Adéla Bílková
Hermann, Judith. Všechno bychom si řekli.
Z německého originálu Wir hätten uns alles gesagt (2023) přeložil Petr Štědroň.
1. vydání. Brno: Větrné mlýny, 2024. 186 stran.
„(…) stěny chodby se rozpustí a promění v cosi vazkého, fluorejskujícího, schody se začnou pohybovat a vzdalovat od sebe. Nic takového však nenastalo. Prostě jsem přešla práh, sešla po schodišti dolů, vyšla v zimním poledni na ulici. A už se nikdy nevrátila.“ (54) Tak a podobně se německá autorka Judith Hermann (* 1970) ve svém nejnovějším románu Všechno bychom si řekli pokouší o vyvolání pocitu autenticity. Tematizuje události, během kterých měla touhu napsat něco odlišně a fabulovat, ale nakonec ustoupila, jen kvůli zodpovědnosti vůči svému čtenáři. Po celou dobu konstruuje dojem intimního vyprávění bez jakýchkoliv hranic mezi vypravěčem a čtenářem, ale nakonec zjišťujeme, že skutečností je pravý opak. Nevíme vlastně vůbec nic a vše, co máme, jsou pouhé střípky.
Ono rozostřování hranic mezi snem a skutečností, ve vyprávění opakovaně tematizované, přitom patří k vůbec nejzajímavějším aspektům románu, kterým autorka navazuje na svou předchozí autobiografickou tvorbu. Sny se objevují nejen jako součást příběhu, kdy nám vypravěčka předkládá jejich interpretace a staví je do analogie s knižním vyprávěním, při níž využívá měřítko obtisknutí skutečnosti do obou sfér, ale i v diskursu a způsobu vystavění textu. Snový rámec je nakonec doveden do extrému, sny a realita vyprávění se v závěru absolutně prolnou a vypravěčka zpochybní veškerá svá předchozí tvrzení: „Vidím, jak spolu stojíme u mrazáku v supermarketu, a napadá mě k tomu, že vlastně vůbec nevím, co odlišuje sny od skutečnosti. Sen je skutečnosti rovnocenný, ne-li nadřazený dojmy a stopami světla, barvy, lásky, strachu, bezradnosti (…) a buď se mi to zdálo, nebo jsem si to vymyslela, a zrovna tak i všechno ostatní.“ (173) Čtenář může jen přihlížet a do nově vzniklého prázdného místa dosadit své vlastní čtení.
Próza už v podtitulu slibuje, že bude právě o „mlčení a zamlčování při psaní“. Začíná náhodným setkáním protagonistky se svým terapeutem, při kterém se jí začne vybavovat řada prožitých příhod a situací. Mezi řádky nám se pak zprostředkovává představa, že vztah mezi pacientem a terapeutem se podobá vztahu vypravěče a čtenáře. Mají svobodu volby, je na vypravěči, jakým způsobem bude příběh vyprávět, a na čtenáři, zda mu uvěří, nebo si najde vlastní interpretaci vyprávění. Stejně tak může pacient vykládat své životní události způsobem, jaký si sám zvolí, a je na terapeutovi, jak si případné lhaní a zamlčování vyloží. Oba, čtenář i terapeut, v tomto případě zachovávají mlčení: „A jestli to tak bylo, pak dr. Dreehüs mlčel, nemluvil se mnou, nepokládal mi žádné otázky, nenabízel žádné odpovědi, aby mi nechal vlastní. Abych mohla psát.“ (43)
Vypravěčka se psaní věnuje také v dalších kratších autoreflexivních odstavcích, jež tvoří koherentní součást textu a nejsou nijak rušivé. Ty dokreslují její vnitřní rozpoložení a způsob psaní o vlastním životě i jeho následném rozplétání, jež se vyznačuje návraty do minulosti a rozebíráním epizodních životních situací. Ukazuje se nám tak například, jak se skrze vyprávění otevřít cizím lidem, které se rozhodneme vpustit do svého života. Prózu tvoří útržky ze života vypravěčky poskládané do příběhu dle jejího vlastního uvážení, jehož snová logika čtenáři není a nikdy nebude jasná. I přesto, že text přeskakuje z jednoho příběhu a času do druhého a vytváří pocit toku vědomí, drží jej pohromadě způsob vyprávění a navracející se motivy linoucí se všemi těmito střípky – totiž motivy osamělosti, důvěry, snění.
Atmosféra příběhu navozuje jakýsi pocit bezvýchodného osamění člověka – v rodině, vedle blízkých kamarádů i ve světě plném cizích lidí. Jediným východiskem se jeví ho přijmout a naučit se s ním žít. Například část vracející se do dětství vypravěčky prezentuje domov jako abstraktní symbol, který je potřeba stále hledat a zkoumat jeho esenci. Vypravěčka vzpomíná na domeček pro panenky, který jako malá vlastnila, a často k němu různá místa přirovnává. Jejím domovem byl právě tento domeček, avšak rozbil se a poztrácel stejně jako její reálný nefunkční domov sestávající z absentující matky a agresivního otce. Obraz rodičů hrajících pro ni v dalším nereálném domečku loutkové divadlo lze interpretovat jako obraz jejich fyzické přítomnosti v jejím životě, ale reálné absence a lhostejnosti. Pocit blízkosti vypravěčka nenachází ani u kamarádů. Samota se do ní otiskla a nelze ji dostat ven.
V neposlední řadě se vyprávění dotýká i období pandemie covidu, které je v současném literárním kontextu těžko uchopitelné a může jednoduše sklouznout k plytkosti. Zde však funguje, a to právě ve vztahu se samotou. Vypravěčka nám zprostředkovává strach z nakažení, který byl ve společnosti vystupňovaný v absolutní izolaci od světa. V příběhu se jedná hlavně o její rodiče, kteří se rozhodli přestat vycházet z bytu. Pandemie perfektně dokresluje narativ a zapadá do konceptu knihy, která tak v autobiografickém rámci nabízí propojení literárních strategií s běžným životem či obecné povídání o strastech psaní zprostředkované jednoduchým jazykem. České vydání je navíc kvalitně graficky zpracované, a to ať vybranou ilustrací zvířete, či ražbou vlnek na vazbě – jedná se tak nejen o radost duševní, knihu vlastnit, ale i vizuální.