6/2010 – V zemi Škipetarů

Úvodník

Milé čtenářky, milí čtenáři,

v tomto čísle Plavu Vám přinášíme nahlédnutí do literatury, která je ve srovnání s ostatním písemnictvím indoevropské jazykové rodiny snad nejméně překládána, totiž do literatury albánské. Přestože byla Albánie součástí východního bloku (zemí Varšavské smlouvy do roku 1968, kdy z ní vystoupila na protest proti okupaci Československa), před sametovou revolucí vyšly v češtině pouze tři albánské tituly, z toho jeden byl přeložen přes francouzštinu. Tato skutečnost je do určité míry dána obtížností albánštiny, její výlučností (v rámci indoevropských jazyků tvoří samostatnou větev, není si blízká s žádným dalším jazykem) a z toho plynoucím malým počtem překladatelů, kteří by se jí mohli soustavně věnovat. Nezanedbatelnou roli v tom jistě hraje i charakter albánské kultury, která měla – mezi pěti stoletími turecké nadvlády a tuhým autoritativním režimem Envera Hodži v druhé polovině 20. století – jen několik desetiletí na samostatný a svobodný rozvoj. V tomto čísle Plavu se pokusíme ukázat, že v Albánii přesto najdeme texty, které stojí za pozornost.

Největší prostor věnujeme asi nejslavnějšímu albánskému spisovateli Ismailu Kadaremu. V překladu Hany Tomkové přinášíme jeho povídku Prométheus, tematizující – skrze motiv z řecké mytologie – vztah mezi totalitárním vládcem a jedincem, který se zmohl na odpor. Kadareho generaci, která po většinu svého tvůrčího období čelila represi ze strany Hodžova režimu, zastupují i další dva autoři, Dritëro Agolli, karikující chování komunistických funkcionářů a jejich ideologický diskurs, a Dhimitër Xhuvani, zachycující ve své povídce albánský venkov, na jehož životě se podepisuje běh času a politických změn. Mladší autoři, Ylljet Aliçka a Ben Blushi, čerpají v prvním případě témata z nejnovější historie, v druhém případě se naopak vracejí k dějinám starším, ve kterých můžeme spatřovat počátky albánského islámu a východní kulturní i politické orientace.

Na závěr ještě poznámka k přepisu albánských jmen – uvádíme je v původní, albánské podobě, s výjimkou Envera Hodži, v jehož případě jsme se přiklonili k ustálené české transkripci.

V příštím čísle přineseme ukázky z dvojjazyčné literatury francouzsko-anglické – zavítáme do Kanady.

Anna Duchková