Stránka 53 z 99

Literatura věnovaná arménské genocidě

Se zaměřením na české a arménské literární prostředí

Hakob Asatrjan

Z arménštiny přeložila a doplnila Milada Kiliánová
 

Až do roku 1965 bylo téma genocidy Arménů v umělecké literatuře víceméně tabu. Tento přístup prolomilo teprve padesáté výročí genocidy v roce 1965. V 60. a 70. letech tak arménskou poezii a prózu obohatila taková slavná díla jako romány Hořící sady Gurgena Mahariho, Křik oráčů Chačika Daštence a Rákosy se nepoklonily Stephanose Aladžadžjana, novely Hračji Khočara SteskPraotec,

Kniha stvořená z trosek

Michal Špína

Špůrek, Milan. Přečtený život.
Jazyková redakce Markéta Hofmeisterová.
1. vydání. Praha: Dybbuk, 2014. 414 stran.
 

Přestože jsem byl zprvu v pokušení sestavit tuto recenzi výhradně z citátů, brzy jsem se toho nápadu vzdal a zkusím tedy pojednat o Špůrkově Přečteném životě způsobem zcela konvenčním. Na úvod si dovolím pouze jeden citát o citátech: Citujeme-li druhé, citujeme tím zároveň sami sebe, napsal kdesi Julio Cortázar (jehož vypravěči i postavy ostatně citují s velkou chutí). Jakkoli to zní banálně, těžko hledat knihu,

3/2015 – Populární středověk



Clark Ashton Smith a „weird fiction“ jako sofistikované umění

Jiří Stárek 

Ač tradice populární literatury a pulp magazines ve Spojených státech sahá ve skutečnosti o několik desetiletí dál, za dobu jejího největšího rozkvětu lze považovat meziválečné období, kdy po celé Americe začaly ve velkých nákladech vycházet periodika publikující povídky a jiné literární texty etablovaných i začínajících autorů. Časopisy jako Argosy, Adventure či Amazing Stories oslovovaly široké vrstvy čtenářstva a prodej jednotlivých čísel leckdy dosáhl statisícových hodnot. Mezi nejoblíbenějšími žánry byly stálicemi drsné gangsterky, westerny a ve dvacátých a třicátých letech stále více se rozmáhající horory.

Populární literatura a brak: Historická konstanta, nebo moderní problém?

Jiří Starý 

Existuje jakási všeobecná tendence pokládat staré a dávné za lepší než moderní a současné. Tato představa pomalého, ale o to jistějšího úpadku lidstva se většinou realizuje ve dvou konkrétních myšlenkách: že to, co je dnes dobré, bylo kdysi ještě lepší, zatímco to, co je dnes špatné, neexistovalo. Proto může už jen myšlenka, že starší doby znaly literaturu přinejmenším stejně špatnou, jako je ta dnešní, leckomu připadat kacířská.

A řada literárních historiků neváhá dodávat argumenty, které mají toto přesvědčení podpořit: že vznik zábavné literatury souvisí se vznikem moderní společnosti, již charakterizuje relativně značné množství volného času.

Lidé a kultura středověku jsou v podstatě stejní jako dnes

Rozhovor s Nicolou McDonaldovou a Slavicou Rankovićovou

Z angličtiny přeložil Petr A. Bílek

Následující pomyslná rozprava vznikla během konference Populární literatura světa starověku a středověku, již roku 2014 uspořádala Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Sylva Fischerová, Petr A. Bílek a Jiří Starý zformulovali několik problémů, k nimž Nicola McDonaldová a Slavica Rankovićová vypracovaly odpovědi. Jmenovaní jsou odborníky nejen na problematiku braku a populární literatury ve starších kulturách, ale zabývají se též obecnými otázkami vymezení vysoké a nízké literatury a populární kultury. 

Myslíte, že se dá mluvit o brakové a/nebo populární literatuře v rámci kultury starověku?

Don Quijote recyklovaný

Miloslav Uličný

Cervantes de (sic!) Saavedra, Miguel. Don Quijote de la Mancha. Verze pro mládež. [Překladatel neuveden.] Ilustroval Gustav Dore (sic!). Text upravila Eliška Nosálová. Odpovědný redaktor Pavel Tůma. Jazyková redaktorka Ivana Jachková. Praha: Dobrovský, 2014. 238 stran. Edice Omega. 

Dva roky před významným výročím autora knihy o příhodách a nehodách venkovského zemana z kraje La Mancha, poblázněného četbou rytířských románů (v dubnu 2016 uplyne čtyři sta let od Cervantesovy smrti), vydalo pražské nakladatelství Dobrovský recyklát úpravy pro mládež podle edice nakladatelské společnosti Šolc a Šimáček z roku 1926, aniž uvedlo autora této adaptace,

Z dob, kdy lidé měli řeči

Pere Calders

Z katalánštiny přeložil Jan Schejbal
 

Hlavními postavami příběhu, který bych chtěl vyprávět, jsou jedna lesba a jeden homosexuál. Už to vyžaduje odvahu!

Ona se jmenovala Clàudia, on Eduard a tato podrobnost by mohla připadat bezvýznamná, nicméně musíme je nějak označit. Oba trpěli a bojovali, aby je společnost přijala takové, jací jsou, ale nebylo to snadné, neboť rodina, přátelé, známí a celé okolí je po dlouhou dobu odmítali. Je však dokázáno, že se vyvíjíme pokrokovým směrem, a tak nadešel okamžik, kdy je nejenže přijali, nýbrž i uctívali. Eduard se dokonce stal vedoucím gay sekce jedné důležité politické strany a jeho otec,

Zmrzlinář, požár a popel, z něhož nic nepovstane

Milena M. Marešová

Lipsonová, Katri. Zmrzlinář. Z finského originálu Jäätelökauppias (2012) přeložil Vladimír Piskoř. 1. vydání. Praha: Argo 2014. 263 stran. 

Prázdninovou cestu s rodiči po zemích takzvaného východního bloku absolvovala tehdy jedenáctiletá Finka Katri Lipsonová v polovině sedmdesátých let minulého století. O čtrnáct let později, roku 1990, přijela už coby studentka medicíny ze švédské Uppsaly na stáž do čerstvě „porevolučního“ Československa a strávila měsíc v Olomouci. Američana, za kterého se provdala, potkala v Praze. V současnosti žije s manželem a synem ve Vantaa nedaleko Helsinek. Po čtyřicítce začala psát knihy, v roce 2008 vydala prvotinu Kosmonaut,

2/2015 – Hory přenáší