Štítek: 8 Stránka 6 z 8

Občanská válka jako přetrvávající trauma španělské společnosti

Josef Opatrný

Téma tohoto čísla si přímo žádá zasazení literárních textů do historických a společenských souvislostí. Do problematiky španělské občanské války, jejích příčin a následků nás uvede Josef Opatrný, přední český odborník na dějiny Španělska a Latinské Ameriky. 

Už několik týdnů poté, co v Madridu převzala v roce 1936 moc vláda lidové fronty, vítěze únorových parlamentních voleb, došlo ve španělských kortesech k ostrým střetům mezi vládní většinou a opozicí. Intenzita vášnivých debat narůstala a dosáhla vrcholu počátkem léta roku 1936. Mluvčím opozice byl José Calvo Sotelo, uznávaný právník, bývalý ministr vlády Prima de Rivery a přesvědčený monarchista. Trávil sice valnou část první poloviny třicátých let v exilu,

Santander a Gijón

Max Aub

Ze španělštiny přeložil Vít Pokorný

Zatímco předcházející úryvek zachycoval postavy, které si i ve válečné době snažily zachovat důstojnost a lidskost, povídka Santander a Gijón je psána z jiné perspektivy. Jsme v ní svědky toho, jak válka z lidí činí cyniky a sobce, v některých případech pak přímo zvířata. 

„Tady nikdy nebudete mít ponětí o tom, co se stalo na severu,“ vyprávěl nám jedné noci v Barceloně Toribio Mayans. „Ponětí o tom, jakej je rozdíl mezi hranicí a mořem. Mezi výmysly a pravdou. Z pozice můžeš ustoupit, z pláže ne. Moře nám brzy začalo připadat jako hradba, úplná vertikála.

Reference

Carmen Martínová Gaiteová

Ze španělštiny přeložila Veronika Štefanová

Ženský pohled Mercè Rodoredové doplňuje z kastilské strany Carmen Martínová Gaiteová. Salamanská prozaička ve své povídce zachycuje některé ze společenských dopadů frankistické diktatury v poválečném období.
 

„Paní říká, abyste počkala, že je teď zaneprázdněná.“

Služka je vysoká, dobře rostlá a při řeči hledí zpříma. Je čisťounká a vlasy jí září. „Bude stejně stará jako já,“ pomyslí si Concha. Pak trochu zahanbeně sklopí oči a opře se o dveře. Usiluje o to, aby se cítila jistější. Vnímá, jak se jí do zad skrz obnošený kabátek zabodává ozdoba na dveřích,

Nevystupuj z řady

Rozhovor s Àlexem Martínem Escribàem a Linou Rodríguezovou Cachovou

Ze španělštiny přeložil Vít Pokorný

Téma občanské války a exilu zůstává dodnes ve Španělsku aktuální, a to tím spíš, že se o něm na veřejnosti i v rodinách často mlčí. Proto také přetrvává nedůvěra a rozdělení společnosti na dva bloky. Osobní svědectví nám zprostředkují Àlex Martín Escribà a Lina Rodríguezová Cachová, potomci exulantů a profesoři působící na Univerzitě v Salamance. 

Vít Pokorný: Na začátek bych si dovolil jednu osobní otázku. Lino, ty jsi svou první báseň, nazvanou Emigrant napsala ve dvanácti letech, že?

Lina Rodríguezová Cachová: Ano.

Brocéliande středověké Skandinávie

Markéta Podolská

Znala středověká Skandinávie legendární les krále Artuše Brocéliande a jakou mohli mít seveřané představu o Bretani samé? 

Pro severský vrcholný středověk byla Bretaň bezesporu vzdálenou exotickou zemí; mezi ní a Skandinávií neexistoval prakticky žádný prokazatelný přímý kontakt – ať už obchodní, politický či personální. Od 9. století [1] intenzivně plenili území Bretaně vikingové, do poloviny 10. století ale od nájezdů upustili. [2] Nezaložili zde žádné trvalé osídlení jako například v Normandii nebo v Anglii, obsadili však obchodní centrum Nantes a okupovali ho.

Přestože vrcholně a pozdně středověká Skandinávie s Bretaní neudržovala žádný kontakt, určité povědomí o ní a její literatuře na Severu existovalo,

O normálnosti abnormálnosti

Rozhovor s Ferencem Barnásem

Přeložil Robert Svoboda

O styčných bodech pešťského a českého humoru, o rozdílu mezi nacionalismem a zdravým národním sebevědomím, o pokusu postihnout normálnost abnormálnosti i o tom, jak se vše propojilo v autorových posledních románech Devátý (recenze na str. 48) a Jiná smrt (ukázka na str. 28) si s Ferencem Barnásem povídal Jan M. Heller. 

Jan M. Heller: V poslední době se v zemích bývalého východního bloku častým tématem v beletrii stalo zobrazení života v komunistickém režimu. Toto zobrazení má nejrůznější podoby a v románu Devátý jste použil perspektivu dítěte, navíc příslušníka společenské menšiny.

Vzpomínky na dusno

Jan M. Heller

Kukorelly, Endre. Údolie víl.
Z maďarského originálu Tündér Völgy, avagy az emberi szív rejtelmeiről (2003) přeložila Jitka Rožňová.
Odpovědný redaktor Vlado Pisár. Bratislava: Kalligram, 2006. 456 stran.
 

Román Údolí víl vydal Endre Kukorelly v roce 2004 už jako zavedený autor řady prozaických knih, oceňovaný v Maďarsku i v zahraničí. Kritika jeho vydání přivítala jako literární událost a jako vyvrcholení autorovy tvorby. Román dosud nebyl přeložen do češtiny, v roce 2006 však vyšel ve slovenském překladu Jitky Rožňové.

Název je odvozen od stejnojmenné básnické skladby Mihálye Vörösmartyho.

8/2013 – Magyarország



Devátý

Jan M. Heller

Barnás, Ferenc. A kilencedik.
Budapest: Magvető, 2006. 216 stran.
 

Děj románu A kilencedik (Devátý) maďarského prozaika Ference Barnáse, autora čtyř románů, laureáta Ceny Sándora Máraiho (2001) a Ceny Tibora Déryho (2006), se odehrává na maďarském venkově kdesi severně od Budapešti v době po roce 1968. Vypravěčem a zároveň hlavním hrdinou je titulní „Devátý“: devátý syn v pořadí jedenácti dětí, které jeho matka přivedla na svět. Jeden z jeho deseti sourozenců zemřel, jedna sestra je vdaná, avšak s ostatními sdílí tento chlapec a jeho rodiče společnou domácnost.

Jak (ne)překládat Donna

Zuzana Šťastná 

John Donne (1572‒1631) je už mnoho desetiletí vedle Shakespeara pravděpodobně nejčtenějším anglickým básníkem alžbětinsko-jakubovské éry a v průběhu dvacátého století lze jeho vliv vystopovat nejen v anglicky psaných literaturách, ale i u některých neanglicky píšících autorů, například Josifa Brodského či Octavia Paze, kteří jej oba zároveň překládali.

První překlady Donnovy poezie do češtiny se objevují teprve ve třicátých letech, nicméně ve srovnání s některými velkými evropskými literaturami nejde o nijak výjimečné zpoždění. Příčinou celkově opožděné evropské recepce Donna je jednoznačně to, že jeho mateřská anglická literatura se k němu dlouho chovala poněkud macešsky. Za Donnova života bylo oceňování jeho poezie známkou vytříbeného vkusu a ještě ve druhé polovině 17.