Conceição Lima & Klára Trsková
Conceição Lima (* 1961) je básnířka z rovníkového souostroví Svatého Tomáše a Princova ostrova. Dosud publikovala samostatné básnické sbírky O Útero da Casa (Lůno domu, 2004), A Dolorosa raiz do micondó (Bolavý kořen baobabu, 2006), O País de Akendenguê (Akendenguova země, 2011) a Quando Florirem Salambás no Tecto do Pico (Až tamarindy rozkvetou na hřbetu Pica, 2015). Ukázky z její tvorby – stejně jako některých autorek, které v rozhovoru zmiňuje – vyšly v Plavu 9/2020 (Mezi oceány: Hlasy žen lusofonní Afriky). Rozhovor proběhl v červenci roku 2023 v centru města São Tomé.
Jak byste charakterizovala svůj způsob psaní?
Moje poezie je úzce spjata se Svatým Tomášem a Princovým ostrovem, africkou diasporou a dějinami, i když nepíšu se záměrem převyprávět historické události. Při obratu do minulosti a odkrývání jejích vrstev se pokouším nasvěcovat skryté a bolestivé momenty dějin. Chci tak vyvolat otázky, čtenáře zaskočit, otřást jím a hluboce ho zasáhnout. V básni se snažím dát hlas těm, kteří byli dějinami umlčeni nebo zavražděni. Pokouším se je zviditelnit, je to jakýsi pokus o jejich vzkříšení a ústředním bodem tohoto procesu je paměť.
Na nějakou dobu jste svůj rodný ostrov opustila a pracovala v Londýně, byl pro vaši tvorbu tento pobyt nějakým způsobem určující?
Otec byl velký anglofil a já odešla do Londýna pracovat jako novinářka do BBC. Pobyt na mě měl velký vliv – jak říká José Saramago, abyste mohli zahlédnout ostrov, musíte ho opustit. Nemůžeme sami sebe uvidět, dokud se od sebe nevzdálíme, a v Londýně jsem tak přehodnotila mnoho věcí: naši historii, literaturu, sociální dialektiku, osobní i kolektivní paměť, dětstvím počínaje. Ano, byla to pro mou práci určující fáze.
Jaký máte vztah k dalším africkým lusofonním autorkám?
Velkou duchovní učitelkou mi byla již zesnulá svatotomášská básnířka Alda do Espírito Santo a rovněž musím zmínit Marii Manuelu Margarido. Dlouholeté přátelství mě pojí také s guinejsko-bisauskou spisovatelku Odete Costa Semedo, které přezdívám Detinha, už delší dobu spolu vedeme rozhovory o literatuře a dalších tématech. Těší mě, když máme možnost setkat se na literárních festivalech. Ve své poslední knize letopisů O Mundo visto do meio (Svět viděný z prostředku, 2023) jí adresuji jeden z textů. Dále bych chtěla zmínit angolskou básnířku Anu Paulu Tavares, která je mi velmi blízká a jejíž styl obdivuji. V neposlední řadě také kapverdskou spisovatelku Dinu Salústio. K těmto zmíněným žijícím autorkám mě váže zvláštní pouto.
Má povolání spisovatelky na Svatém Tomáši a Princově ostrově společenskou prestiž?
K literatuře tu lidé přistupují s respektem, má vyjádření nikdo necenzuruje, ačkoliv jsou často k naší společnosti velmi kritická. Mým básním se ale dostává více pozornosti v zahraničí. Na Svatém Tomáši totiž obecně není rozšířen zvyk číst si. Může za to velká míra chudoby a ekonomických nerovností, ale také to, že se zde knihy publikují v malých nákladech a těžko se k nim dostává. Potřebujeme vydat reedice básnických děl, které stály v základech našeho nezávislého státu – nová vydání Caetana da Costy Alegreho, Francisca Josého Tenreira, Marii Manuely Margarido nebo Marcela da Veigy.
Jak se vám žije a píše s vědomím toho, že na ostrově Svatého Tomáše nyní „každý kávovník vydechuje mrtvého otroka“, jak píšete v jedné básni?
Je nutné nezapomenout, ale bolest dále neumocňovat. Žít v přítomnosti je pro nás velkou výzvou, ale nesmíme přestat snít. Traumatické události z naší historie by rozhodně neměly udusit naději a víru, že cesta k lepší současnosti a budoucnosti je možná. A poezie by měla být součástí tohoto procesu. Chci čtenáře zapojit do podloží, z kterého literatura vyrůstá. Básnictví vnímám jako určitou baštu rezistence.