Stránka 67 z 99

Čekání na lepší časy je výmluva

Rozhovor s moldavským spisovatelem a publicistou Vitaliem Ciobanem

Vitalie Ciobanu je moldavským autorem poměrně úzce spjatým s Prahou, který se do Čech velmi rád vrací. V rozhovoru, který s ním vedla Libuše Valentová, hovoří kromě svých inspiračních zdrojů třeba i o vzájemné kooperaci tvorby krásné literatury a občanské angažovanosti. 

Libuše Valentová: Jak byste charakterizoval postavení spisovatele v dnešní moldavské společnosti? Je vnímán jako významný strážce kulturních hodnot, jako „svědomí národa“, nebo jako neškodný estét, jehož tvorba zajímá jen úzkou vrstvu zasvěcených? A platí pro vás osobně stále výrok, jejž jste pronesl v roce 2008 na jednom kolokviu v Praze – „Žít v zemi odsouzené ke svému údělu znamená pro spisovatele současně výzvu i vzrušující zkušenost“?

2/2012 – Besarabesky



Keltská duše

Ernest Renan

Přeložil Luděk Liška

Jméno Ernest Renan znal ve druhé polovině 19. století celý vzdělaný svět. Jeho esej La poésie des races celtiques (Keltská duše) patří mezi nejvýznamnější texty, jež pojednávají o tématu keltské mentality a kultury, a je tak ideálním úvodem do četby bretonské literatury a prostředkem pro lepší porozumění jejímu duchu. 

Poté, co při cestě Bretaňským poloostrovem, historickou Armorikou, mineme oblast Normandie a Maine, krajů, kde ještě potkáváme bujaré, ale navzájem si podobné tváře, a vstoupíme do vlastní Bretaně – té, která jazykem a rasou dělá čest svému jménu – pocit náhlé proměny na sebe nenechá dlouho čekat.

Bretaň – popis jednoho zápasu

Rozhovor se Zdeňkem Hrbatou

Co je určujícím znakem bretonské literatury – jazyk, téma, nebo mentalita? Kam až sahají kořeny starobylé bretonské kultury? Co dala Bretaň středověké Evropě? Odpovědi na tyto a další otázky nabízí v rozhovoru Zdeněk Hrbata. 

Vít Pokorný: Na rozdíl od zbytku Francie se v Bretani dodnes udržel jazyk i etnikum keltského původu. Čím to?

Zdeněk Hrbata: Je to zvláštní situace, že? Z původně velkého keltského národa zbyly jen malé ostrůvky keltských jazyků, které navíc všude v Evropě už po staletí ustupují. V kontinentální Evropě se potomci Keltů udrželi jen v Bretani,

Láska až za hrob

Pierre-Jakez Hélias

Přeložil Vít Pokorný
 

Janig vždy říkala svému muži: „Yanne, miluju vás až za hrob. Kdybyste snad umřel, nežila bych ani o chlup déle než vy. Než by první hrouda hlíny dopadla na vaši rakev, uplakala bych se.“ Yann jí celá léta laskavě odpovídal: „I já vás, Janig, miluju až za hrob.“ A víc už nic, protože to byl člověk rozumný, a ostatně i proto, že nerad poslouchal o své smrti, na to měl ještě čas.

Jenže jednoho dne řekla Janig něco trochu jiného: „Můj nebohý Yanne, kdybych mohla odejít na věčnost místo vás,

1/2012 – Bardi Bretaně



Básník Chateaubriand

Aleš Pohorský

Chateaubrianda, ústřední osobnost literatury 19. století, čeští čtenáři znají v různých podobách, které mu vtiskli překladatelé. S tím, jak překlady jeho díla žily a žijí v české kultuře a co o ní vypovídají, nás seznámí Aleš Pohorský, který před nedávnem dokončil rovněž rozsáhlý výbor z Chateaubriandových Pamětí ze záhrobí, z něhož jsme v tomto čísle přinesli ukázku. 

Rámec povídky o Atale o Šaktovi (1801) je vyložen jejím podtitulem: Láska dvou divochů v pustinách. Text byl publikován rok před Chateaubriandovým Duchem křesťanství. Starý Šakta v něm vypráví mladému Francouzovi Renému svůj životní příběh: po zajetí nepřátelským indiánským kmenem je Šakta odsouzen k smrti,

Výherci Soutěže Jiřího Levého

Kateřina Veselovská

Obec překladatelů v roce 2012 vyhlašuje Soutěž Jiřího Levého už podvacáté. Následující seznam zahrnuje překladatele oceněné v předchozích devatenácti ročnících a díla, která si k překladu vybrali. Chybí-li některé kategorie či umístění, nebyla v daném roce udělena. Podrobnější přehled oceněných autorů najdete na webu OP.
 

2010–2011 (19. ročník)

Kategorie próza:
1. cena: Ivana Kinská (Melinda Nadj Abonji: Holubi vzlétají, němčina)
2. cena: Hana Bortlová (Mario Benedetti, povídky, španělština)
2. cena: Eva Maršíková (Margaret Atwoodová: Zápisky z cest,

Moje německá matka

Vratislav J. Slezák

Obec překladatelů pravidelně oceňuje talentované překladatele, tradičně ale udílí také anticenu Skřipec. Za rok 2010 ji získala kniha Niklase Franka Moje německá matka, vydaná v překladu Vlastimila Dominika a v odpovědné redakci PhDr. Aleny Sojkové. Porota usoudila, že překlad se na mnoha místech závažně proviňuje proti normám soudobé češtiny, je často bezradný v oblasti německých reálií a v odkazech na ně, postrádá vynalézavost ve vystižení barvitosti originálního textu a prozrazuje vážné nedostatky redakční práce. 

Žánrově se dá označit za nemilosrdnou historicko-politickou životopisnou koláž. Autorem je Niklas Frank, ročník 1939, nejmladší syn neblaze proslulého německého válečného zločince Hanse Franka,

Talent poznáte už po pár odstavcích

Rozhovor s Ladislavem Šenkyříkem

S předsedou poroty Soutěže Jiřího Levého, překladatelem a fejetonistou Ladislavem Šenkyříkem, o Obci překladatelů, záhadných trvalkách a puči proti sobě samému. 

Kateřina Veselovská: Toto číslo Plavu přináší překlady autorů, kteří byli oceněni v 19. ročníku Soutěže Jiřího Levého, soutěže zaměřené na začínající překladatele. Za jakých okolností, z čího podnětu, případně z jaké potřeby tato soutěž vznikla? Kdo vlastně stál u jejího zrodu?

Ladislav Šenkyřík: Pro přesnou odpověď na tuto otázku jsem asi příliš mladý. Literární soutěž pro mladé a začínající překladatele má své kořeny v dobách nejtužší normalizace, kdy překladatelé nesměli mít samostatnou organizaci,