Simona Sanitráková, Anna Kostková
„Existuji v českém jazyce, protože existuje Petr Kučera,“ prohlásil Orhan Pamuk, když ve druhé polovině února vystoupil v Centru současného umění DOX u příležitosti vydání českého překladu svého nejnovějšího románu Morové noci (2021, č. 2025). Z nositele Nobelovy ceny za literaturu tak čišela upřímná radost, když si před našlapaným sálem povídal se svým dvorním překladatelem, odborníkem na tureckou a osmanskou literaturu Petrem Kučerou. Poutavý rozhovor se nesl v přátelském duchu a jeho tématem byl nejen Pamukův nejnovější literární počin, ale také výtvarná tvorba a výstava Útěcha věcí, která je v galerii DOX k vidění od 21. listopadu 2024 do letošního 19. října.
Orhan Pamuk se narodil roku 1952 v Istanbulu, jenž hraje zásadní roli v jeho dílech a kde – až na několik let strávených v New Yorku – žije celý svůj život. „Bydlím ve čtvrti Cihangir, já vím, jsem privilegovaný, od pracovního stolu vidím Bospor jako na dlani,“ říká Pamuk, pro jehož tvorbu je důležitý pohled na krajinu jako takovou: „Moji kolegové většinou rádi tvoří zavření v prázdné místnosti, já k tomu potřebuji výhled do krajiny – to je to, co mi pomáhá přemýšlet.“
S nostalgickou lehkostí pak vzpomínal na své školní dny a hodiny výtvarné výchovy, kdy ho paní učitelka před celou třídou vyzdvihovala jako nejtalentovanějšího žáka. „Ale přestaň přes své obrázky psát text! Malování a psaní jsou dvě odlišné věci!“ napodobuje Pamuk její káravý tón. Sám přitom doznává, že propojení textu a vizuálního vyjádření je pro jeho tvorbu klíčové. Svědčí o tom i ukázky z deníku promítané během diskuse na plátně. Včleněným ilustracím dominuje již zmíněná krajina a typická je přítomnost vrány: „Když jsem byl malý, přezdíval mi kuchař mojí babičky vrána. Byl jsem totiž velmi hubený a měl jsem také tendenci pořád pozorovat krajinu kolem sebe, takže ta vrána na mých obrazech vlastně symbolizuje mě,“ vypráví s úsměvem.
Pamuk v rozhovoru přiblížil také vznik svého slavného projektu s názvem Muzeum nevinnosti – muzea v Istanbulu otevřeného v roce 2012 a zároveň stejnojmenného románu (2008, č. 2012). Ten vypráví příběh muže, jenž obsesivně shromažďuje předměty spojené se svou milovanou. Pamuk přitom během psaní sám sbíral autentické artefakty, o nichž píše v románu: „Jsem spisovatel, který vypráví příběhy skrze předměty. Jednoho dne jsem se rozhodl koupit dům a zřídit si v něm muzeum. Neměl jsem v hlavě ani zdaleka celý příběh, nakupoval a shromažďoval jsem objekty a děj se postupně vyvíjel.“ Příkladem může být model červeného letadla Tureckých aerolinek z roku 1960, která sbíral Pamukův otec. Spolu s tím zde lze nalézt i předměty denní potřeby, jako je typická sklenička na čaj, neodmyslitelná součást každé turecké domácnosti. Výběr z této jedinečné expozice dorazil z Istanbulu až do DOXu, kde návštěvníkům umožnil nahlédnout do Pamukova fascinujícího světa.
Orhan Pamuk se nebojí otevírat kontroverzní historická a politická témata, což mu v Turecku opakovaně způsobilo problémy. To ho ovšem nikdy neodradilo, jak ostatně zdůraznil, když představoval Morové noci, v nichž zachycuje osmanskou společnost na přelomu 19. a 20. století a vypuknutí morové epidemie. Román začal psát tři roky před pandemií covidu-19 a jeho motivací byla kritika autoritářských tendencí turecké vlády. „Potřeboval jsem celý děj situovat do fiktivního ostrovního prostředí, které mi umožnilo izolovat dění a soustředit se na politické drama, podobně jako v mém dřívějším románu Sníh, kde bylo město Kars odstřižené od zbytku země závějemi,“ vysvětluje spisovatel.
Na otázku, zda připravuje další román, s úsměvem přikývl, ale termín raději neprozradil – prý aby svého slibu později nelitoval. Když byl inspirativní rozhovor pravděpodobně z organizačních důvodů již po hodině náhle ukončen, sálem se neslo oprávněné zklamání.