5/2011 – God Save the Queer

Úvodník

 
Queer je divný, odchylný, úchylný; původně především nadávka (queers, queer bastards…). V souladu s dobrou tradicí uměleckých i sociálních hnutí bylo zvenku přisouzené hanlivé označení převzato samotnými aktéry, aby byl jeho význam naplněn podle jejich vůle.

Pohled na společnost a její instituce (včetně rodiny, manželství a dalších) z pozice něčím svébytné menšiny může být vnímán jako „podvratný“, ale svým způsobem je velmi konstruktivní: zprostředkovaná zkušenost pomáhá odhalovat struktury a mechanismy, které jsme dosud přehlíželi nebo považovali za nezpochybnitelné. Proto můžeme odlišně uvažovat o společenských rolích a přístupu k druhému (jinému). Zde je třeba zmínit, že queer literaturu (a další tvůrčí projevy) nenaplňuje ani tak boj o uznání ve smyslu tolerance vůči jinakosti, důležité je také zdůrazňování oné jinakosti, vytváření svébytné estetiky a zpochybňování zavedených kategorií.

My vám v tomto Plavu nenabízíme průřez queer literaturou, spíše se věnujeme několika tématům, která jsou pro ni důležitá. Nejprve máte možnost si přečíst rozhovor s organizátorem festivalu Mezipatra Alešem Rumpelem a poměrně obsáhlý úryvek ze slavného radikálního eseje o „vnucené heterosexualitě“ coby mocenské instituci (Adrienne Rich). Mihneme se okolo otázek jako manželství osob stejného pohlaví (povídka Jackie Kay), potlačování vlastní orientace a cesta ke coming outu (Paul Monette); pohlédneme na obraz bezgenderové utopie i násilné lesbicko-feministické vzpoury (Monique Wittig) a na delší chvíli se zastavíme u syndromu AIDS, většinovou společností dlouho ignorovaného a silně stigmatizujícího „moru homosexuálů“. S nemocí se setkáme třikrát, ve věcném podání Randalla Kenana, s příměsí spravedlivého rozhořčení v případě Paula Monetta a v mrazivě ironické povídce Michała Witkowského.

Texty jsou to pro Plav nezvyklé a místy provokativní. Doufám, že provokace v tomto případě povede k zamyšlení, nikoli odmítnutí, a nejlépe také k narušení nějakého toho stereotypu. Nemohu nevzpomenout slov nejmenované překladatelky na jedné nejmenované akci, kdy si postěžovala, že každý teď píše o drogách, násilí a homosexualitě, protože to vydělává. Představa, že psaní o vztazích osob stejného pohlaví představuje nějakou potenciálně šokující kuriozitu je, obávám se, stále rozšířená. Ale pak je na místě se ptát: kdo je tady „divnej“?

A nakonec trochu prozaičtěji: Kuriózně nízké předplatné Plavu musíme bohužel nechat minulosti a po zvýšení ceny jednotlivých čísel i zde vyslyšet volání doby.

Antonín Handl