Anna Housková
V pravidelné rubrice, ve které se zabýváme teorií a kritikou překladů do češtiny, se tentokrát zaměříme na hispánskou esejistiku. Jak poznamenává autorka, přední česká hispanistka, neexistuje u nás takových překladů z důvodu složité kulturní identity mnoho.
O překladech španělských a hispanoamerických esejů platí totéž co o překladech esejů vůbec: čtenářsky náročný a svým způsobem výlučný žánr se překládá dosti málo. Zároveň však někdy zanechají esejistické knihy výraznější stopu než knihy narativní, a vždy mají kulturní závažnost. Uvedu k tomu tři poznámky.
I.
První se týká významu esejů z hispánských oblastí pro evropské prostředí. Španělské a hispanoamerické eseje, výrazně zaměřené na úvahy o kulturní specifičnosti, umožňují jak uvědomovat si koexistenci kultur na „okrajích“ naší civilizace, tak i brát v úvahu vlastní myšlení hispánských zemí: Španělům se existence vlastní filosofie neupírá (jakkoli má esejistickou podobu), ale Latinská Amerika se tradičně bere pouze jako předmět evropských projektů a úvah. Například ani Tzvetan Todorov si v Dobytí Ameriky. Problém druhého téměř nevšímá latinskoamerického pohledu na věc.
Španělsko má pro svou geografickou polohu a jako svět utvářený také arabskou kulturou specifický vztah k Evropě. Miguel de Unamuno přišel na přelomu 19. a 20. století s koncepcí duchovní svébytnosti své země, odlišnosti „nemoderní“ španělské kultury od moderní kultury evropské; a s představou, že je záhodno „pošpanělštit Evropu“. José Ortega y Gasset byl na rozdíl od něho stoupencem příslušnosti Španělska do Evropy; své pojetí vnitřní různosti vyjádřil ve známé Nauce o hledisku a v myšlence, že „singulár kultury se pluralizoval“. [1] Pokud jde o hispánskou Ameriku, v jejích esejích, spřízněných s ortegovským perspektivismem, je očividné, jak se problém „identity“ pojí s pluralitou: uvažovat o kulturní identitě znamená uvědomovat si různost, dříve překrytou unifikujícími přístupy. Určitou představu o latinskoamerické sebereflexi, od Bolívara a Sarmienta po současné myslitele, poskytuje česká antologie Druhý břeh Západu (2004).
Hispánský smysl pro vnitřní různost kultury můžeme číst i jako vzkaz dalším zemím Evropy, kde převládala idea univerzalismu a vlastní identita se dlouho nereflektovala. Koncept „kulturní identity“ se dostal do zorného pole až na zlomu epoch, ve dvou klíčových momentech evropských dějin: po druhé světové válce, kdy se rozpadala koloniální impéria, a v zemích tzv. východní Evropy po roce 1989 se zhroucením sovětského impéria.
Shrneme-li tento první aspekt, dá se zdůraznit, že hispánské eseje svou interpretací Španělska a Hispanoameriky vytvářejí kontext: jejich překlad umožňuje více pochopit cizí svět v jeho celku. To je tedy první důvod pro překládání esejistických textů.
II.
Druhá, spíše informativní poznámka si všimne chronologie a výběru autorů. V rytmu překladů španělských esejů do češtiny se odráží politický vývoj naší země. Jsou zde ve 20. století tři vrcholné momenty: doba dvacátých a třicátých let za první republiky se svým zájmem o Evropu a otevřeným duchem; šedesátá léta, v čase pokusů o demokratizaci socialismu; a nakonec současná doba, následující po pádu komunistické vlády a sovětského bloku. Naopak se ze španělského myšlení téměř nepřekládalo v období padesátých let, kdy byly přerušeny oficiální vtahy s Francovým Španělskem, a rovněž v sedmdesátých a osmdesátých letech za „normalizace“, kdy opět přituhla cenzura.
Mezi překlady španělských esejistů dominují dva autoři: Unamuno a Ortega. Zato nebyly přeloženy například texty Maríi Zambranové, América Castra, Josého Bergamína či dnešních myslitelů; vyšel pouze skrovný výbor ve zvláštním čísle časopisu Svět literatury v roce 1994.
Prvním překladem esejistické knihy ze Španělska byl v roce 1927 Zaorálkův převod Unamunova Tragického pocitu života v lidech a v národech, který byl v českém intelektuálním prostředí v meziválečné době dosti znám. V šedesátých letech v atmosféře určité duchovní svobody a zájmu o současnou filosofii byl Unamuno prezentován jako předchůdce existencialismu, zejména ve veřejných přednáškách Václava Černého. V posledním dvacetiletí je zájem o Unamuna spíše akademický, se zajímavými interpretacemi (A. Charvátová a M. Fousek ve Světě literatury); jediným knižním vydáním byla v roce 1997 reedice Španělských esejů, výbor pěti textů, mezi nimiž figuruje i klíčový esej O poevropštění.
Větší vliv měl u nás José Ortega y Gasset. V první etapě jeho recepce ve třicátých letech vyšel překlad tří jeho knih a několika esejů v časopisech. Ortegu k nám jako první uváděl Václav Černý, který o něm uveřejnil článek v Hostu 1928–1929 a přeložil jeho u nás dodnes nejznámější knihu Vzpoura davů. Význačný je i zájem Zdeňka Šmída, v oblasti hispanistiky jednoho z nejzajímavějších překladatelů, který vydal ve třicátých letech z Ortegy dva malé výbory. V době socialistického režimu se Ortega, jenž už ve dvacátých letech rozpoznal autoritářské nebezpečí fašismu i komunismu, do nakladatelských plánů samozřejmě nedostal. S výjimkou uvolnění v šedesátých letech, kdy se naopak stal jedním z emblematických představitelů dosud potlačovaného proudu myšlení. Překlady jeho esejů otiskl časopis Tvář, jehož profil spoluutvářel Václav Havel, a překladatel Josef Forbelský stihl ještě knižně vydat Ortegovo stěžejní dílo Úkol naší doby (1969). V roce 1968 včleňuje Ortegu do českého filosofického prostředí také rozsáhlá studie Zdeňka Kouříma zveřejněná ve Filosofickém časopise. Po dvaceti letech cenzury se Ortegovy eseje vrátily v časopisech, v reedicích a ve dvou nově přeložených knihách; dnes je čten jedněmi jako zastánce myšlenky Evropy, jinými jako liberální myslitel.
Eseje z hispánské Ameriky byly odlehlejší a jejich česká recepce se až na sporadické výjimky datuje teprve v posledních dvaceti letech. Tento jev bude možná v jiných (středo)evropských zemích podobný, ale v českém prostředí může poněkud překvapit vzhledem k tomu, že se zde hispanoamerická beletrie překládala už od třicátých let, dávno před tzv. boomem. Možná i zde působila evropská setrvačnost ve vidění Latinské Ameriky jako našeho objektu a ne jako subjektu svého vlastního myšlení. Tím pozoruhodnější je počin Zdeňka Šmída, který u nás jako první rozpoznal specifičnost hispanoamerické literatury a informoval o ní ve třicátých letech v řadě článků. Šmíd chápal překlad nejen v rovině textů, ale v rovině „překladu kultur“, jak to naznačil v článku z roku 1933: „Teprve až si čeští překladatelé uvědomí své kulturní poslání a sílu jednotného postupu, oživne znova například skomírající česká hispanistika, odsouzená dnes namnoze k překládání ‚sobě pro potěchu‘.“ Jeho překlad Vidiny Anáhuacu – klíčového Reyesova eseje, který je dnes ceněn jako klasický text hispanoamerické prózy –, vydaný spolu s dvěma dalšími texty Alfonse Reyese v knize Triptych (1937), byl průkopnický čin a vyvolal odezvu: Václav Černý ho přijal s nepochopením jako pouhou „libůstku diletantskou“, ale jiní kritikové jmenovali Triptych v anketě Lidových novin jako knihu roku 1937. [2]
Dějinná diskontinuita naší země nechala podnět Zdeňka Šmída izolovaný. Po celých čtyřicet let socialistického režimu nevyšel knižně překlad žádného hispanoamerického eseje, kromě několika ukázek ve výboru z díla Josého Martího. V krátkém svobodnějším období ke konci šedesátých let byl do tisku připraven překlad knihy o poezii Luk a lyra Octavia Paze (jehož vlastní poezie již v malém výboru vyšla), po sovětské okupaci však bylo vydání zakázáno. Mexičan Octavio Paz, soustavný kritik komunismu, zde byl nejvíce cenzurovaným hispanoamerickým spisovatelem. Počátkem devadesátých let byly jeho eseje naopak hojně překládány pro české časopisy a konečně také vychází Luk a lyra (1992) v překladu Vladimíra Mikeše. Dosud se nezdařilo naplnit letitý záměr vydat překlad Pazovy stěžejní knihy k mexické historii a k filosofii dějin Labyrint samoty. Předběhl ji překlad Pohřbeného zrcadla Carlose Fuentese, jehož široká interpretace španělské a hispanoamerické kultury měla značný ohlas, logicky větší než Pazova kniha úvah o poezii. Naději na realizaci má nápad přeložit Pazův knižní esej Sor Juana Inés de la Cruz aneb Nástrahy víry, který zasazuje impozantní osobnost hispanoamerického baroka do široké úvahy o problémech evropské expanze a o významu hispánského kolonizačního projektu; koloniální minulost, v níž katolická ideologie měla uzavřenou podobu a tvůrčí duchové byli disidenty, interpretuje Paz jako součást naší přítomnosti. Netřeba připomínat, že Octavio Paz je nositelem Nobelovy ceny nejen jako básník, ale právě jako autor esejů, jež psal jako výsostné literární umění.
Výraznou mezerou byla nedostupnost esejů Jorge Luise Borgese, kromě několika starších časopiseckých ukázek. Zájemcům o jeho esejistiku, včetně autorů knih věnovaných Borgesovi (Michal Ajvaz, Václav Cílek), nezbývalo než číst ji nejspíše v anglickém překladu. Tím cennější je odvaha nakladatelství Argo přistoupit na podmínku autorských práv a vydat souborné Borgesovo dílo, včetně mnoha knižně publikovaných esejů. Náročný projekt shrnuje esejistiku do tří svazků (Spisy III, IV, V, 2011–2012). Mohou opravit naši pohodlnou evropskou představu o Borgesovi jako autorovi „univerzálním“: měl trvalý, až umanutý zájem o argentinské archetypy – gaučové, pampa, tango, emblematické postavy předměstí –, od mladistvé knihy Evaristo Carriego po pozdní texty, a tato poloha jeho díla nutí čtenáře číst Borgese nejen jako Argentince, ale i jako svébytného filosofa laplatské kultury a (byť to zní paradoxně) moderního tvůrce mýtu.
III.
Třetí postřeh se týká některých problémů překládání esejů ze španělštiny do češtiny. Vyplývají z náročnosti esejistického stylu, pro který chybí pevné žánrové povědomí. Esej je pomezní či hybridní žánr, reflexivní forma literatury a literární forma reflexe („próza myšlenek“, „myšlení v obrazech“). Má pravdu Héctor Jaimes, že „z hlediska estetického potěšení žádá esej od čtenáře mnohem více než jakýkoli jiný literární žánr“. [3] V každém případě se esej čte – měl by se číst (překládat) – s jiným zážitkem než filosofické nebo vědecké pojednání: se smyslem pro jazyk. Dalším konstitutivním znakem tohoto žánru je „pokus“, „pátrání“ (montaignovské essais, borgesovské inquisiciones), jež zpochybňuje zavedené pravdy a systematickou metodu. Pozornost k jazyku a pokusné gesto má osobní tón, osobní zkušenost. Osobní ovšem neznamená subjektivní, jak zdůraznil Robert Musil v Muži bez vlastností: „Esej je jedinečná a nezměnitelná podoba, které nabývá vnitřní život člověka rozhodující myšlenkou. Není mu nic cizejší než neodpovědnost a nehotovost nápadů, které se říká ‚subjektivnost‘.“
Potíž s překládáním esejů spočívá v oné heterogennosti stylů, v potřebě uchovat kvalitu myslitelskou i estetickou. Vágnost povědomí o žánru a stylu vede k nebezpečí přibližnosti, neodpovědnosti, jak o ní mluví Musil. Při překládání filosofického nebo vědeckého textu se běžně respektují pojmy, zatímco v eseji jako by se předpokládala jakási novinářská volnost, nezávaznost slov. Například v esejistické knize Luk a lyra Octavio Paz v originále píše: El silencio mismo está poblado de signos (doslova: Samo ticho je plné znaků). V českém překladu čteme redundantní zkusmá slova: „Dokonce i ticho je zaplněno hlasy, znaky, významy.“ [4] Paz samozřejmě dobře znal lingvistickou tradici pojmu znak. Podobně v této Pazově knize el carácter simbolizante del habla (symbolizující povaha řeči) nelze překládat – ani přibližně – jako „magický charakter řeči“. [5]
V esejích jsou důležité „klíčové věty“, na jejichž přesném pochopení závisí porozumění celému eseji, jeho stěžejní myšlence. Právě takové věty se nejvíce citují, což nepozorný překlad znemožní. Došlo k tomu i v jinak dobrém překladu Úkolu naší doby Ortegy y Gasseta, v pasáži věnované perspektivismu v konfrontaci s utopií: „Jediná nepravá perspektiva je ta, která chce být jediná. Jinými slovy: nesprávná je utopie, to jest pravda, která není lokalizovaná, která je viděna ,odjinud‘.“ [6] V originále ovšem stojí desde lugar ninguno, tj. „odnikud“, z neexistujícího místa (u-topos). Nepřesným překladem věta ztratí logiku a zastře Ortegovo pojetí utopie související s jeho kritikou „geometrického rozumu“.
Klíčová věta může být konceptuální, ale také básnická: lyrické obrazy jsou přesné jiným způsobem, avšak ne méně než filosofické či lingvistické pojmy. V Luku a lyře čteme jeden z nejkrásnějších obrazů, jimiž Paz vyjadřuje svou nostalgii po prvotní jednotě, po čase předcházejícím času, kdy člověk nebyl vyčleněn z oné jednoty, jakou lze ve výjimečném okamžiku zahlédnout i skrze všední situaci. Na ulici nebo v parku, jimiž denně procházíme, je náhle spatříme zcela jinak, v prvotním údivu. Dále v doslovném překladu: „A po údivu přichází stesk. Zdá se nám, že si vzpomínáme, a chtěli bychom se tam vrátit, na to místo, kde věci jsou vždy takové, pradávným světlem zalité, a přitom právě zrozené. I my jsme odtamtud. Jakýsi závan nám prudce přejede po čele. Jsme vytrženi, utkvělí v nehybném podvečeru. Tušíme, že jsme z jiného světa.“ V již zmíněném českém překladu však dochází k nesrozumitelnému posunu: místo stesku (po dávném, prvotním čase) v češtině „po údivu následuje touha“, tedy opačná představa, zaměřená do budoucna. Závěr uvedené pasáže pak působí nejprve směšně a v poslední větě se míjí se smyslem Pazova obrazu: „Jakýsi vánek nám ťuká na čelo. Jsme okouzleni, užaslí v tom nehybném podvečeru. Zdá se nám, že jsme v jiném světě.“ [7]
Jiným problémem při překládání esejů je intertextualita, častější narážky na jiné texty než v tradičních žánrech. Španělským a hispanoamerickým esejistům je vlastní mimořádně široká erudice, zběhlá v západní tradici i přesahující do dalších kultur. Přestože esejisté často mají ve zvyku citovat minimálně, například Ortega nebo Paz, jejich texty jsou prosáklé vzdělaností. Překladatel esejistických textů musí být bezesporu vzdělaný člověk – byť se autorům nemůže rovnat –, a tím spíše je nutné být ve střehu, postihnout i skryté narážky a ověřovat mezitextové souvislosti. Například Octavio Paz v českém překladu tvrdí, že Husserl proklamuje potřebu „vrátit se k činům“ [8], což neodpovídá Husserlovu návratu „k věcem samým“ a ani v kontextu samého Pazova textu nedává smysl.
Z tohoto hlediska je patrně nejnáročnější Borges, velký čtenář, který se volně pohybuje literárním a filosofickým prostorem bez ohledu na epochy a kontinenty. U nás platí úzus dohledávání citátů z děl, která byla přeložena, v těchto existujících překladech. Španělské kolegy takový zvyk překvapuje. Náš úzus je pěkný svou úctou ke starším překladům a má tu výhodu, že citát v nich není vytržen z kontextu. Jinak má však spíše nevýhody: nepřesnosti právě v tom, co má přeložený citát doložit, zastaralost jazyka překladu, pracnost hledání citovaného místa v rozsáhlém textu, rozpaky nad situací, kdy autor eseje necituje zcela přesně. Například v Berkeleyově větě, kterou cituje Borges ve známém eseji Nové popření času – „Není nic snazšího než si představit stromy, například v parku, nebo knihy v knihovně a nikoho u nich, kdo by je vnímal“ –, uvádí starší český překlad „a někoho u nich“ (možná jde jen o překlep). Nejednou je citát v Borgesově eseji jasnější a kratší, než jak dané místo uvádí dohledaný překlad citované knihy do češtiny. Borges zvláště v pozdějším věku, kdy byl slepý, citoval po paměti, a i když měl vynikající paměť, objeví se pochybnost, zda nevypadlo nějaké slovo pro samu myšlenku ne zcela nezbytné. Jelikož bohužel neexistuje kritické vydání Borgesových děl a český překladatel nemá přístup k vydaným španělským překladům citovaných autorů, většinou je nutno spokojit se s nalezeným českým překladem, případně ho upravit.
Možná je v naší zemi tradice překladu náročnější než ve velkých zemích: bylo-li (s přídechem nacionalismu) řečeno, že Francouzovi může po celý život vystačit četba pouze francouzské literatury, český čtenář (ani spisovatel) se bez cizích literatur neobejde. Jsme nuceni překládat – naštěstí. Převádět do češtiny eseje, tedy umožnit přístup k textům, jež vytvářejí kontext, je vpravdě „kulturní překlad“.
Poznámky:
1. Ortega y Gasset, José. „Las Atlántidas“. Obras completas. Sv. III. Madrid: Revista de Occidente, 1966. 296. Překlad poslední kapitoly tohoto rozsáhlého eseje vyšel ve Světě literatury, 2006, č. 33 (přel. H. Kloubová). [Zpět]
2. Viz diplomovou práci Kláry Vávrové Recepce hispanoamerické literatury v české kultuře (FF UK, 1997). [Zpět]
3. Jaimes, Héctor. La reescritura de la historia en el ensayo hispanoamericano. Madrid: Editorial Fundamentos, 2001. 14. [Zpět]
4. Paz, Octavio. Luk a lyra. Přel. Vladimír Mikeš. Praha: Odeon, 1992. 17. [Zpět]
5. Tamtéž, s. 29. [Zpět]
6. Ortega y Gasset, José. Úkol naší doby. Přel. Josef Forbelský. Praha: Mladá fronta, 1969. 73. [Zpět]
7. Luk a lyra, cit. vyd., s. 115. [Zpět]
8. Tamtéž, s. 89. [Zpět]