Hana Tomková
Do kontextu albánského písemnictví a pozadí vzniku jednotlivých textů, které zde uveřejňujeme, nás ve stručném přehledu dějin albánské literatury – bez nároku na všeobsažnost takového počinu – uvede iniciátorka albánského čísla Plavu a autorka jeho koncepce, Hana Tomková.
Albánská literatura, která se do mezinárodního povědomí dostává většinou až v posledních desetiletích, neměla pro svůj rozvoj příznivé podmínky. Území dnešní Albánie bylo koncem 15. století okupováno Osmanskou říší a v jejím područí zůstalo téměř pět set let. Okupace znamenala přerušení dosavadních vazeb Albánců na Evropu a zcela změnila strukturu země i obyvatelstva. V důsledku silné islamizace dvě třetiny Albánců přijaly islám a pouze jedna třetina zůstala u původní katolické nebo pravoslavné víry. Mnoho Albánců emigrovalo. Rozvoji kultury a literatury, jako projevu národního uvědomění, turecká správa bránila. V zemi bylo jen málo škol, tiskárny neexistovaly a všechna literární díla albánských autorů, která tehdy vznikala, byla vydávána v zahraničí. Mnozí albánští spisovatelé také mimo Albánii žili.
Nejstarší dochovaný albánsky psaný literární text pochází z roku 1555. Jedná se o překlad liturgických textů s krátkou osobní poznámkou autora, známý pod jménem Meshari (Misál), jejž vydal v roce 1555 v Itálii albánský kněz Gjon Buzuku. V 17. století pak, rovněž v Itálii, vydávají svá překladová i původní duchovní díla Pjetër Budi (1566–1622) a Pjetër Bogdani (asi 1630–1689). V tomto období vzniká i první latinsko-albánský slovník (Dictionarium latino-epiroticum, 1635), jejž sestavil Frang Bardhi (lat. Franciscus Blancus, 1606–1643).
Mezi albánské spisovatele se řadí také tzv. albánští humanisté, kteří žili v Itálii v období humanismu a renesance a psali latinsky. Nejvýznamnějším z nich byl Marin Barleci (lat. Marinus Barletius, asi 1450–1512), autor životopisu albánského vojevůdce Jiřího Kastriotiho Skanderbega, který po dvě desetiletí odolával tureckým nájezdům v Albánii. Tento text, Historia de vita et gestis Scanderbegi, Epirotarum Principis (Život a skutky Skanderbega, epirotského knížete, asi 1508–1510), byl přeložen do různých evropských jazyků.
Laické motivy vnesla v 18. století do albánské literatury poezie inspirovaná turecko-arabsko-perskými vlivy, psaná albánsky, ovšem arabským písmem. Byla to poezie jak lyrická, zahrnující témata milostná, společensko-kritická a satirická, tak epická; časově přesahovala až do 19. století a vzhledem k některým svým romantickým námětům je považována za předchůdkyni albánské obrozenecké literatury. Ta se v Albánii rozvíjí přibližně od poloviny 19. století a představuje velký zlom. Je to literatura ryze národní, jejím cílem je probudit vlastenecké cítění národa a napomoci v oblasti kultury snahám o jeho emancipaci. Podobně jako v ostatní Evropě je romantická, čerpá své náměty z historie a folkloru a značnou pozornost věnuje jazyku.
Významnou úlohu sehrála v dějinách albánské literatury tvorba albánských emigrantů, usazených zejména na Sicílii a v Kalábrii, kteří si až do současnosti zachovali rodný jazyk. V tamějším svobodnějším prostředí vytvořili literaturu, kterou literární historie označuje jako arbrešskou (podle slova Arbëreshët, jak se tito vystěhovalci sami nazývali). Největší osobností mezi početnou skupinou arbrešských básníků národního obrození je Jeronim de Rada (it. Girolamo di Rada, 1814–1903), autor epických romantických básní Këngët e Milosaos (Milosaovy písně, 1847) a historického eposu Scanderbeccu i pa faan (Nešťastný Skanderbeg, 1872).
Hlavními postavami albánské obrozenecké literatury, třebaže prožili většinu svého života mimo Albánii, jsou bratři Frashëriové, Abdyl, Naim a Sami. Rozsáhlé dílo Naima Frashëriho (1846–1900), považovaného dnes za albánského národního básníka, zahrnuje mj. pastorální poemu Bagëti e bujqësija (Pastýřství a rolnictví, 1886), idealizující albánskou přírodu, lyrické verše Luletë e verësë (Květy léta, 1890), historický epos Istori’e Skenderbeut (Historie Skanderbega, 1898), učební texty pro děti, a také překlad Homérovy Iliady do turečtiny. Naimův bratr, Sami Frashëri (1850–1904), vytyčil cíle národního obrození ve svém spise Shqipëria – Ç’ka qënë, ç’është e ç’do të bëhëtë? (Albánie – čím byla, čím je a čím se stane?, 1899), sestavil první albánsky psanou mluvnici albánského jazyka (Shkronjëtore e gjuhësë shqip, 1886) a podílel se na unifikaci albánské abecedy a pravopisu. Za „otce albánského jazyka“ je ovšem považován především Kostandin Kristoforidhi (1826–1895), který sepsal gramatiku albánského jazyka v řečtině (Grammatiki tis alvanikis glossis, 1882), albánsko-řecký slovník (Lexikon tis alvanikis glossis, 1904) a přeložil Nový a částečně Starý zákon do obou hlavních albánských dialektů, toskického i gegského, čímž přispěl k jejich standardizaci. V pozdním období romantismu na přelomu 19. a 20. století píše Gjergj Fishta (1871–1940) nejrozsáhlejší epos v celé albánské literatuře, Lahuta e malcis (Horská loutna, 1937), o bojích za nezávislost v severních částech Albánie v letech 1858–1913.
Nejvšestrannější osobností na počátku 20. století, v období kolem vyhlášení nezávislosti v roce 1912, byl básník, prozaik, dramatik, muzikolog a překladatel Fan S. Noli (1882–1965). Většinu života prožil ve Spojených státech, kde se podílel na kulturních aktivitách tamější početné albánské komunity. Vedle dramatu Israilitë dhe Filistinë (Izraelité a Filištínští, 1907) a historického spisu Historia e Skenderbeut (Historie Skanderbega, 1921) psal verše, především politického zaměření, sebrané ve sbírce Albumi (Album, 1948), ale je rovněž autorem muzikologické studie o Beethovenovi, vydané v angličtině, a četných překladů z anglické, francouzské, španělské, norské a perské literatury.
Silně kritický sociální tón vnesl do literatury ve třicátých letech básník a prozaik Migjeni (vlastním jménem Millosh Gjergj Nikolla, 1911–1938), poukazující s dosud nevídanou otevřeností na bídu, která v zemi vládla za krále Zoga. Jeho Vargjet e lira (Svobodné verše, 1935) byly ihned po svém vydání oficiální cenzurou zakázány. Stejná témata nalezneme i v jeho povídkách, jež v letech 1933–1938 vydával časopisecky. Předčasná smrt ukončila tvorbu tohoto básníka, kterého později považovala za svého předchůdce literatura socialistického realismu.
Symbolistické verše filosofického charakteru vytvořil Lasgush Poradeci (1899–1987) ve svých básnických sbírkách Vallja e yjve (Tanec hvězd, 1933) a Ylli i zemru (Hvězda srdce, 1937). Poradeci, považovaný dnes některými literárními kritiky za největšího albánského básníka 20. století, žil za Hodžova režimu, se kterým nesouhlasil, v ústraní a věnoval se překladům z ruštiny, němčiny, francouzštiny, angličtiny a rumunštiny.
Po 2. světové válce komunistický režim Envera Hodži podřídil albánskou literaturu tuhým pravidlům socialistického realismu. V zemi, kde byl teprve po válce odstraněn analfabetismus, mohla tato literatura otevřít prostor pro četbu prostých příběhů dávajících naději do budoucnosti. Avšak obraz, který podávala o skutečnosti – jako ostatně u veškeré literatury tohoto typu – byl ideologicky zkreslený a pro mnohé autory nepřijatelný. Někteří autoři socialistický realismus odmítli; byli uvězněni a ve vězení nakonec zemřeli, jako např. Etëhem Haxhiademi (1902–1965), oceňovaný dnes jako nejlepší dramatický autor po 2. světové válce. Kasëm Trebeshina (1926) unikl smrti, ale ve vězení strávil řadu let. Jiní autoři se zpočátku snažili spatřovat v tehdejším režimu a jím proklamovaném literárním směru kladné rysy. Mnozí z nich však přesto byli odsouzeni ve vykonstruovaných procesech a uvězněni.
V šedesátých letech 20. století začali albánští spisovatelé, zejména mladší generace, opouštět striktní linii socialistického realismu. Tuto změnu, o které se otevřeně nehovořilo, je možné klást do souvislosti s obdobím po roztržce se Sovětským svazem (1961), kdy se na krátkou dobu zdálo, že politika Envera Hodži je vůči ostatnímu světu otevřenější. Uvolnění netrvalo dlouho, nekonformní díla byla znovu zakazována a jejich autoři postihováni, ale svobodnější myšlenky se již nedaly z literatury zcela vymýtit.
Cestu zde razil jeden ze starších spisovatelů, Petro Marko (1913–1991), sám na čas Hodžovým režimem uvězněný, autor románu Hasta la vista (1958) z dob občanské války ve Španělsku, které se zúčastnil jako dobrovolník, a kritikou oceňované prózy Qyteti i fundit (Poslední město, 1960) o posledních dnech italské okupační armády v Albánii.
Ve skupině autorů tvořících v tomto duchu si jsou generačně blízcí básník, prozaik a dramatik Dritëro Agolli (1931), který podrobil břitké satiře stranické politické pracovníky v románu Shkëlqimi dhe rënia e shokut Zylo (Sláva a pád soudruha Zyla, 1973), a Ismail Kadare (1936), v současné době nejznámější albánský spisovatel, jenž získal mezinárodní úspěch románem Gjenerali i ushtrisë së vdekur (1963, česky Generál mrtvé armády, 1990) a jehož díla, kritizující v alegoriích totalitní zřízení, byla v Albánii oficiální kritikou často zakazována. Postihům se nevyhnuli ani Dhimitër Xhuvani (1934–2009) za svůj realistický popis soudobé Albánie v románu Tuneli (Tunel, 1966), básník Xhevahir Spahiu (1945) a básník a prozaik Visar Zhiti (1952).
Současní autoři stále ve značné míře reagují na minulý Hodžův režim. Neshat Tozaj (1943) ve svém románu Thikat (Nože, 1989) píše o zneužívání moci albánskou tajnou policií, Bashkim Shehu (1961), syn bývalého ministerského předsedy Mehmeta Shehua, shrnuje události, které předcházely nikdy neobjasněné smrti jeho otce, v románu vydaném ve Francii pod názvem L’automne de la peur (Podzim úzkosti, 1993).
Albánsky píší spisovatelé i v řadě zemí, kde se nachází albánská diaspora; kromě Itálie a Spojených států také v Řecku, Německu, Rumunsku, Bulharsku, Turecku a ve Francii. Především je to ale případ Kosova, kde je albánština nyní spolu se srbštinou úředním jazykem. Zatím nejvýznamnější z kosovských spisovatelů, k nimž patří např. Adem Demaçi (1936) nebo Anton Pashku (1938), je prozaik a literární historik Rexhep Qosja (1936). V roce 1974 vydal v Prishtině román Vdekja më vjen prej syve të tillë (Z těch očí jde na mne smrt), který byl zakázán jak v Albánii, tak v Jugoslávii. Ismail Kadare, který k francouzskému vydání románu napsal předmluvu, Qosju označuje za největšího albánského autora žijícího za hranicemi Albánie.