Klára Soukupová
Mytting, Lars. Zvon v jezeře.
Z norského originálu Søsterklokkene (2018) přeložila Jarka Vrbová.
1. vydání. Praha: Argo, 2024. 328 stran.
Lars Mytting (* 1968) je úspěšný norský spisovatel, jehož knihy přesně splňují zadání „čtivosti“. Román Šestnáct stromů na Sommě (2014) vyšel v českém překladu v roce 2022 a letos ho následoval ve stejném grafickém provedení Zvon v jezeře (2018), jenž je prvním dílem připravované trilogie.
Mytting ve svém románu propojuje legendu o dvou zvonech ze 17. století a vyprávění o přesunu středověkého roubeného kostela na konci 19. století, jež je přiznaně inspirováno skutečným osudem kostela Vang, jenž byl přemístěn do Karpacze v polském Slezsku. Do příběhu tak vstupuje izolovanost a pověrečnost obyvatel norského údolí Gudbrandsdal, historie místních rodů, střet moderní civilizace s téměř pohanskou tradicí a také tragická láska, zrada a osudová rozhodnutí.
I nový Myttingův román se točí kolem dřeva, jež autora fascinuje a jemuž věnoval i samostatnou populárně-naučnou knihu Dřevo (2011, č. 2015). Ve Zvonu v jezeře se příběh na dřevo nesoustředí tak obsesivně, jako tomu bylo v Šestnácti stromech na Sommě, kde stály stromy, truhlářská práce, dřevořezba a letokruhy v centru zápletky. Zde se jedná o rozpadající se štábkový kostel. Gerhard Schönauer, který do Butangenu přijíždí z Německa dohlédnout na převoz, je však architekt, dřevo samotné pro něj nic neznamená, podstatný je výsledný umělecký tvar. Truhláři pak kostel nestaví, ale naopak rozkládají, takže práce s hmotou dřeva tu stojí pouze na rovině technických informací o kostře kostela.
Šestnáct stromů na Sommě byl detektivní román, v němž autor zřejmě na počátku vymyslel závěr a pak postupoval pozpátku, takže v příběhu hrdina krok za krokem odhaluje všechny potřebné stopy a indicie, a to mnohdy těžko uvěřitelnou shodou náhod. Díky tomuto postupnému doplňování skládanky nicméně vyprávění celou dobu udržuje tempo a napětí, i když jinak žádný velký literární zážitek nepřináší. Vypravěč Zvonu v jezeře v textu velmi podobně roztrušuje velké množství stop, jako by to byla detektivka. Odhaluje se minulost, vztahy, zapomenutá proroctví či plány postav. Způsob vyprávění je však odlišný. Předchozí román byl perspektivizován skrze hlavní postavu mladého muže, který pátrá po svých kořenech, rodinném sporu a tragédii. Na začátku pouze něco tuší, následně skládá střípky, odhaluje souvislosti, až se dobere jasné představy o tom, co se před desítkami let stalo. Co neví on, neví ani čtenář. Zato ve Zvonu v jezeře, poplatném žánru historického románu, je nám vše předkládáno jako na podnose, a i když postavy mohou v lecčem zůstat nevědomé, my z oněch stop a signálů tušíme, co se stane.
Spád příběhu je dán nikoli potřebou detektivně zaplnit prázdná místa zápletky, ale sledováním osudu postav. Odjede Astrid do Drážďan? Narodí se jí dvojčata? Bude pastor potrestán? V jádru na tom ale vlastně nezáleží – příběh by byl stejně dojemný a poutavý, i kdyby se narodilo dítě jedno nebo kdyby hrdinka zemřela kupříkladu pádem z nové zvonice. Podstatné je, v jaké místní a společenské konstelaci se věci odehrávají. Ani kritérium uvěřitelnosti zde – vzhledem k tomu, že do příběhu vstupují nejrůznější duchařské, pověrečné a tajuplné scény – nehraje roli. Postavy se klidně mohou některé informace dozvídat ze zvláštních vizí, změnit svůj názor vlivem hlasů ze záhrobí nebo umírat kvůli slovům legendy. Záleží jen na Myttingově schopnosti fabulace, působivosti prostředí Gudbrandsdalu 19. století (leckdy na hranici kýče) a dovednosti rozehrát a udržet v příběhu osudy několika postav. A to je poměrně banální postup.
Postavy jsou do jisté míry typizované – výjimečná a moderní, ale chudá dívka s touhou po vědomostech, ambiciózní a snobský pastor, důvěřivý student umělecké školy. Vyprávění tak leckdy sklouzává do předvídatelných klišé – drážďanským úředníkům a profesorům nejde o záchranu kostela, ale o vlastní slávu; nový pastor svým ignorováním nedůvěry farníků narazí na odpor a teprve pak mu dojde, co způsobil; Gerhard svou naivitu prohlédne až poté, co políbí Astrid; sesterské zvony se samy od sebe rozezní, když se Astrid Gerhardovi odevzdá.
Originální titul, Søsterklokkene, znamená sesterské zvony, nakladatelství Argo však – jako v případě předchozí knihy – sáhlo po názvu anglického vydání. Význam se tak poněkud zplošťuje, a navíc je od začátku jasné, kde jeden ze zvonů na konci vyprávění skončí. Samotná tato událost – rozdělení sesterských zvonů, přičemž jeden skončí v jezeře Løsnesvatnet a druhý je odvezen do Drážďan – představuje pomyslný závěr, k němuž román spěl, a vše, co se stane na zhruba sedmdesáti stranách poté, působí jako protahovaný epilog. Smrt Gerharda, porod v Kristianii, dokončení kostela a dětství malého Jehanse Hekne už nedrží žádná zápletka. Snad je to dáno rozložením celého příběhu do trilogie a v dalších dílech tyto epizody svůj smysl získají. Podobně není zřejmé, proč nestačil motiv tajemných zvonů a bylo třeba ho ještě ozvláštnit siamskými dvojčaty a podivuhodným gobelínem.
Kdyby bylo vyprávění založeno na vnitřním dilematu pastora nebo architekta, zda je správné dřevěný kostel odvézt, mělo by alespoň nějakou tragickou sílu. Takto sledujeme jen „dění“, způsobené pastorovým plánem na prodej stavkirke. Tedy to, co se stalo, když bylo rozhodnuto rozebrat dřevěný kostel a převézt ho do Drážďan jako atrakci: do farnosti přijíždí cizinec, Astrid dá přednost architektovi, najde chybějící portál, zvony se samy od sebe rozezní, architekt a pastor si znepřátelí lidi, Astrid otěhotní, pastor ze žárlivosti nesplní slib, Gerhard je donucen opustit údolí i ženu aj. Z toho pak vzniká lehká oddechová kniha o exotickém horském Norsku.