Rozhovor s portugalským spisovatelem Ruiem Zinkem vedla a z portugalštiny přeložila Klára Trsková
Díky překladu Instalace strachu, za kterým stojí Martina Čáslavská, začíná do českého kontextu pronikat dílo portugalského spisovatele a vysokoškolského pedagoga Ruie Zinka. Autor v knize vykresluje karikaturu totalitního státu na pozadí absurdních dialogů instalatérů se zákaznicí. Výsledkem je zábavné, děsivé a až iritující čtení. V rozhovoru s portugalistkou Klárou Trskovou přibližuje Rui Zink vztah svých prozaických textů k dramatické formě, rozebírá svou představu „novostředověku“ a vzpomíná na Františka „Jorge“ Listopada.
Zmiňujete, že pokud se čtenářstvu kniha Instalace strachu líbila, bylo to díky překladatelce Martině Čáslavské. Komunikujete se svými překladateli a překladatelkami?
Rozdíl mezi mrtvým a živým autorem je ten, že toho žijícího se ještě můžete zeptat na nejasnosti. Myslím, že se hodně liší i anglofonní autoři, kteří světovému knižnímu trhu dominují, a my, kteří píšeme v menších jazycích, jako je portugalština, slovinština nebo třeba čeština. Jsme přístupnější dialogu. Občas použiji archaický obrat nebo nespisovnou portugalštinu z ulice a je mi jasné, že všechny tyto odstíny nemusí být zřetelné někomu, kdo není rodilý mluvčí. Se svými překladateli proto komunikuji a nabádám je, ať se na cokoli doptávají. Třikrát, nebo i stokrát! Čím více dotazů, o to je výsledný překlad lepší.
Při čtení Instalace strachu se mi vybavil československý trezorový film z roku 1969 Nezvaný host. Ve snímku se do bytu k manželskému páru nastěhuje podivný cizinec. Manželé nejdříve vymýšlí, jak by se ho zbavili, ale postupně si zvyknou a nakonec jsou za něj i docela rádi – jiný okupant by je také mohl týrat a bít…
Ten film mi pošlete! Trojice postav je skvělý mechanismus, ať se jedná o divadelní hru, nebo o film. V Inscenaci strachu také používám tři: dvě mužské a jednu ženskou. Trojicí se zbavíte takového toho ping-pongu mezi dvěma stranami, je to pak mnohem dynamičtější. Je zajímavé, že na utlačující režimy lidé reagují velmi podobně, skoro se to zdá jako přes kopírák! Instalaci strachu jsem psal s jednoduchým nábojem: byl jsem strašně rozčílený. Měl jsem chuť něco rozbít, ale vím, že to se nedělá. Byl jsem úplně vytočený, protože jsem tehdy kolem sebe v Portugalsku slyšel vojenskou propagandistickou rétoriku. Kdybych to nenapsal, asi bych explodoval jako pokémon.
Knihu jsem dokončil v roce 2012. A okolní svět se pomalu přiblížil tomu, jaké bylo tehdejší Portugalsko. Teď pozoruji celou Evropu, jak zvesela mašíruje do války proti „těm zlým“. Často se mě ptají, jak jsem dokázal tak přesně odhadnout budoucí vývoj, ale já říkám, že jsem nic nepředvídal, jen jsem mluvil o tehdejší portugalské přítomnosti. A najednou je na tom celý svět podobně jako my v roce 2012. Procházíme fašistickým obdobím a Instalace strachu o tom hovoří zcela přesně – což knize pomáhá.
Víte, že v severní Americe slovem „alien“ můžete označit jak spielbergovského E.T. mimozemšťana, roztomilého jako panda, tak také příšeru z kosmu, která nás chce zničit a sežrat? A úplně stejně nazvete i cizince, nějakého toho migranta.
Nedá mi to a musím se zeptat na jednoho českého emigranta do Portugalska Františka Listopada. V doslovu ke knize ho zmiňujete jako jednoho z „velikánů“, které jste v životě potkal. Byla divadelní adaptace Instalace strachu vaším prvním společným projektem, nebo jste spolu pracovali už dříve?
V Portugalsku se proslýchá, že to byla právě tato inscenace, která přivodila jeho skon! Byl mezi námi čtyřicetiletý věkový rozdíl. Když mi bylo osmnáct let chodil jsem k Franciscovi… Počkejte…
…Jorgovi? U nás působil pod jménem František a v Portugalsku Jorge Listopad.
Ano, Jorge! Naše cesty se protnuly už dřív, i když jsem si to určitě zapamatoval spíš jen já. Jako náctiletému studentovi mi přednášel. A později, když už jsem byl již literární „veterán“ a vyšla Instalace strachu, byl to právě Jorge Listopad, kdo si jí povšiml. Později se představení hrálo i v dalších evropských jazycích, ale on knihu pro divadelní adaptaci objevil jako první. Jorge Listopad měl velmi zvláštní smysl pro humor, takový okrajový. Popisoval věci dost přímočaře, vůbec si nepotrpěl na barokní způsob psaní, jaký najdeme například u Saramaga a dalších portugalských literátů.
Psal jste knihu již s úmyslem, že by z ní bylo možné později vytvořit filmový nebo divadelní scénář?
Instalace strachu se odehrává ve třech jednáních, což je ta nejklasičtější dramatická forma, ale určitě jsem ji nepsal se záměrem, že by z ní měl vzniknout scénář. Nicméně s dramatem samozřejmě vědomě pracuji. Byl jsem dlouholetým členem skupiny „chudého divadla“, se kterou jsme nazkoušeli nespočet představení – s absolutně nulovým rozpočtem! Mnoho her Ionesca, Becketta a dalších jsem dříve načítal pouze v tištěné podobě, aniž bych je kdy viděl na jevišti. V Portugalsku nenajdete tak silnou divadelní tradici jako v jiných státech. Domnívám se, že je to proto, že divadlo nemělo podmínky volně se rozvíjet. Stačí si vzpomenout na našeho největšího dramatika 18. století Antónia Josého da Silvu, jehož inkvizice upálila na hranici. Zastávám názor, že mnoho autorů, co mělo potenciál psát drama, nakonec skončilo u jiných žánrů… Snad proto měl Jorge Listopad po příchodu do Portugalska takový úspěch.
V mládí jsem uvažoval, že bych mohl být filmovým režisérem. Pak jsem ale pochopil, že bych byl zcela vydán na milost a nemilost těm, kdo by moje díla financovali. Nyní se živím jako pedagog a studenti jsou takové mé publikum, co musí nedobrovolně sedět v hledišti.
Vnímáte humor jako formu odporu?
Humor je určitě způsob, jak bojovat… anebo jak kapitulovat? Portugalsko bylo do roku 1974 fašistické, když režim skončil, bylo mi třináct let. Příbuzní si během salazarismu zažili pronásledování a humor byl určitě jednou z cest, jak se rodina s tou situací vyrovnávala. Diktátorům většinou chybí smysl pro legraci, ale dokud něco pronášíte s kamennou tváří, nedojde jim, že to byl vtip.
Někdy humor vzniká tak, že propojíte dvě věci, které obvykle zaznívají zvlášť. Tak třeba: katolická církev ochraňuje nenarozené životy, dokonce i takový spermatozoid je zcela posvátný! Plod v matčině lůně je nedotknutelný, nikdo nemá právo ho zabít! Ale ta samá církev vám pak sdělí, že když novorozeně zemře nepokřtěné, skončí v limbu. Takže tedy přijde do pekla! Nebo další zajímavost – Severoatlantická aliance má za úkol bránit demokracii. A kdo patřil k pěti zakládajícím státům?
Tak asi Spojené státy…
A zcela nedemokratické salazarovské Portugalsko!
Jedna z postav knihy Instalace strachu zmiňuje, že se nacházíme v „novostředověku“? Kdy podle vás začal?
„Novostředověk“ pro mě začal v roce 2001, ten rok jsem viděl jako bod zlomu. Jedna z největších zemí světa se tehdy začala chovat zcela nelogicky – zaútočila na Irák, i když věděla, že ta země za nic nemohla. Jenže „ten druhý“, proti komu chtěly Spojené státy americké bojovat, neměl žádnou stálou pozici a byl to pro ně moc pohyblivý cíl. Potom následovala krize v oblasti nemovitostí v USA, která pak zasáhla celý svět… Zaznívalo thatcherovské heslo TINA – „there is no alternative“.
Středověk byl obdobím západu, v němž se rozum a přijímání toho „druhého“ někam vytratily. Byla to nejméně demokratická epocha, panoval náboženský fanatismus, chyběla empatie, lidé se tribalisticky dělili na „ty dobré“ a „ty špatné“. Panoval strach, hrůza, vedl se boj proti zlu a nepřátelům. Lidé se vyžívali v nejrůznějším lynčování. Lynčovat můžete nakonec všechny: fašistu i komunistu, kapitalistu i antikapitalistu… Mezi ruským příslušníkem KGB a agentem portugalské PIDE nakonec není velký rozdíl, liší se jen prostředí, ze kterého vzešli. Nedělám si iluze, jako společnost cítíme zadostiučinění, když můžeme toho druhého přišlápnout. Pak už je jedno, jestli stojí napravo, nebo nalevo. Víte, že bývalý pravicový portugalský premiér José Manuel Durão Barroso byl v mládí militantním maoistou? To je fakt. Nedělám si legraci. V téhle logice velká část mládeže z klimatického hnutí bude za pár let zaměstnaná v ropných společnostech.
Když vidím, že někdo k někomu jinému chová nenávist, jasně spatřuji fašismus. Nejsnazší způsob, jak se povýšit nad Picassa, je říct, že to byl misogynní hulvát. Rázem se stanu lepším než celý Picasso a ani nemusím umět malovat. Jsem také rozhodně lepší než Jonathan Swift, protože vím, že otroctví je špatné. I o dost lepší než Einstein, protože vím, že homosexuální svazky jsou dobré. A s jistotou i lepší než sám da Vinci, protože vím, že ženy jsou rovnocenné mužům. Je to celé takové montypythonovské… Lidskost a láska by v sobě měly zahrnovat, že u ostatních lidí budeme i přes jejich chyby nacházet to dobré, co vykonali. Fašismus se nás snaží zjednodušit na stereotypní kreslené postavičky.
Nevíte, zda se nějaké české nakladatelství chystá vydat překlad vašeho Manuálu dobrého fašisty z roku 2019?
Tuto knihu jsem psal pro portugalské publikum. Už jsem byl v minulosti osloven kvůli překladu do francouzštiny, ale tehdy jsem odmítl. Připadalo mi, že byl text příliš svázaný s portugalským prostředím. Možná to byla chyba.
Na obálce mimochodem najdete obrázek muže, který měl připomínat dobrého vojáka Švejka, takový miloučký, kulaťoučký… Vždy je nutné připomínat si, že v každém z nás je kousek fašisty. Když je člověk v dobrém rozpoložení, tak má demokratické smýšlení. Pak ale stačí, že neobdržím nějakou literární cenu, a hlavou mi projede: „No, tak teď mohou vyhrávat jen ženské a teplouši!“ A potom musím ve svém nitru pěkně prozkoumat Ruie-fašistu! Když mi nějaký kamarád řekne, že bychom ty fašouny měli všechny pozabíjet, tak mi v hlavě naskočí, že se právě trošičku projevil jako jeden z nich.
Rui Zink (* 1961, Lisabon) je portugalský spisovatel, vysokoškolský pedagog na Lisabonské univerzitě a překladatel z angličtiny. Je autorem více než dvaceti titulů, od komiksů přes dětskou literaturu po beletrii. Za román Dádiva Divina (Božský dárek, 2004) obdržel prestižní cenu portugalského PEN klubu. Cenou Utopiales za nejlepší zahraniční román bylo v roce 2017 oceněno francouzské vydání A Instalação do Medo (2012, č. Instalace strachu, 2024).
Klára Trsková (* 1992) absolvovala portugalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a Centra audiovizuálních studií na FAMU. Pracuje jako filmová kurátorka, překládá z portugalštiny a píše o literární a kinematografické produkci z afrických států, kde je portugalština úředním jazykem.