Štítek: 1 Stránka 7 z 10
Magdaléna Vitásková
Po krátké recenzi na Wásitské vyznání v minulém čísle Plavu přinášíme tentokrát obsáhlejší článek arabistky Magdalény Vitáskové na podobné téma. Zabývá se nedávno vydaným dílem středověkého arabského filosofa Ibn Rušda (známého též jako Averroes) a zasazuje jej do kontextu dalších překladů do češtiny.
Žádný středověký muslimský filosof nezískal u scholastiků a na západoevropských univerzitách takový věhlas jako Ibn Rušd (1126–1198). Jeho komentáře k Aristotelovým dílům, jimž zasvětil celý svůj život, byly záhy přeloženy do latiny a získaly mu pověst aristotelského komentátora par excellence. Na druhou stranu za své filosoficko-teologické názory byl scholastiky odsuzován jako volnomyšlenkář a heretik.
…Rozhovor se Svetlanou Žuchovou
Rozhovor Petry Hůlové se Svetlanou Žuchovou se k tématu tohoto čísla vztahuje hned v několika směrech. Nejen že téma „cizí a domácí“ se objevuje v prózách obou autorek, zpovídané i zpovídající – souhrou okolností se také stalo, že ačkoliv obě žijí v Praze, rozhovor se odehrál v Bratislavě, kam zavítaly v rámci česko-slovenských diskuzních večerů.
Petra Hůlová: Svetlano, v jednom z tvých rozhovorů jsem se dočetla, že pro spoustu lidí je dneska literatura něco jako klub včelařů – zvláštní skupina lidí, věnujících se podivným aktivitám. V Čechách teď právě kolem tohoto tématu probíhá intenzívní debata, existuje iniciativa nazvaná Živá kultura 2013,
…Aleš Pohorský
Chateaubrianda, ústřední osobnost literatury 19. století, čeští čtenáři znají v různých podobách, které mu vtiskli překladatelé. S tím, jak překlady jeho díla žily a žijí v české kultuře a co o ní vypovídají, nás seznámí Aleš Pohorský, který před nedávnem dokončil rovněž rozsáhlý výbor z Chateaubriandových Pamětí ze záhrobí, z něhož jsme v tomto čísle přinesli ukázku.
Rámec povídky o Atale o Šaktovi (1801) je vyložen jejím podtitulem: Láska dvou divochů v pustinách. Text byl publikován rok před Chateaubriandovým Duchem křesťanství. Starý Šakta v něm vypráví mladému Francouzovi Renému svůj životní příběh: po zajetí nepřátelským indiánským kmenem je Šakta odsouzen k smrti,
…Ernest Renan
Přeložil Luděk Liška
Jméno Ernest Renan znal ve druhé polovině 19. století celý vzdělaný svět. Jeho esej La poésie des races celtiques (Keltská duše) patří mezi nejvýznamnější texty, jež pojednávají o tématu keltské mentality a kultury, a je tak ideálním úvodem do četby bretonské literatury a prostředkem pro lepší porozumění jejímu duchu.
Poté, co při cestě Bretaňským poloostrovem, historickou Armorikou, mineme oblast Normandie a Maine, krajů, kde ještě potkáváme bujaré, ale navzájem si podobné tváře, a vstoupíme do vlastní Bretaně – té, která jazykem a rasou dělá čest svému jménu – pocit náhlé proměny na sebe nenechá dlouho čekat.
…Rozhovor se Zdeňkem Hrbatou
Co je určujícím znakem bretonské literatury – jazyk, téma, nebo mentalita? Kam až sahají kořeny starobylé bretonské kultury? Co dala Bretaň středověké Evropě? Odpovědi na tyto a další otázky nabízí v rozhovoru Zdeněk Hrbata.
Vít Pokorný: Na rozdíl od zbytku Francie se v Bretani dodnes udržel jazyk i etnikum keltského původu. Čím to?
Zdeněk Hrbata: Je to zvláštní situace, že? Z původně velkého keltského národa zbyly jen malé ostrůvky keltských jazyků, které navíc všude v Evropě už po staletí ustupují. V kontinentální Evropě se potomci Keltů udrželi jen v Bretani,
…Pierre-Jakez Hélias
Přeložil Vít Pokorný
Janig vždy říkala svému muži: „Yanne, miluju vás až za hrob. Kdybyste snad umřel, nežila bych ani o chlup déle než vy. Než by první hrouda hlíny dopadla na vaši rakev, uplakala bych se.“ Yann jí celá léta laskavě odpovídal: „I já vás, Janig, miluju až za hrob.“ A víc už nic, protože to byl člověk rozumný, a ostatně i proto, že nerad poslouchal o své smrti, na to měl ještě čas.
Jenže jednoho dne řekla Janig něco trochu jiného: „Můj nebohý Yanne, kdybych mohla odejít na věčnost místo vás,
…
Halyna Petrosaňaková
Přeložila Marie Podobová
Autobiografická esej ukrajinské básnířky, ve které líčí svou gastarbeiterskou zkušenost a své setkání s českou kulturou, je zajímavou příležitostí „vidět, jak nás vidí jiní“. Autorčinu poezii, navazující na neoklasickou tradici, tvarově vybroušenou a protkanou intertextuálními hříčkami, bychom rádi čtenářům představili v některém z dalších čísel.
Každý z vlastní zkušenosti ví, co je to spiknutí osudu, kdy jako by tě život tlačil do slepé uličky, do otevřeného prostoru, neznámo kam. Nešťastná láska (nebo to, co se jí zdá být), fatální shoda okolností, zlomové a rozhodující momenty,
…Tereza Chlaňová
Pokud bychom chtěli sezvat na pomyslné literární sympozion nejoriginálnější a nejvýraznější ukrajinské literární osobnosti 20. století, které dosud neměly možnost předvést své kvality českému čtenáři, začali bychom hledat vhodné adepty ve 20. letech. Slavní autoři předchozího období, dnes již klasikové (Ivan Franko, Mychajlo Kocjubynskyj, Vasyl Stefanyk, Volodymyr Vynnyčenko, Olha Kobyljanská, Lesja Ukrajinka), kteří na konci 19. a na počátku 20. století výrazně pozvedli kvalitu ukrajinského písemnictví, byli v různých obdobích ve větší či menší míře do češtiny překládáni. Z autorů let dvacátých se sice překladů do češtiny dočkala rovněž celá řada (např. Pavlo Tyčyna, Mykola Bažan, Maksym Rylskyj,
…