9/2012 – Svět v aktovce

Úvodník

Milé čtenářky, milí čtenáři, potenciální diváci a divačky,

nejnovější číslo Plavu jsme se rozhodli věnovat krátkým dramatickým textům a ve všech případech jsme se vešli do jediného aktu. Formát divadelní hry, se kterým se v našem měsíčníku příliš často nesetkáváte, dává nový, odlišný rozměr čtenářské imaginaci. Divadelní text je totiž vždy určen především k předvádění, a tak můžete spolu s námi nejen usednout do pomyslného hlediště, ale třeba se i v duchu postavit na jeviště a čtené drama si na něm odehrát, jako by bylo příběhem vaším.

Témata se nám sešla různorodá, přestože motivy se v moderní dramatice často opakují či překrývají. V úryvku ze hry Cejtit se na hovno švédské autorky Malin Axelssonové se potkáme s běžnými i ne zcela standardními problémy dospívání – to se nám totiž někdy jeví spíš jako dlouhá, nekonečná a špatně pojmenovatelná choroba. O dospívání se píše shodou okolností také v monologu Jaroslavy Pulinovičové Natašin sen, avšak z odlišné perspektivy dítěte bez rodičů. A protože dnešní individualistická doba monologům (a monodramatům!) přeje, obsahuje nejnovější Plav ještě jeden. Ten o Onehand Jackovi by bylo lépe nazvat dramatickou povídkou pro vypravěče a hudební doprovod. Jeho autor, spisovatel Stefano Benni, jej zamýšlel jako text pro jediného herce, který tyto role zastane obě.

V teoretické části čísla budete mít tentokrát možnost seznámit se se zaujatým pohledem dramatičky Elfriede Jelinekové – její esej (přeložená Viktorií Knotkovou pod názvem Chtěla bych být povrchní) objasňuje, co na divadle odmítá, a krom jiného vyjmenovává důvody, proč by ze sebe herci neměli při hraní dělat někoho jiného.

V příštím čísle se z múzických výšin sneseme na pevnou zem a podíváme se za okupanty a demokratickými extremisty.

Protože jsme zatím na divadle pouze latentně a v představách, není nutné očekávat katarzi. Popřeji vám snad jen hezkou a podivuhodnou cestu kolem světa v aktovce, do které se vám náš útlý výtisk bez problémů vejde.

Karolína Macáková