Stránka 65 z 99

Děti si musí poradit samy a na vlastní pěst

Rozhovor s Jarkou Vrbovou

Už téměř čtyři generace malých čtenářů se baví či nedýchají napětím u příběhů detektiva Kalleho, Ronji, Madynky či bratrů Lví srdce. O překladech Astrid Lindgrenové, dětské duši a detektivkách hovořila se Zuzanou Mickovou rytířka Řádu za zásluhy Jarka Vrbová. 

Zuzana Micková: Svými překlady mapujete především norskou literaturu, a to velmi zevrubně, od té starší, řekněme čítankové, až po tu nejnovější. Přesto se ale od začátku devadesátých let soustavně věnujete také tvorbě světově nejproslulejší švédské autorky dětské literatury, Astrid Lindgrenové. Co vás přivedlo z norských vod k téhle švédské spisovatelce?

Jarka Vrbová: S Astrid Lindgrenovou cítím vlastně jakousi hlubokou osobní spřízněnost.

Jak (ne)překládat Donna

Zuzana Šťastná 

John Donne (1572‒1631) je už mnoho desetiletí vedle Shakespeara pravděpodobně nejčtenějším anglickým básníkem alžbětinsko-jakubovské éry a v průběhu dvacátého století lze jeho vliv vystopovat nejen v anglicky psaných literaturách, ale i u některých neanglicky píšících autorů, například Josifa Brodského či Octavia Paze, kteří jej oba zároveň překládali.

První překlady Donnovy poezie do češtiny se objevují teprve ve třicátých letech, nicméně ve srovnání s některými velkými evropskými literaturami nejde o nijak výjimečné zpoždění. Příčinou celkově opožděné evropské recepce Donna je jednoznačně to, že jeho mateřská anglická literatura se k němu dlouho chovala poněkud macešsky. Za Donnova života bylo oceňování jeho poezie známkou vytříbeného vkusu a ještě ve druhé polovině 17.

Rosovština

Michal Špína

Rosa, João Guimarães. Dál – dál a dál. Z portugalského originálu Dão-Lalalão (O devente) přeložila a závěrečnou studii napsala Vlasta Dufková. 2., revidované vydání. Praha: Torst, 2010. 219 stran. 

Zdá se, že sousto, jaké představuje Brazilec João Guimarães Rosa a jeho texty, je pro české čtenáře i literární instituce stále poněkud těžko stravitelné.

Drobná ilustrace na úvod: pokud si jde čtenář vypůjčit Rosovo magnum opus – tedy Velkou divočinu – do jedné z poboček Městské knihovny v Praze, najde ji pod roztomilým piktogramem kovboje, stejně jako například mayovky nebo Knihy odvahy a dobrodružství.

Nejde přitom o hrubý přehmat: prostor Velké divočiny,

7/2012 – Brazílie: tam, kde zpívá sabiá



Překladatelka Pavla Lidmilová

Šárka Grauová

Zatímco překladem se obvykle rozumí písemný převod textu z jednoho jazyka do druhého, kulturně významný překladatel obvykle není jen člověk tvořící dobré překlady z jazyka do jazyka. Zejména v takzvaných malých oborech – což z překladového hlediska nejsou „malé literatury“, nýbrž literatury, z nichž se málo překládá – na sebe často, byť i bezděčně, bere také úlohy další. Takřka exemplárně to platí o překladatelce z portugalštiny Pavle Lidmilové, která letos oslavila významné životní jubileum. 

Narodila se ve Zlíně, odkud po Vyšší hospodářské škole odešla studovat španělštinu a češtinu na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Hned po absolutoriu roku 1959 začala pracovat jako redaktorka zahraničního vysílání Československého rozhlasu,

Brazilská hudba, bossa nova

Rozhovor s Joãem Donatem

K brazilské kultuře patří neodmyslitelně hudba, kterou často doprovází i kvalitní texty. Když vám na požádání Brazilec nezarecituje básničku, určitě vám ji zazpívá. Hudební styl, který se prosadil v šedesátých letech a zásadně ovlivnil brazilskou hudbu, je bossa nova. O tom, jak bossa nova vznikla a čím je charakteristická, hovoří brazilský skladatel a hudebník João Donato, jeden ze zakladatelů tohoto žánru. 

Lucie Koryntová: João, pocházíte z města Rio Branco, obklopeného Amazonským pralesem u hranic s Bolívií – jaká byla hudba v Rio Brancu ve čtyřicátých letech? Jaké byly vaše hudební počátky?

João Donato: Téměř veškerá hudba,

Hledání ztraceného času jako dárek ke dvacetinám

Eva Voldřichová Beránková

Pokud ve své knihovně marně hledáte Hledání ztraceného času, budete mít již brzy možnost tuto mezeru zaplnit. Na podzim se chystá nové vydání výborného Voskovcova a Pecharova překladu, které bylo podpořeno již dvacet let úspěšně probíhajícím programem F. X. Šaldy.
 

Programy na podporu vydavatelské činnosti (Programmes d’Aide à la Publication neboli PAP) byly zavedeny francouzským ministerstvem zahraničních věcí v roce 1990 a od té doby postupně pronikly do zhruba pětasedmdesáti zemí, kde pomohly financovat přes 12 000 překladů z francouzštiny. V každém státě nese grantový program jméno konkrétní místní osobnosti,

Apokalypsa je optimistická zvěst

Rozhovor s Pavlínou Cermanovou

Ačkoliv většina textů v tomto čísle Plavu je novějšího data, jako úvod by snad mohl dobře posloužit rozhovor s odbornicí na středověkou apokalyptiku. S historičkou Pavlínou Cermanovou jsme hovořili především o tom, jak se lišily středověké představy o konci světa od těch dnešních, a v čem lze naopak hledat spojitost. 

Vratislav Kadlec: Dá se vůbec vysledovat nějaká nikoli povrchní souvislost mezi dnešní fascinací koncem světa a myšlením středověkého člověka, který očekával příchod soudného dne?

Pavlína Cermanová: Opravdu nevím, jestli bych v současné době mluvila o fascinaci. Mám pocit, že jsou to témata,

5–6/2012 – Konec světa omeleta



Malá ochutnávka z kuchyně překladatelky-ukrajinistky

Rita Kindlerová

Pohledy do dílen a kuchyní praktikujících překladatelů bychom vám rádi přinášeli pravidelně. Tentokrát se vařečky a pera chopila překladatelka Rita Kindlerová – hovořit se sice bude i o salátu, jinak zde ovšem najdete recepty spíše jazykové povahy.
 

O překladu byly již popsány stohy papíru, příruček, sepsána teoretická pojednání a nesčetně studií. Překládání se studuje jako samostatný obor (pravda, jen některých vybraných jazyků), jsou svolávány mezinárodní vědecké konference, vznikají nejrůznější teorie… Využívám této příležitosti, abych s povděkem kvitovala překlad stěžejní české práce Umění překladu (The Art of Translation) Jiřího Levého,