Fröhlicha je patrný také v tom, že kniha obsahuje zřetelnou translatologickou dimenzi: ta je dána jak novými překlady tří textů, které autorka do monografie zahrnula, tak především úvodní kapitolou věnovanou trampotám, které Andersena v průběhu posledních sto sedmdesáti let při překladu do češtiny potkaly. Tato kapitola měla podle slov autorky knihu uzavírat, avšak jeden z recenzentů, prof. Petr A. Bílek, jí navrhl, aby ji z „osvětových důvodů“ zařadila na začátek textu. A pravděpodobně všichni, kdo kdy četli některé z četných českých „pohádek H. Ch. Andersena“, budou z jejího obsahu více či méně konsternováni – Březinová totiž ukazuje, jak jsou české „překlady“ (rozuměj: převyprávění a volné překlady převyprávění apod.) vzdálené od skutečné autorovy tvorby jak na úrovni konkrétních vyjádření, stylu atd. (hodně), tak na úrovni obsahu (pohříchu také). V češtině se tak mnohdy setkáváme pouze s velmi volnými variacemi na andersenovská témata. Frustrovaného čtenáře však nakonec potěší, že v češtině existují i převody adekvátní (ano, mimo jiné i ty Františka Fröhlicha).
Po úvodní, značně deprimující kapitole již přichází samotný interpretační rozbor, avšak ani ten se neobejde bez zevrubnějšího uvedení do problematiky. V genologických pasážích Březinová upozorňuje na hlubší souvislost mezi původním posluchačstvem pohádek a recipienty Andersenovými; Andersenovy pohádky, stejně jako jejich folklorní sestřenice, nikdy nebyly určeny (pouze) dětským uším. Je tu však jeden podstatný rozdíl: andersenovské texty se tváří, že jsou pouze (či především) pro děti (ačkoliv toto neplatí pro celou jeho tvorbu), kteréžto iluze dosahují mimo jiné tím, že promlouvají jazykem, jemuž každé dítě důvěrně rozumí (11). Ve skutečnosti jsou určeny rovněž (či především) dospělým.
Andersen do svých sešitů pohádek, které zpočátku opatřoval dovětkem „vyprávěné dětem“, zahrnoval jak osobitá zpracování původních dánských námětů, které slýchával v dětství stráveném v provinčním městě Odense, tak si již od prvního sešitu vymýšlel příběhy vlastní. V tomto směru se v něm nezapře autorský tvůrce – předtím než se vrhl na kariéru pohádkáře, stihl vydat romány i dosti novátorské básně (např. v básni Umírající dítě z roku 1827 jako první propůjčuje hlas dítěti, které chlácholí svou matku trpící nad jeho neblahým údělem). Ačkoliv se pozornost soustředí především na Andersenovy texty, Březinová sem tam sáhne i do autorova života a významné události z něj podle potřeby střízlivě zakomponovává do interpretací konkrétních textů. Andersena vykresluje jako svéráznou osobnost (hodně cestoval, většinu života pobýval hlavně po hotelích a stravoval se v restauracích a u přátel), ale také jako ambiciózního muže, kterého na jednu stranu ovlivňovaly názory okolí (autorka například poutavě líčí jeho diskusi o realismu s vlivným literárním kritikem té doby Georgem Brandesem prosazujícím v Dánsku novátorskou realistickou metodu), na stranu druhou chtěl svými názory vstoupit do veřejného prostoru. Andersen tak činí i svou pohádkářskou aktivitou, s níž se například účastní debaty ohledně vhodného způsobu výchovy dětí: některé Andersenovy texty se stávají skrytou polemikou s těmi dobovými hlasy, které by dětem předkládaly pouze mravoučnou a jinak výchovnou literaturu. Andersen se totiž staví na stranu dětské obrazotvornosti coby protikladu dospělácké racionality a i v tomto smyslu jsou jeho texty podvratné. Toto gesto je sice ukotvené v dobových debatách, je však vlastně nadčasové, respektive moderní – stejně jako mnohé jiné aspekty Andersenových pohádek, které Březinová rozebírá.
V jedné z prvních kapitol se Březinová věnuje andersenovskému vyprávěči, kterýžto pojem – v originále storyteller – si vypůjčuje od Waltera Benjamina. Vyprávěč (na rozdíl od v klasické naratologii běžně používaného termínu vypravěč, tedy narrator) imituje vypravěče lidového, „opravdického“, výřečného, který se nestydí za to, odkud se jeho příběh vzal a že ho vypráví právě on. Extenzivně komentuje dění i nejednou vystupuje intradiegeticky. V ambivalenci tohoto vyprávěčova hlasu a jeho vztahu k vyprávěnému také tkví jeden z autorčiných argumentů, proč jsou Andersenovy texty určeny (především) dospělým: mezi tím, co vyprávěč ve svém vyprávění avizuje a co pak reálně tematizuje, zeje mnohdy hluboká propast, stejně jako nás vyprávěčovy komentáře mnohdy znejišťují, jak zobrazované chápat (přičemž tyto komentáře ve většině českých „překladů“ vzaly za své, pravděpodobně právě proto, že podrývají relativní nekomplikovanost hlavní dějové linie).
„Podvratnost“ je ostatně slovo, které nás provází knihou prakticky od začátku do konce. Princip andersenovské podvratnosti je vlastně prostý: autor ve svých pohádkách využívá známého na úrovni formy i obsahu, avšak to, co se zdá být křišťálově jasné, zcizuje zapojováním prvků, které si dnešní čtenář spojuje s modernitou (a pozorný dobový kritik – jako třeba pohádkářův současník Søren Kierkegaard – například i s vyprázdněností světonázoru). Březinová přirovnává Andersenovu práci s pohádkou k laboratornímu experimentu: autor si vypůjčuje jednoduchost a normativní nesvázanost lidové pohádky (12) a dělá si s ní, co chce: na formální rovině revolučně zjednodušuje literární styl a oprošťuje jazyk od romantické přikrášlenosti, na rovině obsahu pak nahrazuje jednoznačnou moralitu poselstvím, které je daleko komplikovanější v tom, že žádné jednoznačné interpretace nenabízí – a možná je ani nemá. Březinová se v knize zaměřuje právě na ty nejslavnější Andersenovy texty (Křesadlo, Stín, Malá mořská víla, Slavík) i na ty méně slavné (Srdce žal, Zelení drobečkové, Teta bolízubka a jiné), v nichž autor tuto experimentální formu naplňuje tématy dnes spojovanými s modernitou.
Jako interpretačně novátorská se jeví kapitola, v níž Březinová hledá a nalézá možnost, jak zařadit některé ikonické Andersenovy texty do žánru literární paraboly (kterýžto si klade za cíl, aby se čtenář/posluchač skrze odkaz k vyšší pravdě zamyslel nad svým životem a tím našel v předkládaném textu poučení), přičemž je srovnává s parabolami Franze Kafky. Ne právě automatické spojení – Březinová však vychází z toho, že moderní parabola (tj. ve srovnání s parabolou biblickou, pozn. JMŠ) v Kafkově pojetí nemá oporu v žádném zákoně, v žádné věrouce, pouze opisuje, že člověk je ponechán napospas sám sobě či jiným nezbadatelným silám (129). Situace je však složitější v tom, že oba autoři píšou „negativní paraboly“, tedy takové, které nepředkládají poselství odkazující k nějakému zákonu či morálnímu řádu světa. Hledáme-li v andersenovských pohádkách význam jediný, odkazující k něčemu mimo text (k obecné morálce, víře či jakémukoliv jinému systému hodnot), ocitneme se v nebezpečí redukce významů – právě otevřenost interpretaci tyto pohádky přibližuje parabolám (Březinová v tomto kontextu rozebírá například text Slavíka). Absence morální a hodnotové transcendence předestírá situaci moderního člověka, který se tváří v tvář světu nemůže řídit žádným pevně daným řádem. Březinová analyzuje několik andersenovských příběhů, aby dokázala jejich návaznost na tento žánr (pravděpodobně i sám Andersen jej používal ve zkresleném slova smyslu ve významu „moralita“), a dochází k závěru, že Andersen smysl tohoto žánru podrývá: využívá jeho základních rysů, ty však ironizuje, paroduje, převrací a někdy se tak vysmívá i čtenářům (viz analýza textu Srdce žal) – ti jejich podvratné poselství nejsou s to rozklíčovat, obzvlášť pakliže autoritativní vypravěč své vyprávění předkládá coby pohádku, tedy text, od něhož čtenáři v době romantismu (a i my o skoro dvě stě let později) žádnou podvratnost neočekávají. Andersen tu vystupuje jako autor znalý svého čtenářstva a tropící si žerty z jeho horizontu očekávání a v tom smyslu destruuje tradiční pojetí pohádky (i paraboly) jako žánru, který se neptá po neznámém, nezpochybňuje, netápe; s Andersenovými texty se ocitáme na prahu modernity – stavu, který neví, jen se ptá, zkoumá, váhá, pochybuje.
Spojitost mezi Andersenem a Kafkou spočívá i v tom, že oba autoři odkazují k prastarým kořenům literatury: do svých textů se snaží vnášet prvky „klasického“, orálního vyprávěče (který je pro posluchače zdrojem poučení), a to aniž v motivickém plánu rezignují na zpodobňování konfliktů, které připisujeme moderní době (odcizenost, ztracenost, zpochybnění schopnosti jazyka zachytit realitu a mnoho dalších). Pak se však musíme ptát: kolik poučení nám může klasický vyprávěč předat tváří v tvář komplikovanosti moderního světa? Inu, ne mnoho.
A jsme zpátky u podvratnosti, avšak možná lépe chápeme její příčiny: třeba není dána ani tak vyprávěčovou zlotřilostí, nýbrž jeho upřímnou bezmocí ve vztahu ke světu, který pozbyl vyššího řídicího principu. Proto můžeme být ve Stínu svědky nápadné absence morality – lépe řečeno přítomnosti reverzní morálky, kdy progresivní, pragmatické zlo vítězí nad ideově zastydlým, zkostnatělým dobrem. Nejde však jen o hodnotový systém; velkým tématem knihy je i jazyk Andersenových textů. Někdy postavy (živé i neživé) mluví tak jaksi beze smyslu, nonsensově, čímž Andersen v pojetí Březinové předznamenává jazykovou skepsi, jež je jinak považována za jeden z klíčových fenoménů až 20. století. Kromě krajní skepse k jazyku (jak ji Březinová ilustruje na příkladu Stínu) může moderní, odvrácenou stranu Andersenových pohádek představovat i tematizace neschopnosti spolu smysluplně komunikovat, k čemuž dochází v Pastýřce a kominíčkovi či Vánočním smrčku.
Komentáře si však zaslouží nejen jazyk analyzovaného autora, ale i ten, který pro svůj výklad andersenovské problematiky a provázení jeho světem zvolila Helena Březinová. Ten možná v první moment zarazí. Pro začátek odcitujme tranzici od tématu různých přístupů k žánru pohádky ke vztahu mezi pohádkou folklorní a autorskou:
Nás ovšem v této knize nezajímá lidová pohádka ani psýché empirického autora, a proto tento letmý přehled možností, jak teoreticky pohádku uchopit, ukončíme a pospíšíme do disciplíny zvané literární historie, zejména do období, kdy se původně lidový žánr transformuje do pohádky umělé. (48)
Březinová zde nečiní prakticky nic jiného, než co činí ve svých dílech samotný Andersen – svůj výklad komentuje jasně rozpoznatelným hlasem. A stejně jako Andersen i ona dokáže být když už ne podvratná (to by se přece jen do vědeckého textu příliš nehodilo), tak alespoň ironizující, snad až jízlivá. Například když cituje Georga Brandese, kterak chválí dobovou teoretickou práci s tím, že se jejímu metodologicky pozitivistickému autorovi podařilo přivést všechny vrcholné pohádky H. Ch. Andersena k jeho osobním životním dojmům, vnitřním a vnějším událostem v životě básníkově, nemůže si Březinová odpustit následující komentář: Člověka málem leká představa, že „všechny vrcholné pohádky“ lze zredukovat na vnitřní a vnější události v autorově životě (65). Podobných pasáží plných osobního zápalu je v knize přehršel – autor této recenze si není vědom žádné jiné teoretické knihy, v níž by natolik silně zazníval hlas „vypravěče“, až se místy zdá, že ani nečteme knihu, ale posloucháme přednášku entuziastické pedagožky. Jak jsem již nicméně naznačil, tento diskurzivní modus souzní s rétoričností andersenovského explicitního vypravěče a v tomto smyslu jej vlastně lze chápat jako v podstatě zábavnou (i když pomyslíme-li na charakteristiku andersenovského vyprávěče, i trochu znepokojivou) metahříčku.
Tato rétorická poloha však také (dovedně) maskuje občasnou meandrovitost autorčina myšlení, jako například když na straně 85 začne popisovat konkrétní pasáž z příběhu Ole Zavřiočka: Březinová začne oživováním samomluvného, do sebe zahleděného nábytku, přejde k obecnému tvrzení, že u Andersena sebestředné předměty na scénu vystupují docela často, s čímž souvisí tematizace ne-komunikace mezi aktéry. Nicméně teď zpět k tomu, co se tedy děje v textu. Jak již jsem zmínil, svým způsobem se jedná o imitaci přednášky na univerzitě a vlastně to funguje, avšak musíme přistoupit na to, že hlas Březinové je prostě a jednoduše hlas Březinové, že se ani nesnaží udržet obvyklou iluzi „objektivního vědeckého vypravěče“. Je v tom špetka akademického exhibicionismu a také exhibicionismu obecně literárního: Březinová dbá na zvukomalebnost svého jazyka (překladatelka beletrie se v ní rozhodně nezapře), přičemž některé formulace vyloženě pohladí i pobaví: například v Ole Zavřiočkovi podle slov Březinové patriotická slepice opěvuje zejména záhon s kapustou (89). I nad tímto čtenář možná zpočátku povytáhne obočí – a pak si třeba řekne, že když se to dobře čte, tak ať pravidla akademického psaní vezme čert.