Karolina Válová
Figueiredo, Isabela. Tučná.
Z portugalského originálu A Gorda (2016) přeložila Júlia Jellúšová.
1. vydání. Bratislava: Portugalský inštitút, 2022. 215 stran.
Portugalská spisovatelka, novinářka, pedagožka a bojovnice proti genderovým stereotypům Isabela Figueiredo v roce 2016 debutovala románem A Gorda, jehož název by v češtině zněl nejpříhodněji asi jako Ta tlustá. Žádné z jejích děl však zatím přeložené nemáme (ukázka z recenzovaného románu vyjde v příštím čísle Plavu – pozn. redakce). Tato recenze se proto bude zabývat překladem slovenským od Júlie Jellúšové. Pod názvem Tučná ho vydal v roce 2022 Portugalský inštitút a dle vlastních vysokých standardů jej opatřil původní předmluvou, rozhovorem překladatelky s autorkou a obsáhlými medailonky obou.
Tučná je románem částečně autobiografickým. Protagonistka Maria Luísa se, stejně jako Isabela Figueiredo, po operativním zmenšení žaludku zbavila obezity, obě se narodily v Mosambiku a poté částečně nedobrovolně žily a studovaly v Portugalsku. Obě měly natolik složitý vztah s rodiči, že citově výrazně přilnuly zejména ke psům. Méně podstatné detaily na pomyslné společné cestě by potom představovalo nejprve novinářské, poté učitelské povolání, záliba v psaní a nerovný boj s „normativitou“ a obecně s machismem. Samotnému textu předchází varování: „Upozornenie. Všetky postavy, miesta a situácie v tomto príbehu sú čistá fikcia a číra realita.“ (9) Na základě tohoto upozornění hned od začátku pojme čtenář k Marii Luíse určitou nedůvěru, kterou se mu ale vypravěčka snaží postupně vyvracet tím, že události v příběhu datuje podle skutečných světových milníků a často odkazuje na různá obecně známá fakta, například tehdy, když padla newyorská dvojčata; v roce, kdy byl zvolen papež František. Nebo se dočteme: „V tom istom roku Edward Snowden odhalil svetu, že Big Brother existuje nielen vo fikcii, a Portugalci začali húfne emigrovať do všetkých kútov sveta za platom, z ktorého by mohli uživiť deti a splatiť hypotéky.“ (27) Kousavě vtipné a zároveň silně kritické komentáře o politicko-hospodářském vývoji nejen Portugalska jsou v knize ostatně časté a odráží svébytný ironický humor vypravěčky. Figueiredo v rozhovoru s překladatelkou v závěru knihy uvedla, že není politicky angažovaná, ale svůj aktivismus přenáší do literatury („Žiť ako tučná znamená žiť mimo sveta, ktorý nebol stvorený pre naše rozmery“, 207). V Tučné otvírá témata interrupce, homosexuality, asistované reprodukce, plastických operací a jiných modifikací těla, respektive body positivity postojů. Mezi řádky je patrná silná kritika patriarchální společnosti plné předsudků a dosud nevyrovnané s traumaty nejen z let diktatury.
Kvůli sebeodsuzujícím odkazům k vlastnímu tělu působí Maria Luísa jako zakřiknutá a emočně nestálá vypravěčka. Hned první tři věty románu se týkají jeho hlavní mantry, tedy hubnutí: „Štyridsať kíl je úctyhodná hmotnosť. Toľko som zhodila po gastrektómii. Tvorili moje druhé telo, ktoré som nosila so sebou.“ (27) Vzápětí ale hlavní hrdinka dodává, že navzdory snadnějšímu překonávání fyzických výzev, jako jsou dálkové pochody nebo vybíhání množství pater po schodech, se nestala průbojnější a sebevědomější, naopak stále přemýšlí jako tlustá. Kolísání jejích nálad často ilustruje hudba, ta se objeví již v epigrafu a čítá jednadvacet položek chronologicky seřazeného pomyslného soundtracku k románu. Najdeme zde skladby všemožných žánrů: od jazzové zpěvačky šedesátých let Niny Simone přes portugalskou punkovou kapelu Xutos e Pontapés nebo světoznámou devadesátkovou legendu stylu grunge Nirvanu až po současnou americkou pop ikonu Lanu Del Rey. Následující tři epigrafy literární jsou věnované hlavním tématům knihy: tělu, paměti a sebedefinici.
Maria Luísa své roztěkaně fragmentární vyprávění rámuje jedním z mála svých pevných životních bodů, lisabonským bytem, ve kterém bydlí nejprve s rodiči a po jejich smrti sama. Román můžeme číst jako jakéhosi průvodce tímto příbytkem, jednotlivé nečíslované kapitoly se ve slovenštině jmenují Vchodové dvere, Dievčenská izba, Obývacia izba, Rodičovská spálňa, Kuchyňa, Jedáleň, Kúpeľňa a Predsieň. Půdorys bytu, který je líčen sugestivně a s precizností architekta, představuje jedinou hranici omezující tok textu. Čtenář se seznamuje se zařízením a vybavením místností současně s životními zvraty vypravěčky: pobyt na internátě, dospívání, osudový vztah s Davidem, pracovní eskapády, složité soužití s rodiči, láska ke psům, rozchod, operace, marné pokusy o donošení dítěte atd.
Alcides Murtinheiro v předmluvě Tučné navrhuje dívat se na lidské tělo metaforicky jako na příbytek. V tomto světle je patrné, že Maria Luísa se necítí dobře hned ve dvou příbytcích, v bytě na jižním, rozuměj chudém, až společensky vyloučeném, břehu Lisabonu a ve vlastním těle, které jako příliš objemné a všude vyčnívající vnímá nejen ona sama, ale i okolí. Tělo je v románu tematizované na mnoha rovinách a oproti volné mysli, která může snít a povlávat ve světě umění, je často přítěží. Atraktivní Tony, spolužačka z internátu, se záměrně staví do pozice sexuálního objektu. Matka Marie Luísy je přehnaně cudná a téměř neschopná fyzického projevu citu, a to ani v podobě objetí svého potomka. Vypravěččin otec, ač rovněž hřmotný, až obézní, není společností pro vzhled odsuzován, ale naopak je vnímán jako silný, zdravý a blahobytný muž. Z obou rodičů se vlivem stáří a nemocí postupně stávají pouhá nemohoucí těla závislá na péči dcery a lékařů. Maria Luísa je ženou vášnivou a živočišnou, která několik svých vztahů hodnotí podle erotického uspokojení. Hubnutím ozdravená a konečně akceptovaná tělesná schránka ji však opět zrazuje, když navzdory hormonální léčbě není schopná stát se matkou.
Kromě nálepky „tlusté ženy“ žije hlavní hrdinka ještě s nálepkou „navrátilkyně“. Isabela Figueiredo se v Tučné dotýká dosud bolestivého tématu, osudů rodin tzv. retornados, navrátilců z bývalých afrických kolonií, jež v roce 1974 po karafiátové revoluci získaly samostatnost. Tisíce lusofonních Afričanů s portugalskými předky se vracely do země, kterou často znali jen z učebnic nebo propagandistických filmů tzv. Nového státu. V Portugalsku nebyli dobře přijímáni, obtížně hledali zaměstnání a nezřídka padali na sociální dno. Lišili se mluvou, zvyky i stylem oblékání. K problematice navrátilců se autorka jako jedna z prvních portugalských spisovatelek, vedle Dulce Marie Cardoso, vyjádřila již v roce 2009 v esejisticky laděné knize Zápisník koloniálních vzpomínek. Rodina sarkastické glosátorky Marie Luísy měla situaci komplikovanou, rodiče ji ve dvanácti letech poslali k portugalským příbuzným a sami se rozhodli ještě zůstat v Mosambiku a navzdory bezpečnostním rizikům si vydělat na „lepší život“. S dcerou se setkali až za deset let, kdy studovala na vysoké škole. Nevšední vztah především s matkou poté dívku poznamenal na celý život. Vyvolal v ní nutkavou potřebu lásky druhých, podryl její sebevědomí, a především podnítil až patologickou potřebu stále jíst.
Na konci románu, po matčině smrti, Maria Luísa ztrácí svou příznačnou ironii a prostor kolem sebe popisuje poetičtěji, byt vnímá jako skutečný domov. Dosáhla kýženého sebepřijetí, přestává jí vadit samota. Nespolehlivá vypravěčka se sebezáchovným umem snít vzdáleně slyší konejšivý matčin hlas. Možná právě proto Isabela Figueiredo věnovala Tučnou „Mojej mame“.