Stránka 61 z 99

Stručný jak hovado

David Beaver

Přeložila Silvie Mitlenerová 

Geoff Pullum v krátkém příspěvku o jedné z griceovských maxim správně upozorňuje na jednu věc: je náročné blogovat stručně. Což mě, jakožto blogerského zelenáče a učedníka, přivedlo k úvahám, jaká jsou vlastně pravidla Blogu.

Krása Griceových maxim spočívá v tom, že a priori působí jednoznačně. Navádí nás být natolik informativní, jak je potřeba, ale nikoli více, sdělovat pravdivá fakta podložená dostatečnými důkazy, poskytovat relevantní údaje a být (abychom to zkrátili) struční. Prostě starý dobrý selský rozum, že? Ale přinejmenším od Keenanovy studie z roku 1974 se lingvisté zabývají otázkou,

Jemné vylepšování

Jaroslav Otčenášek

Jergović, Miljenko. Sarajevské Marlboro. Přeložil Jiří Hrabal. Odpovědný redaktor Milan Orálek. 1. vydání. Olomouc: Periplum, 2008. 125 stran. 

Literární prostředí Bosny a Hercegoviny bylo a zůstává poměrně komplikovaným, což souvisí nejen s dějinami a mnoha různými zvraty včetně poslední války (1992–1995), ale také s proměnami vnímání Bosny a Hercegoviny jako žitého prostoru. [1]

Pokud nahlédneme např. jen do 20. století, v jehož počátku koexistují v Bosně tradice židovské sefardské literatury, [2] bohatá literární tvorba bosenských Chorvatů i Srbů [3] a teprve se utvářející identita Bosenců muslimského vyznání s nadmíru bohatou tradicí turecko-arabsko-perského písemnictví, uvědomíme si, jak ve srovnání s dnešním stavem fatální proměna tento malý kousek Evropy postihla.

5–6/2013 – Okcitánské koření



Není jisté, jestli okcitánština na vlastním území přežije

Rozhovor s Bernardem a Michèle Lesfarguesovými

Na okcitánskou kulturu i na samotnou okcitánštinu existuje množství pohledů, rozdíly mezi nimi nám může objasnit odborná literatura. Pro proniknutí do tématu nicméně bývá klíčové setkání se zajímavou osobností, proto v tomto čísle přinášíme rozhovor s básníkem, překladatelem, pedagogem a editorem Bernardem Lesfarguesem a s jeho ženou Michèle. 

Vít Pokorný: Na začátek bych se vás rád zeptal, co to je okcitáština. Zatímco někteří odborníci tvrdí, že množství dialektů tvoří jednu okcitánštinu, podle jiných se jedná o skupinu jazyků. Jak byste okcitánštinu definoval vy?

Bernard Lesfargues: Pro okcitanisty je okcitánština jedním jazykem podobně jako italština nebo rumunština.

Okcitánština – neexistující jazyk?

Richard Vacula 

Titul následující úvahy je samozřejmě míněn jako nadsázka, má však své opodstatnění. Hned úvodem je třeba si položit otázku: jestliže je toto číslo Plavu zaměřeno na okcitánskou literaturu, bude český čtenář schopen představit si pod tímto pojmem něco konkrétního? Jsem přesvědčen, že v drtivé většině případů nikoli. O něco konkrétnější představu však získá, zjistí-li, že číslo obsahuje mj. texty provensálské nebo gaskoňské. Je tedy na místě upřesnit, co označují výrazy okcitánština a okcitánská literatura, Okcitánie a Okcitánec.

Kde leží Okcitánie?

Je nutné konstatovat, že zmíněné výrazy se nevztahují k žádné geopolitické entitě či konstituované národnosti: žádná taková totiž neexistuje ani v minulosti neexistovala.

Šachová partie s příchutí osudu

Ivan Malý

Guenassia, Jean-Michel. Klub nenapravitelných optimistů Z francouzského originálu Le Club des Incorrigibles Optimistes (2009) přeložila Helena Beguivinová. 1. vydání. Praha: Rybka, 2013. 292 stran. 

Představte si zadní místnost pařížské restaurace padesátých let 20. století. V zakouřené místnosti sedí muži a téměř mlčky hrají šachy. Výjimečně se rozhoří vášnivá diskuze, která přítomné rychle vyvede z poklidu, aby stejně rychle ustala. Pro malého chlapce vytváří směs špatné francouzštiny a mnoha dalších, vesměs slovanských jazyků v takovou chvíli téměř předobraz orientálního bazaru. Bazaru, kde může slyšet tisíc a jeden neuvěřitelný příběh. Do tohoto netradičního světa je v románu Jeana-Michela Guenassii Klub nenapravitelných optimistů vržen malý chlapec Michel.

Texty plné pořekadel

Rozhovor s Lucií Hlavatou

Vietnamská literatura a její rozšíření a recepce u nás, její cenzura ve Vietnamu, úskalí jejího překladu – o tom všem hovoří odbornice na národnostní problematiku Indočíny, vietnamistka a překladatelka Lucie Hlavatá. 

Zuzana Henešová: Působíte již léta jako odborná asistentka na Ústavu Dálného východu FF UK, přičemž sama jste na téže fakultě absolvovala obor orientalistika-vietnamistika. Na úvod se tedy nabízí otázka: Jak jste se vlastně k vietnamistice a vietnamštině jako takové dostala?

Lucie Hlavatá: Možná vás trochu zklamu, ale k vietnamistice jsem se dostala víceméně náhodou. Hlásila jsem se na orientalistiku s jinou kombinací,

4/2013 – Việt Nam



Vliv evropských překladů na zrod vietnamské moderní prózy

Mária Strašáková

Při formování nejedné národní literatury sehrály důležitou roli překlady. Nejinak tomu bylo u literatury vietnamské. Vznikem vietnamské žurnalistiky, převratem v užívání latinky, skupinami kolem jednotlivých literárních časopisů, celkovou profesionalizací literatury a jejím ovlivněním evropskými překlady se ve svém textu zabývá Mária Strašáková. 

V první polovině 20. století prošla vietnamská literatura psaná latinkou značným rozmachem, jenž byl zapříčiněn hlubokými společensko-hospodářskými změnami nastartovanými francouzskou koloniální nadvládou. Rok 1862, kdy byla stvrzena francouzská přítomnost v Indočíně, je též považován za počátek moderního období vietnamské literatury. Stejně tak jako v jiných asijských zemích zrodu moderní literatury předcházelo rozsáhlé množství překladové literatury vydávané na stránkách nově vznikajících periodik,

Citlivý, leč nezastřený pohled na holokaust

Tereza Černá

Gutfreund, Amir. Jídlo se nevyhazuje Z hebrejského originálu Šoa šelanu (2001) přeložila Magdalena Křížová. 1. vydání. Praha: Garamond, 2012. 440 stran. 

Beletristické zpracování tématu holokaustu není v moderní světové literatuře žádnou novinkou. Obdobně je tomu i v literatuře izraelské. Zde se holokaust neboli šoa poprvé objevuje v souvislosti s procesem s Adolfem Eichmannem, jenž proběhl v roce 1961 v Jeruzalémě. Do té doby byl v literárním zpracování více méně tabuizován. Proces s Eichmannem však přinesl nesčetné množství svědectví hrůz koncentračních táborů, takže se rázem stalo legitimní o těchto traumatických věcech hovořit, či se o to alespoň pokusit. Pohled izraelské literatury na přeživšího se značně proměnil – z „morálně poskvrněného“ [1] Žida,