Ironie v dánské literatuře


Úvodník

„Ironie je, jako Erós, démonické stvoření. Ironie zamilovaná, ironie vážná, vždy uprostřed mezi tragédií a lehkostí! Skoro nic není tak vážné, jak se obáváme, ani tak bezvýznamné, jak doufáme.“ Toto předznamenání od francouzského filosofa Vladimira Jankélévitche naznačuje, že i když půjde v ironickém výměru o téma napohled úzké, paleta jeho odstínů bude pestrá. A rozmanitý bude náš výběr i co do autorského rozpětí a doby vzniku jednotlivých textů.

Když v roce 2018 vyšlo posud jediné dánské číslo s názvem Dánskem Nedánskem, jednalo se o vůbec poslední vydané dvojčíslo Plavu. Nynější štědrá nadílka dvanácti překladů v jednom čísle tomu ovšem rozsahem směle konkuruje. Oproti „Nedánsku“ tentokrát nezamíříme do Grónska ani na Faerské ostrovy, ale zůstaneme jen v Dánsku, a sice v Dánsku velmi ryzím – představeném v mezích ironie, nezřídka považované za konstitutivní rys dánské identity.

Rozhovor s pražským lektorem dánštiny Johannesem Eske Andersenem nás utvrdí v tom, že jsou ironické tóny v konverzacích Dánů všudypřítomné. Anežka Matěnová v tematickém eseji nastíní různé podoby a filosofické podloží ironie, zejména její romantickou verzi a kierkegaardovskou kritiku romantismu. Každé z následných děl pak bude pozvánkou k tomu, abychom se podívali mezi řádky a objevovali, co se ukrývá za slovy. Někde možná půjde o ironii rétorickou, dramatickou, někde spatříme třeba ironii osudu. A některé texty možná ani ironicky číst nebudeme a jen si spolu s postavami budeme nad různými zápletkami říkat: co je k čertu zač?

Chronologickou cestu dánskou literaturou tentokrát započneme už v polovině 18. století satirickým textem osvícence Ludviga Holberga. Z 19. století uvedeme Sørena Aabye Kierkegaarda a kousek jeho slavné (a nezřídka ironicky psané) disertační práce o ironii, Hermana Banga s jeho kafkovsky laděnou autobiografickou povídkou a klasika pohádkové tvorby Hanse Christiana Andersena, na něhož posléze naváže povídka Hen­rika Pontoppidana. Povídka Karen Blixen, která se stala předlohou pro obálku tohoto čísla, nás přenese do 20. století, ba pomyslně i do roku 2025. Polovinu minulého století zastupují Peter Seeberg zamýšlející se nad lidskou existencí, identitou a technickým pokrokem a Villy Sørensen nastiňující kontrast mezi dětskou naivitou a vážností situa­ce. Ze současnějších autorů a autorek nás pak čekají Svend Åge Madsen, Suzanne Brøgger, Kaspar Colling NielsenViggo Bjerring.

Nezbývá než dodat, že v příštím čísle povedou naše kroky pro změnu na evropský jih – těšit se totiž můžete na literaturu srbskou.

Kateřina Sládková

 

Obsah

Rozhovor
Johannes Eske Andersen & Markéta Kliková
O národě s ironií v krvi

Esej
Anežka Matěnová
Ironie a její nástrahy

Ludvig Holberg – Antonín Bílek
Epištola 193

Hans Christian Andersen – Helena Březinová
V kachní ohrádce

Søren Aabye Kierkegaard – Anežka Matěnová
O pojmu ironie se stálým přihlédnutím k Sókratovi

Herman Bang – Klára Galuščáková
Jak mě vyhostili z Německa

Henrik Pontoppidan – Veronika Johánková
Orlí let

Karen Blixen – Radka Stahr
Karneval

Peter Seeberg – Michal Penc
Pacient

Villy Sørensen – Alena Fröhlichová
Jenom klukovina

Svend Åge Madsen – Michaela Weberová
Bylo to za poledne věků

Suzanne Brøgger – Markéta Kliková
V horečce

Viggo Bjerring – Václav Zeman
Ze života pana Ingemanna

Kaspar Colling Nielsen – Lada Halounová
Utajený Inuit

Portrét
Helena Stiessová
Rytmus, melodie, slovo. Státní cena za překladatelské dílo pro Dagmar Hartlovou

Rozhovor k novému překladu
Zita Izsó & Iryna Zahladko
V básních pro mě nikdy nic nebylo tabu

Soutěž Jiřího Levého
Julia Alvarez – Žaneta Csonka
Jak Garcíova děvčata ztratila přízvuk

Recenze
Alžběta Mixová
Prožívat minulost každý den znovu
Alia Trabucco Zerán: Odpočet

Klára Soukupová
Vikingská dřevořezba
Lars Mytting: Zvon v jezeře