Miloslav Uličný
V posledních sedmi letech jsme se zabývali českými překlady a adaptacemi Cervantesova Dona Quijota [1] hlavně s cílem zjistit, zda existují spojnice mezi jednotlivými českými verzemi v kladném (inspirace) i záporném smyslu (plagování), vyšetřit, do jaké míry je dnešní pocit archaičnosti verzí vydaných do převodu V. Černého (1931) oprávněný, či je-li převážně pouhým obrazem dobové normy, a doplnit českou překladovou bibliografii o nálezy verzí zatím v žádných českých soupisech neuváděných. Při přípravě stati Nejstarší české překlady a adaptace Dona Quijota jsme ještě netušili, že za rok po jejím vydání (2005) objevíme v jednom pražském antikvariátu českou adaptaci Dona Quijota, která nefiguruje v žádných dosavadních seznamech přeložených nebo adaptovaných španělských textů. Sdělujeme tedy, že roku 1884 vyšla v Mladé Boleslavi adaptace Antonína Kosiny (1849–1925) s názvem Život a příhody Dona Quixota, duchaplného a znamenitého rytíře z Manchy [2].
Autorem předloh k šesti barvotiskům je G. Franz. Kniha [3] sestává ze „Slova úvodního“ a dvaceti krátkých „hlav“, z nichž každá má na začátku textu ozdobnou iniciálu a konec textu vždy uzavírá subtilní ornament. Slovo úvodní krátce shrnuje spisovatelův život (mylně se zde uvádí, že autor Dona Quijota zemřel roku 1619, tedy o tři roky později než ve skutečnosti) a informuje mladého čtenáře o okolnostech, za kterých se rytíř z La Manchy vypravil za rytířskými dobrodružstvími. Zkomoleno je jméno autora pseudopokračování příhod dona Quijota (Allvelaneda místo náležitého Avellaneda) [4]. Falešný druhý díl Dona Quijota vyšel v červenci 1614, kdy měl Cervantes sepsáno asi 60 z konečných 74 kapitol 2. dílu. Fakt, že ho při psaní druhého dílu předběhl anonym, který příběhy dona Quijota překroutil a jeho pravého autora častoval v textu urážlivými výroky, přiměl Cervantese k urychlenému dokončení druhého dílu.
Antonín Kosina byl učitelem v Náchodě, Mladé Boleslavi, Lomnici nad Popelkou i jinde. Od sedmdesátých let publikoval v časopisech pro pedagogy a pro mládež, veršem i prózou zpracovával témata mytologická i vlastenecká. Pro mládež adaptoval příběhy barona Prášila a dona Quijota. [5]
Dobovou normu Kosinovy adaptace prozrazuje jak hojnost sloves na konci vět, souvětí i vět vedlejších (který s velkou oblibou se potkal; kterak (…) o rozum přichází), tak infinitivy na -ti, přechodníky minulé (utrživ, poznav) i krátké tvary přídavných jmen (jat, chud, radosten), archaismy ve výběru slov (vece, odvece) a obecně slovosled s inverzemi (Udatností svou proslavil se.). Tyto charakteristické rysy dobového stylu lze bez námahy stopovat i ve všech hlavách (kapitolách) převyprávění: Ve knihách těch ležel ve dne v noci. Hlava jeho všecka naplněna byla těmi hloupostmi, jichž ve knihách svých se dočetl – (…) Možno-li nám tedy diviti se, že jonák náš vším tím o rozum se připravil? (s. 3); „Jsou-li velici ti lvi?“ (s. 41); „Vous můj je čist,“ (s. 47) a tak dále a tak podobně.
Kosina převyprávěl první díl Cervantesova veledíla v jedenácti kapitolkách na stranách 3–36; jeho adaptace druhého dílu začíná hlavou dvanáctou a končí hlavou dvacátou, jejíž poslední věta – tak jako celý text převyprávění – opět nese zřetelnou pečeť dobové normy: Všichni, kdož znali jeho dobrou, šlechetnou povahu, hořce a upřímně zaplakali nade hrobem jeho.
Zajímavé je Kosinovo pouze částečné počešťování ortografie španělských jmen a názvů. Tak například Rosinante je počeštěn jen záměnou hlásky „c“ za „s“, což je norma nejbližší španělské výslovnosti; zároveň úpravce chvályhodně zachovává u jména rytířova koně mužský rod (Vsedna na Rosinanta… – s. 32), u jména hlavního hrdiny je zachována španělská ortografie s výjimkou vynechaného členu u přídomku z (La) Manchy, zatímco první česká adaptace J. Pečírky z roku 1864 jméno dona Quijota (Quixota) domestikuje (Don Kychot). Jméno protagonistova zbrojnoše je u Kosiny počeštěno napůl – křestní jméno zůstává psáno tak jako ve španělštině, příjmení je opět uzpůsobeno české výslovnosti, jež je nejbližší španělskému úzu: „s“ za „z“. Naprosto stejně (Sancho Pansa) píše jméno hrdinova druha též Božena Němcová v dopise synu Hynkovi z r. 1857. [6]
Domestikována je jménem i příjmením Sanchova manželka (paní Zuzana Pansová), zčeštěn je totálně Sansón Carrasco (Samson Karasko). Když se o původním jménu a příjmení rytíře píše poprvé v úvodu, užívá adaptátor kvazišpanělské jméno Alonzo a příjmení Quixano, přičemž v závorce sděluje, jaká je náležitá výslovnost (Kycháno). V první kapitolce rovněž napovídá mladému čtenáři, jak vyslovovat hrdinovo rytířské jméno: Sebe sama pak nazval Don Quixotem (čti Kychotem) z Manchy (…) (s. 4). Na poslední straně se zmoudřelý don Quijote objevuje opět jako Alonzo Kycháno, v samém závěru pak zřejmě omylem (či šprýmem?) sazečovým Alonzo Kýcháno (zvýraznil M. U.); jeho neteř (zde: neť) pak se zove Antonie Kychánova. U Kosiny se tedy hláskové adaptace týkají pouze vedlejších postav; oba protagonisté, s výše uvedenými drobnými úpravami, si ponechávají jména v originální podobě. Toto řešení se liší od verze J. Pečírky, o dvacet let starší a vůbec první české adaptace Dona Quijota, kde o české grafické podobě jmen a názvů rozhoduje ve všech případech výslovnost.
Zjistit, co bylo předlohou Kosinovy adaptace, by se dnes zdálo na první pohled nemožné. Stručnost tohoto převyprávění (63 stran) silně kontrastuje s obšírnou Pečírkovou verzí (464 stran). Zatímco Pečírka mnohé verše originálu pomíjí nebo je převádí do prózy, Kosina (Vzhledem k rozsahu? Vzhledem k účelu? Mládeži vydal…) na verše zcela rezignuje. Pečírka svou adaptaci označil za „kratochvilné čtení pro lid“ [7]. Nic, co by nasvědčovalo tomu, že Pečírka upravoval svou verzi také pro mládež, nelze nalézt v podtitulu ani v samé podstatě jeho adaptace, jež svým rozsahem zaměření na mládež přímo vylučuje. [8]
Porovnáme-li však Kosinovu Hlavu prvou s Pečírkovou Částkou 1., zjistíme hned na začátku nápadné shody a fakt, že Kosina místy jen parafrázuje Pečírkovu dikci. Tak již v podtitulu je dosti zvláštní užití substantiva junák (Stav a živobytí junáka Don Kychota z Mančy) u Pečírky a jonák (Domácnost našeho jonáka, spůsob života a prvá vyjížďka za dobrodružstvím) u Kosiny. Kosina stejně jako Pečírka přepisuje původní jméno Dona Quijota (Quixota) podle české výslovnosti (Quixano = Kycháno) a u místního určení vynechává člen (Pečírka: Manča; Kosina: Mancha). Kosina dále Pečírkovo vyprávění různým způsobem přehazuje a upravuje, nicméně již od počátku lze vysledovat, že jde o pouhou adaptaci Pečírkova textu.
Pečírka: Zemanovi bylo bez mála padesát let; od přirozenosti byl pevný, suchého těla a vysmahlé tváře (…).
Kosina: Byl skoro již padesátníkem, suchého těla, tváří hubených (…).
Pečírka: Měl hospodyni, které bylo přes čtyřidcet, neť, které bylo přes dvacet let (…).
Kosina: Doma hospodyňovaly mu mladistvá jeho neť a stará hospodyně.
Pečírka: Kdykoli však na práci nic neměl, a to bylo skoro celý rok, čítával knihy o rytířích, a to s takovou horlivostí (…).
Kosina: Kdykoli hrdina náš, jenž vlastně Alonzo Quixano (Kycháno) se nazýval, nic na práci neměl, a to bylo skoro po celý rok, zahloubával se všecek s největší horlivostí do knih rytířských.
Pečírka: (…) že zapomněl pro čtení na honbu ano i na zprávu svého statku.
Kosina: Četbou tou zapomínal na honbu ano i na správu svého statečku.
Pečírka: (…) a jinými ztřeštěnostmi, do kterých tak zabředl, že tomu vesměs věřil a mněl hromadu toho bláznovství za pravdivé příběhy, které se bloudícím po světě rytířům skutečně přihodily.
Kosina: Konečně do těch ztřeštěností tak zabředl, že tomu vesměs věřil a pokládal hromadu toho bláznovství za pravdivé příběhy, které se rytířům po světě bloudícím skutečně přihodily.
Pečírka: Vyčistil ji, kterak jen mohl, shledal však na ní důležitý nedostatek, neboť místo úplného helmu našel toliko přilbici, která neměla nánosku či hledí.
Kosina: Vyčistil ji, kterak jen mohl, shledal však brzy důležitý nedostatek, neboť místo úplné helmice našel toliko přilbici nemající nánosku či hledí.
Další důkazy opisování Kosinova z adaptace Pečírkovy lze najít porůznu v celé jeho knížce pro mládež. Ačkoli v Kosinově textu je děj ve srovnání s originálem a s Pečírkovou adaptací velmi často zpřeházen, pospojován s mnoha vynechávkami a různě přeformulován, například v hlavě jedenácté jde opět evidentně o plagiát.
Pečírka: „Blázníš, Sančo, že takové šílenství žvatláš?“ pravil mistr lazebník (I. díl, částka 22, s. 176).
Kosina: „Blázníš, Sancho, že takové šílenství žvatláš?“ pravil farář (Hlava 11., s. 35).
Pečírka: „Tisíc hromů,“ vzkřiknul hospodský, „zajisté posedl ďábel Don Kychota, a on seká do měchů s červeným vínem, které mám viseti v komoře vedle jeho postele na šráku, a tuhle ten hlupec myslí, že vyteklé víno je krev“ (s. 177).
Kosina: „Tisíc hromů!“ zvolal hospodský, „zajisté, posedl ďábel Dona Quixota a on seká do měchů s červeným vínem, které mám viseti v komoře vedle jeho postele, a tuhle ten hlupák myslí, že vyteklé víno je krev“ (s. 35).
Zdá se nám, že uvedené ukázky dostatečně přesvědčivě prokazují, že Kosinova adaptace je do značné míry kompilací Pečírkových textů a na nejednom místě přímo plagiátem své nepřiznané předlohy.
Kromě odhalení této neblahé skutečnosti považujeme za hlavní výsledek našeho objevu Kosinovy upravené, hispanistům dosud neznámé verze fakt, že od této chvíle je za první výhradně mládeži určenou českou adaptaci Dona Quijota třeba pokládat právě Kosinovo velestručné převyprávění, které je extrémně zredukovaným plagiátem Pečírkova zpracování, avšak odpovídá předpokládaným potřebám mládeže. Zjištění existence Kosinovy adaptace z roku 1884 tedy odsouvá zkrácenou verzi učitele J. V. Kabelíka [9] v posloupnosti českých adaptací Dona Quijota pro mládež až na druhé místo. [10] O zájem čtenářů se však hlásí další plagiáty, o nichž jsme se v různých souvislostech a při jiných příležitostech pouze zmínili, ač přesvědčivých důkazů značného rozšíření intelektuálních krádeží starších českých verzí Dona Quijota bezskrupulózními „úpravci“ máme již víc než dost.
Poznámky:
1. Uličný, Miloslav. „Nejstarší české překlady a adaptace Dona Quijota“. Don Quijote v proměnách času a prostoru / Don Quijote a través del tiempo y el espacio. Ed. Michal Fousek. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2005. 55–76. Uličný, Miloslav. „Johnovo převyprávění Cervantesova Dona Quijota“. Setkání hispanistů / Encuentro de hispanistas (Brno, 9.–10. října 2009). Eds. D. Vázquez, I. Buzek. Brno: Masarykova univerzita, Munipress, 2010. 41–58. CD. Uličný, Miloslav. „Drzé čelo lepší než poplužní dvůr“. Plav – měsíčník pro světovou literaturu 7–8/2010: 81–86. [Zpět]
2. Na titulní straně se dále uvádí: „Dle španělského románu Cervantesova upraveno. Mládeži vydal Ant. Kosina. Se šesti barvotiskovými obrazy. V Ml. Boleslavi. Tiskem a nákladem knihkupce V. P. Nešněry“. [Zpět]
3. Vydání má formát 25 x 20 cm a 63 stran tištěných ve dvou sloupcích dělených linkou a rámovaných linkami s drobným ornamentem ve všech čtyřech rozích. [Zpět]
4. První a jediné ukázky z falešného druhého dílu Dona Quijota od autora kryjícího se pseudonymem Alfonso Fernández de Avellaneda ve formě souhrnu děje přeložil a v České revue roku 1901 uveřejnil A. Pikhart. Tyto ukázky jsou obsaženy v jedné z početných „knih výstřižků“, jež odkázala po překladatelově předčasné smrti (13. 12. 1909) vdova Národnímu muzeu, které je později předalo Památníku národního písemnictví. Literární archiv A. Pikharta je zatím uložen ve Starých Hradech u Libáně. [Zpět]
5. Více o něm viz: Lexikon české literatury. Ed. Vladimír Forst et al. Vol. 2/II. Praha: Academia, 1993. 863–864. Jelikož jeho převyprávění Dona Quijota není uvedeno v žádném ze soupisů Cervantesových děl přeložených do češtiny, bylo možno určit bibliografická data A. Kosiny až zpětně, po nálezu jednoho exempláře učitelovy adaptace. [Zpět]
6. Němcová, Božena. Spisy VIII. Korespondence. Praha: Fr. Borový, 1930. 521. [Zpět]
7. Rozsáhlé heslo „Josef Pečírka“ (Lexikon české literatury. Ed. Jiří Opelík et al. Vol. 3/II. Praha: Academia, 2000. 840–842.) mylně uvádí: „Pro mládež (zvýraznil M. U.) a lidové čtenáře upravil Cervantesova Dona Quijota (…).“ [Zpět]
8. V záhlaví titulního listu zřetelně stojí: „Bláznivý rytíř. Kratochvilné čtení pro lid“. Ani slovo o mládeži… [Zpět]
9. Don Quijote de la Mancha. Podle Miguela Cervantesa de Saavedra. Pro českou mládež zpracoval J. V. Kabelík. Telč: E. Šolc, 1897. [Zpět]
10. Jan Kabelík (1864–1928) vystudoval Filozofickou fakultu v Praze, pracoval jako pedagog, věnoval se literární historii a editorské práci a vydal též řadu učebnic. [Zpět]