2/2023 – Zubr ve stínu medvěda

Úvodník

Milé čtenářky a milí čtenáři,

číslo, které jste právě otevřeli, se zabývá současnou moldavskou prózou. Když jsem se ho před rokem ujímal, ani v nejhorším snu by mě nenapadlo, že mnohá témata, která vám zde díky koncepci Terezy Prymak přinášíme, budou tak palčivě aktuální. Zatímco zubr (taxonomicky správněji spíše pratur, zoologové prominou) na státní vlajce Moldavska se nachází naštěstí stále „jen“ ve stínu ruského medvěda, jiná místa jsou již zahalena v dýmu hořících měst. Kdo by tak poznal, že povídky Vlada Greca byly napsány už v roce 2010? Roky jsme slýchali, že v Podněstří mělce spí váleční běsi. Poslední rok smutně ukázal, že moldavská literatura nám může předat mnohem víc, než bychom asi kdy chtěli.

Nezůstane však jen u tématu války. Úryvek románu Sașy Zare vás přinutí zamyslet se nad tím, jak moc si pouštíme obsesi do svých životů a podřizujeme své chování osobě, se kterou chceme usínat a budit se až do skonání světa. Věřím, že pro mnohé to nebude příjemné čtení, i nepříjemné texty ale musíme číst. Krátké prózy Dumitra Cruda, s nímž otiskujeme v čísle též rozhovor, nás naopak i trochu rozesmějí, jelikož autor v nich dovede zdárně míchat koktejl z nedávné velké historie a malých lidských tragikomedií.

Román Tatiany Țîbuleac zkoumá patologický vztah dítěte ke svému rodiči, který se může pohybovat od bezpodmínečné lásky přes důvěru až po… nenávist. Skončíme ale lehčeji, u aforistických textů Igora Guzuna, které neotřele a hravě pohlížejí na naši každodennost. O velké šíři rumunsky psané literatury v Moldavsku se můžete dočíst v tematickém eseji, který Vitalie Ciobanu napsal Plavu na míru. Je už jen na vás, zda se jeho četbou nejdříve vzděláte teoreticky a pak se budete věnovat překladům, nebo necháte texty promlouvat jako první.

Přeju vám dobré čtení a smysluplné příběhy (protože přát si jen ty šťastné by byla utopie). V příštím čísle se vypravíme do portugalských vod.

Ondřej Vinš