Anton Romanenko
Guimarães, João Luís Barreto. Mediterrâneo = Středomoří.
Z portugalského originálu Mediterrâneo (2016) přeložila Kateřina Ritterová.
1. vydání. Praha: Togga, 2024. 113 stran.
Portugalský básník João Luís Barreto Guimarães (* 1967) formuloval jednu z nejnaturalističtějších definic poetické tvorby, když v rozhovoru pro The Guardian přirovnal odstranění zbytečných slov z textu k vyříznutí rakovinného nádoru. Tato metafora, která už dnes nepůsobí nijak extravagantně, neměla pouze šokovat, nýbrž navazuje na biografickou skutečnost. Guimarães se totiž kromě básní zabývá i medicínou – pracuje jako chirurg a vyučuje poezii na univerzitě v Portu. Jeho sbírka Středomoří vyšla poprvé v roce 2016 a byla přeložena do několika světových jazyků. V češtině se navíc dočkala bilingvního vydání, které umožňuje seznámení s portugalským originálem.
Lékařské zkušenosti se promítají i do některých autorových textů, a to nejen jako témata jednotlivých básní, ale také jako princip poetiky. Jako příklad lze uvést Baladu o špatných myšlenkách, která vypraví o parukách žen trpících rakovinou a procházejících chemoterapií. I když báseň vyjadřuje soucit vůči nemocným, protagonisty jsou neživé předměty: paruky, které svou přítomností na těle člověka poukazují na nemoc a zároveň naznačují, že prožívaná bolest je pro druhého vždy neprůhledná:
Paruky
dam procházejících chemoterapií
běží jednou týdně ke
kadeřníkovi. Bezvlasé
majitelky
paruk musí být trpělivé
uvázat si šátek
(skrýt tak alopecii)
a procházet se s neštěstím až do setmění. (85)
Gesto posouvání básnické pozornosti z živé bytosti na neživotný předmět paradoxně umožňuje empatii. Cizí bolest je nepochopitelná, existuje ve zvláštní modalitě, do které jiný člověk nevidí. Tak tomu zřejmě jako lékař, který se s utrpením jiných běžně potkává, Guimarães rozumí. Jako básník však může čtenáři poskytnout pohled na svět očima jiného. Proto se lyrický hlas pohybuje mezi několika lexikálními vrstvami a používá běžná slova i lékařské pojmy. Zachycuje tak realitu, která je zároveň viditelná i skrytá.
Propojení fyzického a metafyzického hraje centrální roli v celé této sbírce, jejíž motivy se točí kolem geografie a dějin středomoří. Básníka zajímá to, jak se v empirické realitě odrážejí stopy historických událostí a symboly poukazující na možnosti zapomenutých epistemologických systémů (třeba kouzla, mýtu nebo náboženství). Výsledkem je senzibilita, která prostřednictvím metafory spojuje žánry encyklopedického záznamu a fantasmagorie. Lze to vidět například v básni Kabinet kuriozit:
ani
Rembrandt v Amsterodamu (v pokoji
zázraků) neměl v plánu nasbírat
z cest takovou paletu (středomořská zeleň
okrová a sépiová z Asie) po tobě
už nikdo nebude znát přesně pořadí všech těch
lékopisů
hřebíček zázvor šafrán
pepř skořice muškátový oříšek
ne ve smyslu
prázdného pořádku nějaké abecedy (nebo
zeměpisu
čichové mapy světa)
spíš plavby
vůní k bezpečnému přístavu nosní dírky
(jedinečná alchymie kuchařského umění) (77)
Tato báseň nacházející se na pomezí realistického obrazu a pohádky připomíná poetiku povídek Jorge Luise Borgese, v nichž se encyklopedická uspořádanost světa stává zdrojem jeho kouzelné (nebo prokleté) nekonečnosti. Kabinety kuriozit existovaly v Evropě nejpozději od 16. století a fungovaly jako způsob shromažďování předmětů, které nebylo možné jednoduše zařadit do známých kategorií poznání. Svojí povahou tak vytvářely prostor na pomezí muzea a knihovny. V našem století, kdy jakákoliv věc může být zařazena do patřičné třídy díky internetu, kabinet kuriozit zpřítomňuje období, kdy poznání ještě úplně nepřišlo o své magické prvky. A právě takovou citlivost Guimarães rozvíjí i na mnoha jiných místech ve sbírce.
Ta může na českého čtenáře – s trochou nadsázky – působit jako kabinet kuriozit i kvůli přítomnosti portugalských originálů. Snaha odhalit v portugalských slovech stín českých vět pak chvílemi připomíná koukání do křivého zrcadla, jindy se však dá spatřit, jak český překlad dokáže zajímavě zdůraznit tematiku originálního znění. Například báseň Bahno Dějin mluví o běhu času skrze motiv starého jízdního kola, které vypravěč vidí na dně řeky. V české verzi překladatelka Kateřina Ritterová zvolila poněkud zastaralé synonymum „bicykl“:
Komu
asi patří bicykl ležící
na dně jednoho z delftských kanálů kam
jsme se vrátili (já
ty a
pes) zaujatí bahnem Dějin? (63)
V české interpretaci Guimarãesova textu „bicykl“ funguje jako jakýsi slovní exponát, který svou diachronní vzdáleností zesiluje tematickou intenci básně. Kolo, které se stává bicyklem, přidává textu hlubší texturu. Portugalský originál, v němž se používá slovo „bicicleta“, přitom tento rozměr postrádá. V jiných případech však čeština nedokáže zachytit veškeré aspekty textu. Mnoho Guimarãesových básní například začíná krátkými slovy:
Os
gatos em Áno Merá a serem religiosos são
cristãos ortodoxos. (26)
Ta ve většině případů tvoří předložky nebo členy, tedy prostředky vyjadřující gramatickou informaci. V této básni je slovo „os“ určitým členem, který patří ke slovu „gatos“ („kočky“). Jeho posunutím na nový řádek v originálu dochází ke zvětšení vzdálenosti mezi významovým obsahem slova a slovem-indikátorem jeho gramatických vlastností. Do češtiny se podobné rozštípání překládá těžko:
Pokud
jsou kočky v Ano Mera věřící jsou
pravoslavné křesťanky. (27)
Překlad úspěšně zachycuje narativní rámec básně, ale nedokáže zde zaznamenat sotva viditelný pokus slova zbavit se vlastní gramatické určenosti. V tomto pokusu se však skrývá cosi zásadního pro Guimarãesovu poetiku – gramatická funkce členů spočívá v upřesnění věcí, prohloubení jejich konkrétnosti, upevnění v kontextu. Básně ve sbírce právě tuto určenost zpochybňují, pohybují se mezi konkrétními a abstraktními významy. Kočky, které přicházejí o svůj člen, se tak stávají o něco méně hmotnými a proměňují se v neviditelné anděly, o kterých báseň vypraví.
Ve struktuře Guimarãesovych literárních postupů lze vidět paralelu s medicínou. Léčení těla (tj. viditelného) je totiž stejně důležité jako léčení duše (tj. neviditelného), o čemž svědčí i fascinace současné kultury různými psychoterapeutickými praktikami. Dá se říct, že poezie se od terapie liší tím, že se snaží vytvářet estetický efekt, který by svou univerzálností překračoval ohraničení žánru ventilování emocí. Rovnováhu mezi emocionalitou a medicinskou precizností se v literatuře snažili najít takoví spisovatelé-lékaři jako Miroslav Holub, Anton Čechov (i když básně nepsal) a William Carlos Williams, jejichž strohé, vyvážené poetiky byly ovlivněny blízkostí modernismu. Guimarãesův jazyk už není tak striktní, má fluidnější a volnější povahu. Můžeme v tom vidět určité překonání modernistické tradice, ale zároveň pragmatickou funkci poezie. Guimarãesovy texty jsou totiž nejen literárními artefakty – lze je i číst jako příručku o empatii.