Štítek: 10 Stránka 9 z 10
Rozhovor s Šárkou Grauovou
O brazilské a portugalské literatuře a o zajímavých poznáních, jaká jejich překládání může přinést, hovoří Šárka Grauová, překladatelka, redaktorka, editorka a vedoucí portugalistiky na FF UK.
Lucie Koryntová: Z vaší překladatelské bibliografie je patrné, že se zaměřujete na brazilskou literaturu. Přeložila jste romány Posmrtné paměti Bráse Cubase od Joaquima Marii Machada de Assis, Macunaíma od Mária de Andrada, Peklo ráje od Any Mirandové a nakonec jste se podílela na překladu Dějin brazilské literatury Luciany Stegagno Picchiové. Co vás k brazilské literatuře přivedlo? Přitahuje vás něčím,
…
Lucie Koryntová
V měsíci říjnu byli slavnostně vyhlášeni laureáti tří různých ocenění v oblasti české kultury. Dne 21. října byly v Českém muzeu hudby uděleny Státní ceny a Ceny Ministerstva kultury. Je to poprvé, co byly tyto ceny předávány společně, zřejmě kvůli mediálnímu zvýraznění obou událostí. Nejprve však ve zkratce o historii starší z nich, Státních cen. Státní ceny za literaturu a překladatelské dílo byly ustanoveny v roce 1920 ministerstvem školství a národní osvěty. V roce 1948 byly zrušeny, obnoveny byly až v roce 1995 tehdejším ministrem kultury Pavlem Tigridem. Ten tehdy svolal schůzku spisovatelů a překladatelů a inicioval založení společné státní ceny za literaturu i překlad honorované třemi sty tisíci korunami.
…Chronologická bibliografie
Becher, Ulrich. Williamovo Ex-Casino. (William’s Ex-Casino.) Praha: Svoboda, 1977.
Muschg, Adolf. Léto ve znamení zajíce. (Im Sommer des Hasen.) Přel. J. Stromšík, vyšlo pod jménem Evy Pátkové. Praha: Svoboda, 1978.
Handke, Peter. „Krátký dopis na dlouhou rozloučenou“. (Der kurze Brief zum langen Abschied.) Nežádané neštěstí. (Tři prózy.) Krátký dopis na dlouhou rozloučenou. Nežádané neštěstí. Hodina opravdového vnímání. Přel. J. Stromšík, V. Slezák, P. Mládek. Praha: Odeon, 1980.
Walser, Martin. Prchající kůň. Gallistlova nemoc. (Das fliehende Pferd.
…Eva Blinková Pelánová
Letošní Státní cenu za překladatelské dílo obdržel germanista Jiří Stromšík. Do čtenářského povědomí vstoupil především jako překladatel moderních klasiků Eliase Canettiho a Franze Kafky. Připomeňme při této příležitosti jeden z oněch Stromšíkových překladů, které patrně znají jen nemnozí, ale který příkladně dokresluje šíři jeho zájmů a mimořádnou schopnost vyrovnat se i se značně svéráznými stylovými rejstříky.
Tak hezky bylo v Šulákově. Mazurské povídky (1955) Siegfrieda Lenze jsou souborem naivních vyprávěnek v tradici lidových písmáků; vyprávění má rysy orálnosti (vypravěč se přímo obrací ke svému publiku) a pro přímou řeč postav je podle překladatele (viz jeho doslov k českému vydání) příznačná jistá obřadnost a neohrabanost – postavy se oslovují celým jménem a zároveň si tykají: „Něco jsi,
…Rozhovor s Jiřím Stromšíkem
S čerstvým laureátem Státní ceny za překladatelské dílo nejen o ní, ale též o překládání, o předlistopadové ediční politice a o Günteru Grassovi.
Jan Hon: Vaše bezprostřední reakce na udělení Státní ceny za překladatelské dílo se mi zdála velmi zdrženlivá. Máte snad nedůvěru k jakémukoliv institucionálnímu hodnocení a oceňování literárních výkonů?
Jiří Stromšík: Ceny samozřejmě patří ke kulturnímu životu. Zejména v době, která je tak závislá na médiích, je nelze zavrhovat. Jenom je třeba si vždycky uvědomit, že rozhodování o tom, kdo je první nebo druhý, je v kultuře mnohem obtížnější, než když se běží třeba stovka,
…
Jan Hon
V úterý 2. října byla předána Cena Josefa Jungmanna za nejlepší překladatelský výkon roku 2006 a další překladatelská ocenění s ní spojená. Ač tomu neodpovídalo ani omšelé prostředí sálu Pálffyho paláce, ani chabý zájem novinářů, ani prodlení, s jakým o výsledcích informovala Obec překladatelů na svých webových stránkách, přece je tato událost právem označována za prestižní. A to i přes to, že některá z kritérií poroty, o nichž mluvila její předsedkyně Božena Koseková, mohla budit jisté rozpaky. Že překlad má být adekvátní i tvůrčí, to dá rozum. Co si však představit pod kritériem „hodnot, které překlad přenáší do našeho kulturního povědomí“,
…Vladimíra Šatavová
Literární krajina ve Walesu, starobylá i moderní, je zajímavým terénem prozkoumávaným nadšenci a specialisty; je ale přitažlivá i pro toho, kdo sem zavítá poprvé. Mezi záplavou literatury psané různými jazyky a využívající tzv. starý keltský Wales především jako atraktivní kulisu vynikají známé autentické monolity, jako je svod raně středověkých velšských příběhů Mabinogi, sepsaných velšsky, novodobé dílo básníka Dylana Thomase, vytvořené anglicky, případně latinské spisy Geralda z Walesu z přelomu 12. a 13. století. Všechny tři jazyky mají na podobě velšské kultury významný podíl, ze všech tří však jen domácí velština, i když nejméně známá,
…