Rozhovor s Jelenou Glazovou vedla a z angličtiny přeložila Valentýna Žišková
V rozhovoru s Valentýnou Žiškovou osvětluje lotyšsko-ruská básnířka a performerka Jelena Glazova mediální specifika lokální básnické scény, která uplatňuje i ve své vícejazyčné tvorbě. Odkazuje přitom na uskupení a vydavatelství ruskojazyčného autorstva Orbīta, jejímž členem je také v čísle přítomný básník Artūrs Punte, či na experimentální hudební scénu v Lotyšsku i ve světě. Z pozice organizátorky pak popisuje regionální festivaly poezie, jejich napojení na mezinárodní kontext a plody, jež tato spolupráce přináší. Za rozhovorem najdete ochutnávku její tvorby v písemné i audio verzi.
Jedním z hlavních témat vaší poezie je sám jazyk. Některé sbírky vyšly dvojjazyčně, tedy rusky a lotyšsky, v performancích zase užíváte angličtinu. Máte k daným jazykům odlišný vztah? Považujete nějaký z nich za svůj mateřský? A je vám vůbec takový koncept blízký?
Jazyk je pro mě médium, používám různé na základě toho, co je mým cílem. Mou mateřštinou je ruština, ale po začátku války v Ukrajině jsem se rozhodla tvořit víc v lotyštině, v níž také vyjde má příští kniha. Angličtinu používám při vystoupeních, protože chci oslovit mezinárodní publikum, a někdy v ní také píšu. Je to složitá věc, žádný básník nebo básnířka by vám nevysvětlili, jak se rodí báseň – někdy mám zkrátka v hlavě určitý text v angličtině, tudíž ho tím jazykem musím i zapsat. Jindy se to samé děje v lotyštině. Hlavním jazykem ale i nadále zůstává ruština, píšu rusky denně, je to zkrátka můj nástroj k vyjadřování myšlenek.
V tvorbě využíváte různá média – pracujete se zvukem, poezií, performujete. Jak se k sobě v celku vaší tvorby tyto formy vztahují? Jak během tvůrčího procesu například konceptualizujete relaci mezi zvukem a textem?
Vnímám všechny způsoby vyjádření jako kousky nějaké skládačky – myslím, že se doplňují. Nerada bych pro daná média vytvářela nějakou stupnici. Někdy ve svých performancích používám texty a hudbu – podle mě spolu mluvené slovo a zvuk komunikují, doplňují se, slovo reflektuje zvuk a obráceně. Nejčastěji vytvářím díla, ve kterých jsou text a zvuk v jakémsi juxtapozičním vztahu, ale v jiných případech spolu zcela souzní. Například v roce 2021 jsem při performanci v Litvě propojila autorský text inspirovaný Wittgensteinovým dílem Tractatus logico-philosophicus a vlastní zvuk a pasovalo to dohromady.
Cítíte se tedy „nejvíc ve své kůži“ právě při performancích, které vám umožňují tuto mediální heteroglosii realizovat? Když například publikujete sbírku, máte pocit, že by bylo ideální vydat ji společně se zvukovou nahrávkou na CD?
Ano, když jsem poprvé vystupovala naživo před publikem, uvědomila jsem si, že performance je pro mě to pravé médium – mám velkou radost, když v rozlehlém prostoru slyším zvuk, který jsem vytvořila, a vyhovuje mi také, když jsem bezprostředně vystavena reakci publika. Právě tahle okamžitá zpětná vazba mi chyběla, když jsem „jen“ vystavovala. Dala jsem do toho vždycky spoustu práce, energie a při vernisáži jsem necítila vůbec nic. Jako by moje výtvory visely někde daleko ode mě, kdesi ve vakuu. Živá vystoupení tuhle propast mezi mnou a publikem zaplňují.
Co se týče CD – nepotrpím si na fyzické nosiče zvuku. Ale ke svým knihám Plasma a Naivums jsem vydala alba a digitálně vyšly i texty. Tenhle způsob mi zkrátka vyhovuje více a nezdá se, že by vedl k zániku tištěných knih.
Proslavila jste se především experimentálními noisovými díly. Co vás původně na této umělecké formě oslovilo? Jaký byl prvotní impuls k dekonstrukci slova a hlasu?
Dlouhodobě mě zajímaly hranice hudby, co všechno se uvnitř ní dá dělat, tohle mě fascinovalo už v době dospívání. Ale melodický zvuk mi nikdy nepřišel zvlášť zajímavý. Když jsem pak objevila experimentální hudbu – což se stalo na festivalu Skaņu mežs (Les zvuků) v roce 2008 –, bylo to jako zjevení: věděla jsem, že to je přesně to, čemu se chci věnovat! Inspirovali mě také umělci a umělkyně, kteří jsou často spojováni s onou nálepkou „experimentální“ – například Éliane Radigue, Iannis Xenakis, Karlheinz Stockhausen, John Cage. První nahrávky jsem vytvořila v roce 2010, uveřejnila jsem je na SoundCloud a záhy se začaly objevovat nabídky na živá vystoupení. Ale já netušila, jak to celé provést naživo. Pomohl mi s tím kamarád a noisový hudebník Derek Holzer z USA, ukázal mi, jak vystavět setup. V roce 2011 jsme společně jeli do rezidence MoKs – tedy Mooste Guest Studio – v Estonsku, kde jsme nahráli album.
Jak vás ovlivnilo prostředí Rigy a potažmo i celá lotyšská a baltská umělecká scéna?
Prostředí, v němž jsem vyrůstala, se na mé tvorbě podílelo velmi výrazně. Značně mě inspirovala tvorba literárního uskupení Orbīta, zejména jejich praxe propojování zvuku a textu. Na lotyšské básnické scéně je zároveň velmi běžné doprovázet čtení poezie hudbou. Autoři a autorky často vystupují či tvoří nahrávky společně s hudebníky a hudebnicemi. Podle toho, co vím, v jiných zemích – například v Rusku – by něco podobného nebylo téměř možné – obdobná praxe tam nemá žádnou tradici. Lotyšská scéna je zkrátka hodně performativní, její členové mají vždycky chuť připravit pořádnou „show“ a nebojí se experimentovat.
Máte teorii, proč jsou tyto rysy tamní scéně vlastní? Písňové texty jsou důležitou součástí lotyšského folkloru a byly bohatým zdrojem inspirace i pro mladší umělce. Myslíte si, že zde lze vysledovat nějakou kontinuitu?
Nevím, proč tomu tak v Lotyšsku je, myslím, že k pořádné odpovědi by bylo nejprve třeba provést vědecký výzkum, čehož bohužel v blízké budoucnosti nebudu schopna. Jako rusky mluvící obyvatelka Lotyšska, v němž jsem se narodila a vyrostla, jsem ale pravděpodobně více obeznámena s ruskou klasickou literaturou, která pro mě byla hlavní inspirací při psaní básní. Vždy jsem vlastně předpokládala, že budu prozaička, a poezii jsem považovala za nějakou dočasnou náhradu. V roce 2023 jsem pak konečně napsala první román – měl by snad vyjít letos.
Podělila byste se o nějaké bližší informace? Čeho se román týká?
Je to autofikce, takový experimentální feministický román – jde mi o znovuobjevení románu jako žánru –, říkám tomu feministický Bildungsroman. Týká se především mého mládí – píšu o okolí, které se ke mně nechovalo dobře, v blízkosti byli lidé, kteří se mě snažili prodat a psychicky mě týrali. Věnuji se dopadu, jaký to mělo na profesní i osobní vztahy. Dlouho jsem je potom nazírala skrze relaci nabídka–poptávka. Nakonec tematizuji i to, jak se mi tento pohled podařilo překonat. Co se týče formy, ta je experimentální – některé pasáže jsou beletristické, další ve verších nebo formou esejů.
Vaše performance jsou inspirovány mnoha filosofy, mysliteli – mezi jinými například Karlem Marxem či Michelem Foucaultem. Které z jejich myšlenek ve vás nejvíce rezonují? A koho dalšího považujete za inspiraci?
Filosofii jsem dokonce studovala v rámci magisterského programu na Lotyšské univerzitě v letech 2021–2023. Ze současných autorů mě například hodně ovlivnil Paul B. Preciado, který se zabývá konceptem postgenderové společnosti, zbožňuji jeho text Countersexual Manifesto. Dále mě zajímá koncept biopolitiky u Foucaulta, Preciada, Agambena, Mbembeho. Nejpodstatnější je pro mě ale asi feministická filosofie. V současné době navštěvuji kurz, který se týká feministické milostné poetiky – probíhá v rámci Experimentální školy psaní, založené ruskými básníky a básnířkami v exilu. Blízko mám také k posthumanistické teorii, zejména k pracím Rosi Braidotti. Ze starší filosofie pak musím zmínit Kanta, Wittgensteina, Sartra, de Beauvoir, Heideggera, Weil… Čtení filosofických textů je pro mou tvorbu zkrátka opravdu důležité, hodně z nich čerpám.
Podílela jste se na organizaci několika mezinárodních literárních festivalů jako Blood of a Poet (Krev básníka/básnířky) a Poetry Without Borders (Poezie bez hranic). Jakou roli pro vás hraje propojování autorstva na mezinárodní úrovni? A je to v Lotyšsku nějak specifické?
Na těchto věcech jsem začala pracovat, protože jsem chtěla do lotyšské současné básnické scény vlít novou energii. Myslím, že propojování autorstva na mezinárodní úrovni je hodně důležité – básníci a básnířky v Lotyšsku se musí dostat do kontaktu s jinými způsoby psaní. Obohatí jejich tvorbu a bude to fungovat i obráceně. Nemyslím, že je to něco specifického jen pro Lotyšsko – dialog různých kultur je vždycky plodný. Už teď vidím, že moje práce na mezinárodních festivalech přinesla ovoce, například na Poezii bez hranic v roce 2017 přijela Galina Rymbu, která v současnosti žije na Ukrajině. Její poezie naše básnictvo ohromila a v roce 2024 jí vyšla sbírka v prestižní „sametové edici“ nakladatelství Neptuns. Galinina návštěva v našich básnických kruzích velmi silně zarezonovala, z čehož mám velkou radost.
Když říkáte, že vaší motivaci bylo vlít do lotyšské scény energii, máte tedy pocit, že tam doposud chyběla? Nebo stále chybí?
Nemyslím, že tam chyběla, spíše jsem k ní chtěla přispět, ještě výrazněji zapojit Lotyšsko do mezinárodního kontextu. V současnosti máme tři aktivní básnické festivaly – Dny poezie, které se odehrávají od roku 1965, dále festival časopisu Punctum a pak Page Break v Jelgavě. Během posledních let všechny tyto festivaly zvaly jen pár hostů z ciziny. Jsou to zároveň jediné projekty, v jejichž rámci vůbec nějaký mezinárodní přesah existuje, tedy kromě návštěv zahraničních slamerů a dalších velmi vzácných událostí. „Můj“ festival Poezie bez hranic se odehrál naposledy v roce 2022, přerušili jsme jej kvůli geopolitické situaci – hodně z hostů a hostek bylo rusky mluvících a pro ně je teď cestování z politických důvodů nemožné.
V roce 2024 jste vystupovala v Praze. Mohla byste exhibici přiblížit? Znáte současnou uměleckou českou scénu? Spatřujete třeba nějaké podobnosti s tou lotyšskou?
Musím upřesnit, že jsem v Praze nebyla osobně, moje díla byla součástí skupinové výstavy v letohrádku Hvězda v létě 2024, ale já jsem se tam tehdy nedostala. Vystavovala jsem fotokoláže a zvukové dílo Kruh písní, což je projekt vytvořený z nejstarších nahrávek lotyšských folklorních písní – jsou zaznamenané fonografem z roku 1927. Doufám, že se jednou do Prahy taky podívám!
***
„Byla jsem v pekle a zpátky
a věřte mi, bylo to ohromné,“
stálo napsáno modrou nití na šátku
tolik se těšila z toho, že je zpátky
jako se kdysi těšila na průzkum pekla
kde jinde by se taková možnost naskytla?
před obličejem se jí mihnul řetězec postav
kde jinde by mohla něco takového vidět?
lidé a stavy, nebo to, čemu se lidé říká
byl vůbec někdo z nich člověkem?
na to myslet nechtěla
hlavně, že ona se za člověka považovala
hlavně, že je zpátky
a všechno se pokusí vypovědět
***
fantomové těhotenství se smrtí
jak předpokládala
plod nebyl lidský
bylo to fantomové těhotenství
sonograf ukázal škleb masky smrti
to se stává
řekla sestřička
netrapte se
problémy se smrtí jsou teď časté
netrapte se
brzy se uzdravíte
břicho ustoupí
až nadejde čas
rodit do smrti
Z lotyštiny přeložila Valentýna Žišková
Glazova Jelena. „Tūkstoššķautņu zvaigzne“. Punctum 19. července 2024. https://www.punctummagazine.lv/2024/07/19/tukstosskautnu-zvaigzne/. Citováno 4. března 2025.
Jelena Glazova (* 1979, Riga) je rusko-lotyšská básnířka, performerka a hudebnice. Vystudovala filosofii na Lotyšské univerzitě v Rize. Její tvorba se vyznačuje multimedialitou, propojuje obraz, básnický text, experimentální zvuk a instalaci s jazykovou pluralitou. Publikovala sbírky Transfers (2013), Plasma (2014), Алчность/Alkatība (Chamtivost, 2019) a Наивность/Naivums (Naivita, 2021). Prozaicky debutovala knihou Исповедь приманки (Vyznání vějičky, 2025). Pořádala mezinárodní literární festivaly Poetry Without Borders (Poezie bez hranic) a The Blood of a Poet (Krev básníka/básnířky). V současné době žije v Bruselu.
Valentýna Žišková (* 1999), autorka koncepce tohoto čísla, vystudovala bohemistiku a poté komparatistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 2024 je doktorandkou germanoslavistiky na univerzitě Sapienza v Římě a UK. Její disertace se zabývá současnými gotickými texty. Od roku 2021 studuje také lotyštinu, absolvovala letní školu v Rize a blízko má zejména k současné lotyšské poezii. Kritickými texty přispívá do kulturních periodik (A2, iLiteratura, Plav) a učí světovou literaturu na středních školách.