Stránka 36 z 99

7/2019 – Odvrácená strana Namibie

Dnes vychází nový Plav, se kterým se opět téměř po roce podíváme do Afriky a zamíříme až na jih, do Namibie. Je to vůbec poprvé, kdy se namibijská anglofonní literatura dostala za hranice Namibie.

Čtenářů bude přibývat

Rozhovor s namibijskou básnířkou Munukayumbwou Mwiyaovou a akademičkami Helen Valeovou a Saralou Krishnamurthyovou

Přeložil Vojtěch Šarše

Následující rozhovor má netradičně tři korespondenty, respektive korespondentky, všechny tři úzce spojené s namibijskou literaturou. Spisovatelka a dvě literární badatelky se rozhodly, že nám ve svých odpovědích otevřou dveře k této velmi mladé národní literární produkci. Otázky jsou všeobecně zaměřené na aspekty, jež nejzásadněji ovlivňují existenci prozatím stále tak křehké literatury.
 

Vojtěch Šarše: Strávil jsem ve Windhoeku měsíc a abych byl upřímný, poměrně obtížně jsem sháněl namibijskou nebo celkově africkou literaturu.

Překlad vždy dokáže překvapit novými věcmi, o kterých jsem dříve neuvažovala

Rozhovor s Irynou Zabiiakou vedla Olga Pavlova

S ukrajinistkou a překladatelkou Irynou Zabiiakou jsme mluvily o postavení české literatury v současném ukrajinském literárním světě, o potížích a radostech překladatelské práce a také zákonech fungování knižního trhu.
 

Olga Pavlova: Českou literaturu jste nikdy nestudovala, jak jste se dostala k jejímu literárnímu překladu?

Iryna Zabiiaka: Studovala jsem ukrajinštinu a tvůrčí psaní na Kyjevské univerzitě. Jeden semestr jsme měli kurs české literatury. Přednášela nám skvělá profesorka a i samotná literatura mi přišla strašně zajímavá. Řekla jsem si, že toho chci vědět více a začala jsem studovat jazyk různými způsoby.

Konec podzimu

Martina Šímová

Caimbeul, Tormod. Konec podzimu.
Ze skotského gaelského originálu
Deireadh an Fhoghair (1979) přeložila Petra Johana Poncarová.
1. vydání. Praha: Argo, 2018. 172 stran.
 

„Myslím,“ řekl Dříč, „… pokud mě paměť neklame, že to bylo v téhle roční době. Na konci podzimu…“

Všichni tři seděli u ohně, trávili kuře a pili čaj. Coinneach jim odvyprávěl příběh, který slyšel od Dòmhnalla z Pobřeží, a hovor se teď stočil na Černého Seonaiho, Dříčova dědečka.

Konec podzimu (1979),

Jako by se hlava odtrhla od těla

Helena Kaftanová

Bočorišvili, Jelena. Hlava mého otce: Čtyři stenografické romány.
Z ruských originálů přeložil Libor Dvořák.
1. vydání. Praha: Dokořán, 2018. 200 stran.
 

Soubor čtyř próz Jeleny Bočorišviliové Hlava mého otce přináší příběhy z okupované země, autorčiny rodné Gruzie. Bočorišviliová, žijící od roku 1992 v kanadském Montrealu, jako by v nich svým zahraničním čtenářům vytrvale vysvětlovala, odkud pochází a jací lidé tam žijí.

Když podle pověsti Bůh rozděloval národům jejich země, na obyvatele Gruzie zapomněl. Nezbylo mu tedy než darovat jim tu, kterou si chtěl nechat pro sebe.

6/2019 – Z temné komory

Dnes vychází nový Plav, zaměřený tentokrát nejen na texty – jeho tématem jsou totiž prózy a básně doprovázené fotografiemi jako jejich rovnocennou součástí.

Jenže text není opravdový dokument…

Rozhovor s W. G. Sebaldem

Z francouzštiny přeložila Eva Ullrichová

Je fotografie věrným odrazem skutečnosti, nebo její zdánlivě jasnou referenční funkci mohou snadno narušit nezřetelné prvky, které nás vybízejí, abychom vyprávěli příběh? Představuje fotografický obraz výsostné médium vzpomínání? A jaké je jeho sepětí se smrtí? Na tyto a další otázky o vztahu fotografie a literatury odpovídal v rozhovoru s Christianem Scholzem německý spisovatel W. G. Sebald. Interview proběhlo 14. listopadu 1997 v Curychu, dva roky poté ho odvysílala německá rozhlasová stanice WDR a v roce 2000 ho poprvé otiskli ve švýcarském deníku Neue Zürcher Zeitung.

Nepoměr mezi autory a autorkami v české literatuře není unikátní, ale je nápadný

Rozhovor s Alexem Zuckerem vedla Olga Pavlova

S dlouholetým překladatelem z češtiny a spisovatelem Alexem Zuckerem jsme mluvili o současné a předrevoluční literatuře, o některých úskalích překladu a také o rozdílu mezi angažovanou literaturou a tzv. uměním pro umění.

Olga Pavlova: Věnujete se překladu a české literatuře už skoro třicet let. Dokázal byste říct, jestli se za tu dobu něco zásadního změnilo? Nemluvím zde jen o tématech, ale i o stylu psaní.

Alex Zucker: To je velká otázka a nevím, jestli mám dostatečný přehled, abych na ni odpověděl.

Překladiště jako hra a metoda

Michaela Otterová

Tom Bresemann, Milan Děžinský, Carl-Christian Elze, Pavel Kolmačka, Nadja Küchenmeisterová, Birgit Kreipeová, Léonce W. Lupette, Pavel Novotný, Steffen Popp, Božena Správcová, Jan Škrob a Marie Šťastná. VERSschmuggel/Překladiště.
Eds. Alexander Gumz, Jonáš Hájek, Thomas Wohlfahrt.
1. vydání. Heidelberg: Wunderhorn; Ostrava: Protimluv, 2019. 240 stran.

Německý projekt VERSschmuggel (Překladiště) se loni poprvé uskutečnil ve spolupráci s českou stranou. Z iniciativy Domu pro poezii (Haus für Poesie) a Asociace spisovatelů se v Berlíně sešlo dvanáct českých a německých básníků a básnířek,

5/2019 – Po pohádce

Dnes vychází nové číslo Plavu. Je věnováno moderním parafrázím klasických pohádkových příběhů. Takže bylo nebylo…