Klára Soukupová
Karrová, Mary. Klub lhářů.
Z anglického originálu The Liars’ Club (1995) přeložil Josef Moník.
1. vydání. Praha: Prostor, 2023. 357 stran.
Klub lhářů básnířky a esejistky Mary Karr vyšel v roce 1995 a spolu s dalšími dvěma vzpomínkovými texty (Cherry, 2000; Lit, 2009) tvoří volnou trilogii. Kniha se stala slavnou a čtenářsky oblíbenou především kvůli otevřenému popisu dětství v jihovýchodním Texasu v rodině s milujícími, ale komplikovanými rodiči se vstřícným vztahem k alkoholu. Vystihla tak pravděpodobně atmosféru vícera domácností s občasným násilím, rozpadlými manželstvími, dluhy, podlomeným zdravím či psychickými problémy.
Postavy rodičů autorka vykresluje s pozoruhodnou směsí pochopení, smutku a zklamání a přes veškeré scény hádek, nevypočitatelnosti či nezodpovědnosti si nestěžuje. Díky způsobu vyprávění, který Karr pro svou autobiografii zvolila, schopnosti zachytit výstižné detaily a sugesci dětské perspektivy jsou otec Pete a matka Charlie Marie plnokrevné postavy, do nichž si čtenáři mohou projektovat vlastní zkušenosti, ale současně představují jedinečné osobnosti. V této souvislosti není zcela jasné, proč z českého vydání vypadly fotografie, jež v originálu uvozují jednotlivé oddíly, a nakladatelství Prostor tuto odchylku nijak nekomentuje. Čtenář by si toho možná ani nevšiml, nebýt pracovní poznámky, která na s. 296 zůstala.
Název knihy je odvozen od setkávání pestré skupinky mužů, s nimiž autorčin otec pil a jimž vyprávěl přikrášlené vzpomínky a okořeněné anekdoty. V mnohých pasážnících jako by před nás vypravěčka stavěla přesně ty příběhy, které odposlechla a které utvářely její život. Vyprávění Mary Karr však není nápodobou těchto historek. Ty jsou jen jedním ze zřídel jejího vypravěčského umění; kniha totiž nese věnování: „Charlie Moore Karrové a J. P. Karrovi; první mě naučila milovat knihy, druhý příběhy.“ (13) A právě v této kombinaci – na jedné straně dovedná kompozice, literární metaforika a plastické vykreslení postav a na druhé cynické zobrazení osobních tragédií, jadrný jazyk i vypointovanost přibarvených scén – spočívá přitažlivost a kouzlo Klubu lhářů a současně to symbolicky vystihuje neodmyslitelný vztah k oběma rodičům.
Karr sice píše, že autobiografie byla zamýšlena coby „milostné vyznání adresované dysfunkční rodině“ (12), ale dalším impulsem k ohledávání minulosti, který tu a tam při líčení charakteru i slabostí rodičů zmiňuje, byla otázka, co z nich má v sobě ona sama a jak ji události, jichž byla svědkem či přímým účastníkem, poznamenaly. Nevyhnutelný vliv rodiny a tradice, vůči němuž se můžete vymezit, ale i tak ho musíte brát v potaz, zde stojí jako fakt. Svou roli hrají zvláštní sklony, odposlechnuté nadávky, odpozorované vzory i místo, kam sahají kořeny rodu. Znásilnění protagonistky dospívajícím chlapcem i dospělým mužem je líčeno jako ponižující, zneklidňující až děsivá zkušenost, ale to hlavní trauma pochází z rodinného zázemí, obzvláště z postavy (sebe)destruktivní matky.
Autorka sice v předmluvě píše: „Když vám osud nabídne takové literární postavy, nač se namáhat s nějakým vymýšlením?“ (9) Ale pouze přitažlivé předobrazy nestačí; velmi jednoduše se z nich mohou stát směšné karikatury zplošťující plnost rodinných tragédií či banalizující hloubku vztahů. Karr však prokázala schopnost tyto originální osobnosti věrohodně převést do literárního jazyka. Postavy, které čtenáři předkládá, jsou ambivalentní i plnokrevné. Vyprávění se točí kolem figury afektované matky, věčně ležící v posteli, „na sobě něco tenounkého“, málomluvného otce naftaře a o dva roky starší předčasně dospělé racionální sestry Lecie.
Karr tak vypráví o rodině nedokonalé, a přesto milované: „Podobně jako máma se pro mě (otec) stal tak trochu cizím člověkem, po jehož přítomnosti jsem toužila, ale úplně jsem nečekala, že se opravdu objeví.“ (153) První část knihy se věnuje dětství v malém texaském městě, kam se umělecky zaměřená matka z New Yorku za otcem přestěhuje. Dětskou perspektivou vypravěčka vykresluje příjezd rakovinou postižené babičky a její smrt, jež se následně odrazí v matčině nervovém zhroucení a psychiatrické hospitalizaci.
Druhá část, zachycující stěhování do Colorada, rozvod rodičů, matčin alkoholismus i nového manžela, představuje trochu stereotypnější vyprávění o dětech, jimž se stýská po otci a jež touží, aby se rodiče dali zase dohromady. Detailně se ukazuje, že přestože děti nechápou všechny souvislosti, moc dobře vědí, co se děje, a svým vlastním způsobem se snaží zasahovat: „Lehávaly jsme jim za takových večerů s Lecií v nohou [postele] a předstíraly jsme, že píšeme domácí úkoly, které jsme většinou měly hotové už ze školy. Zůstávaly jsme tam ležet, abychom dohlížely na všechny ty jejich starosti, a bály jsme se, že přesáhnou zvladatelnou hranici a přelijí se na nás.“ (161) Přesto se nejedná o variaci na Kästnerovu Luisu a Lotku – Karr se ani zde nezpronevěřuje svému stylu a líčí Colorado jako opak Texasu, v krajině, lidech, zvycích i atmosféře.
Třetí oddíl může zezačátku působit jako pouhé doplnění uzavřeného příběhu: od smrti babičky přes zbohatnutí, stěhování do Colorada, rozvod, trápení po návrat k otci zpět do Texasu. Přesto má tato část, zasazená do doby o sedmnáct let později, svou podstatnou kompoziční i významovou roli. Rodině se tentokrát vzdaluje protagonistka, která už není tou malou Pokey jako na začátku. Otcova mrtvice a jeho směřování ke smrti vypravěčku vedou zpět, a to nikoli ve smyslu velkolepého návratu do domovské náruče, ale v souladu s intencí knihy hlouběji k zachycení jádra a podstaty jednotlivých členů rodiny. Oproti prvním dvěma oddílům, situovaným do let 1961 a 1963, v nichž otec působil jako klidná síla, zde jeho obraz získává mnohem temnější podobu – lhostejnou, opileckou, agresivní. Matka naopak ustupuje do pozadí, čímž se vyrovnává důraz, jenž byl na její postavu kladen dříve. Současně figura zestárlého otce, o nějž je třeba pečovat a jenž svým blízkým leckdy dělá naschvály, tvoří paralelu k umírající babičce s pahýlem amputované nohy, kolem níž se točila první část knihy (a umělá noha se také na posledních stranách vynoří jako nevyhnutelné uzavření kruhu).
Zároveň je každá kapitola koncentrovaná kolem výrazné scény či události, a aniž by to vypravěčka dávala na odiv, motivicky propojuje její epizody, jež zdánlivě náležejí jiné vzpomínce. Například na začátku sedmé kapitoly děvčata zaslepují okna: „Potom jsme s Lecií začaly lepit pomocí sobolích štětečků a Elmerova lepidla čtverečky takto zabarvených papírů na všechna okna v domě. Maminka tomu říkala mozaika.“ (163). O pár stran později se sestry ve strachu schoulí na šedočernou deku, sešitou ze vzorníku mužských obleků: „Pod sebou máme deku se sešitými čtverečky. Přeskakujeme prsty z jednoho čtverečku do druhého – z černého gabardénu na tmavošedý flanel (…).“ (173)
Výraznou devizou Mary Karr jsou živé scény s neobyčejnými detaily. „Na jedné holeni měl širokou krvavou jizvu, tam, kde ho shodil jeden z koní Leeho Gleasona a táhl ho po celé ohradě, až se mu kůže na patnácti centimetrech sedřela na kost.“ (128) Mnohdy uvádí konkrétní oblečení, které měly osoby na sobě, úpravu vlasů, či jaké světlo se jim odráželo v očích. „Nikdy mi její oči nepřipadaly tak sytě zelené, jako moře za nejvzdálenější písčinou, kde vlny míří od pobřeží a vydávají se k bezejmenným souostrovím.“ (295) Nelehký život v Texasu tak v jejím podání působí téměř idylicky. Živost literárních obrazů totiž leckdy překrývá skutečnost, k níž chce odkazovat. „Rovnal [netopýr] si křehká křídla tak nemotorně, že mi připomínal rozbitý deštník.“ (74) „Byla zima. Představte si to. Během krátké chůze od vlaku se rychle padající suchý sníh mámě usazoval ve vlasech. Obrazec ze sněhových vloček na ramenou antracitového kabátku si představuju jako krajkovou mantilu, jakou nosí děvčata k svatému přijímání.“ (340) Krása těch výjevů nespočívá v nějakých poetických metaforách, které by na sebe strhávaly pozornost, ale v příznačném a výstižném pojmenování, které situaci posune od obyčejného popisu k evokaci. Máme pocit, že o scénách nečteme, ale že před námi vyvstávají, jako by do té doby byly jen uzavřené v časové kapsli.
Klub lhářů je snahou zachytit vzpomínky, ne zapojit je do souvislého logického příběhu. Pokud paměť scénu neuchovává v její celistvosti, pouští Karr nit a vyprávění uměle nenatahuje. „Tady má vzpomínka končí, v okamžiku, kdy táta i ten opičák upřeně zírají jeden na druhého.“ (143) „Matku náš plánovaný odjezd určitě rozzuřil. Takže na nás nejspíš ječela a brečela, nebo se opila a sklouzla k sebelítosti. Ale na žádnou takovou scénu si nevzpomínám.“ (282) Také proto není podstatné, že vypravěčka prozrazuje důležité události dopředu (existence nevlastních sourozenců; fakt, že si matka vzala jejich otce dvakrát – tedy že se k sobě rodiče vrátí; skutečnost, že se matka rozhodla Hectora zastřelit), protože podstatný není překvapivý závěr či vývoj životních osudů, ale líčení samo. Zároveň se Karr nevzdává ani tohoto postupu – závěrečné odhalení matčiny minulosti slouží jako výrazná pointa a nově perspektivizuje nejen její psychické potíže, ale i reakci na návrat dcer k otci a opuštění slabošského Hectora.
Klub lhářů tak nenaplňuje onen zpovědní tón, který s autobiografií v doslovu spojuje Hana Ulmanová. Přiklání se naopak k nabokovovskému pólu memoárů, které spočívají v evokaci minulých (a zmizelých) skutečností pomocí obrazné síly vyprávění a vzpomínání. Oproti rusko-americkému autorovi však Mary Karr nestaví svou autobiografii na literárních aluzích a intertextových odkazech, ale více akcentuje kolorit prostředí, v němž vyrůstala – lehce bizarní hurikánový východní Texas se subtropickými bažinami kolem ropných rafinerií.