Rozhovor s Laylou Martínez vedla a ze španělštiny přeložila Kristina Hamplová
V románovém debutu, feministickém hororu Červotoč, který do češtiny přeložila Blanka Stárková, vychází španělská spisovatelka Layla Martínez z vyprávění své babičky a zavádí čtenáře do nehostinného prostředí španělského vnitrozemí, kde víra v kletby a magii přetrvává podobně jako téměř feudální společenské uspořádání. V rozhovoru hispanistky Kristiny Hamplové s autorkou přišla řeč na rodinné duchy kolektivních traumat Španělska, třídní sílu pomsty, materiální podmínky psaní či zdroje výrazného jazyka románu, který originálně mísí sociální dimenze s rozvitou metaforikou a formálním experimentem.
Jakou roli hraje v románu region, kde děj se odehrává? Čím se liší od zbytku Španělska?
Červotoč se odehrává ve středu Pyrenejského poloostrova. Je to vylidněná oblast, která byla vždy velmi chudá. S výjimkou Madridu žije naprostá většina Španělů kolem pobřeží, takže střed země se potýká s velkým odlivem a stárnutím obyvatelstva a najdete tu také mnoho opuštěných vesnic. Jedná se o jednu z vůbec nejvylidněnějších částí Evropy. Jen pro srovnání – hustota zalidnění je podobná jako na Sibiři.
Navíc jde o region, který ze všech nejdéle odolával Frankově převratu, takže následovala mimořádně tvrdá represe. Mnoho mužů se rozhodlo přidat k odboji a ukrýt se v horách. Mysleli si totiž, že Franco dlouho nevydrží a že s jeho smrtí skončí i druhá světová válka. Tito odbojáři byli potom popraveni bez soudu. Pro zábavu je postříleli boháči, kteří pořádali v horách hony – jen místo divočáků a jelenů stříleli lidi. Byly to přesně takové rodiny jako Jarabovi v románu. Mnoho ze zavražděných se pohřešuje dodnes a jejich těla se už nikdy nenajdou. Když Franco po čtyřiceti letech vlády zemřel a přešlo se k demokracii, byl přijat zákon, který znemožňoval soudit viníky zločinů z minulé éry. A tak nebyl odkaz žádného z těchto antifašistických bojovníků nikdy – ani symbolicky – uctěn. Španělsko je země s druhým největším počtem masových hrobů na světě, hned po Kambodži. Všichni tito zavraždění se proměnili ve stíny, v duchy. V evropské tradici se duch stává z mrtvého, jemuž klidné spočinutí znemožňují nevyrovnané účty – tihle zmizelí se stali duchy, protože se nikdy nepodařilo zahojit kolektivní trauma.
Česká společnost je o dost sekulárnější a materiálněji založená než ta španělská, zdejší čtenáři tak budou možná brát motivy kultu smrti, čarodějnictví a okultismu spíš jako umělecké vyjádření nebo nadsázku. Jakou roli hrály smrt a čáry ve vyprávění vaší babičky?
V oblasti, odkud moje rodina pochází, byl kult smrti vždy důležitý. Lidé si u nás běžně vyprávějí, jak se jim zjevil mrtvý příbuzný – buďto chtěl pozůstalým něco sdělit, nebo je jenom uklidnit, že je v pořádku a nemají si o něj dělat starosti. Hodně časté byly také kletby, které se objevují i v knize, a voskoví panáčci se propichovali špendlíky, aby prokletý trpěl. V současné době se velká část těchto tradic ztrácí: zahrnout je do vyprávění tedy zároveň představuje způsob, jak je uchovat před zapomenutím. Pro moji babičku jsou to každopádně všední, každodenní záležitosti: její matka se prý u ní v pokoji zjevila už několikrát.
Jakou úlohu plní v příběhu pomsta? A jak vůbec vypadá opravdu uspokojivá pomsta?
Pomsta je to poslední, co zbývá těm, kteří se nedomohou spravedlnosti. Hlavní hrdinky románu jsou opuštěné a bezmocné, jinou naději zjednat si právo nemají. Pomsta pro ně také znamená jediný způsob, jak zastavit stále se opakující historii. Zastavuje třídní násilí, zabraňuje tomu, aby další a další generace jedné rodiny sloužily tomu stejnému rodu boháčů. Není to ideální řešení – destruktivní účinky má i na ty, kdo ji vykonávají. Mnohem lepší je, když existuje spravedlnost, protagonistkám příběhu ale nic jiného nezbývá.
Ve vyprávění se střídají dva hlasy, často si přitom protiřečí a nechávají čtenáře na pochybách. V čem je pro vás psaní z pohledu nespolehlivé vypravěčky přitažlivé?
Připadá mi, že v rámci rodiny je celkem běžné, že existuje více verzí příběhu jedné události. Když máte například konflikt se svou matkou, asi to každá z vás vidí po svém. Rodiny jsou také plné lží a tajemství: každý člen ví jenom o něčem. Tohle všechno mi nespolehlivé vypravěčky umožnily vyjádřit. Navíc mě to zkrátka bavilo, mohla jsem si se čtenáři pohrávat. Vypravěčům máme sklon věřit – když je přistihneme při lži, překvapí nás to.
Jako čtenářku si mě hned od začátku získal jazyk románu. Bavily mě divoké metafory a formální experiment, třeba místy chybějící interpunkce. Máte nějakou stylovou inspiraci? Co utvářelo váš literární vkus?
Chtěla jsem, aby se v textu odrazilo ústní vyprávění. Mluvená řeč se svým stylem od psaného textu obvykle dost liší, bývá méně uspořádaná. Když mluvíme, daleko častěji se opakujeme a dáváme najevo i svou náladu: třeba tím, že mluvíme rychleji, když jsme nervózní. To, jak mluvíme, o nás přitom leccos prozradí: náš sociální původ, pohlaví nebo odkud pocházíme. My, kteří patříme k nižší vrstvě, máme navíc ve zvyku mluvit hlasitěji a více nadávat než lidé
z vrstev vyšších. Jako ženy z pracující třídy častěji prosíme a děkujeme a své názory vyjadřujeme méně důrazně a s větší nejistotou. Tohle všechno jsem v románu chtěla zachytit. Proto třeba místy mizí interpunkce, když se vypravěčka naštve. Ale stejně tak mě vedla ochota experimentovat, chuť hledat svůj styl a nepsat jenom v krátkých a jednoduchých větách. Jazyk nabízí tolik možností a byla by škoda toho nevyužít.
Co se týče inspirace, myslím, že Červotoč hodně dluží latinskoamerické literatuře, a to jak generaci boomu šedesátých let, tak té současné. Jde vlastně o spojení magického realismu a španělských autorů, kteří venkov popisovali dost tvrdě a kriticky. Třeba Lorky, abych jmenovala toho nejznámějšího z nich. Dům Bernardy Alby zanechal v Červotoči hlubokou stopu.
V rozhovorech jste zmínila, že vám současná próza připadá po formální stránce dost konzervativní, do experimentu se pouští málokterý autor. Čím si myslíte, že to je?
Zčásti je to odraz naší společnosti. Obecně se nacházíme v dost konzervativním bodě dějin – nárůst krajní pravice a její přítomnost ve vládách a parlamentech mi připadá být dobrým dokladem. Další důvod souvisí s tím, jak funguje kulturní průmysl. Na vydavatele je vytvářen velký tlak dosahovat co nejvyšších prodejů a překonávat konkurenci. Novoty se nám nejdřív zdají divné a občas máme sklon je rovnou odmítnout. To nakladatelé nechtějí riskovat a raději sází na jistotu. Samozřejmě publikují i autoři, které to táhne k experimentům, jsou ale v menšině.
Mluvíte také o tom, jak literaturu utvářejí materiální podmínky, ve kterých vzniká. Třeba že Sto roků samoty by nikdo po nocích po práci nenapsal. Je i Červotoč ovlivněný materiálními podmínkami, ve kterých jste knihu psala?
Pro psaní jsou podmínky zásadní. To ale neznamená, že by snad určovaly, zda bude výsledek dobrý, nebo špatný. Známe koneckonců mistrovská díla psaná uprostřed největšího luxusu i největší bídy. Ale je jasné, že když na tom nejste dobře, píše se hůř. Proto také máme mnohem více autorů ze středních nebo vyšších vrstev než těch chudých. A to se pořád bavíme o literatuře, která nakonec není na výrobu tak drahá – třeba u filmu je to ještě daleko patrnější. Že většina spisovatelů vychází z dobrého ekonomického zajištění, je pak vidět i na výběru témat: nenajdeme například příliš románů, kde by hlavními postavami byly služebné. Sociální původ se odráží i v autorově vidění světa, spisovatelé z nižších vrstev často píšou s velkým hněvem, především ve svých debutech. Tohle všechno se podle mě dá v Červotoči najít. Je to krátký román s pár postavami, protože jsem ho psala kousek po kousku během přestávek v práci. Za takových okolností jsem nemohla napsat nic delšího ani rozvíjet žádné složité zápletky. Až stipendium, které jsem díky Červotoči získala, mi umožnilo pracovat jinak.
Červotoč bývá někdy spojován s románem mexické autorky Fernandy Melchor Období hurikánů, který čeští čtenáři také znají. Ačkoli se jedná o dvě velmi originální díla, spojuje je hororová atmosféra, folklorní motivy, třídně i genderově podmíněné násilí a v neposlední řadě také domy, které v obou příbězích hrají ústřední roli. V Červotoči dům dokonce ožívá: kde se bere tato představa domu jako postavy, a to navíc postavy zlé?
Oživlý dům se v hororech vyskytuje dost často. Není to nic neobvyklého, jiným autorům už posloužil jako metafora pro mnoho různých témat, od kritiky rodiny až po násilí na ženách nebo dětech. Kromě toho dokáže strašidelný dům čtenáře i diváky zneklidnit. V první řadě všichni někde bydlíme, takže se jedná o téma blízké nám všem, ne jako třeba příběhy o mimozemšťanech a vesmírných lodích. A za druhé dům má být útočiště, zkrátka místo, kde se můžeme cítit v bezpečí. Že by to tak nemuselo být, je znervózňující pomyšlení.
Layla Martínez (* 1987, Madrid), jak se autorka podepisuje, je španělská intelektuálka, esejistka a prozaička. Její debutový román Carcoma (2021, č. Červotoč, 2024; viz recenze v Plavu 6/2024) byl přeložen do více než desítky jazyků. Vydala také knižní esej Utopía no es una isla (Utopie není ostrov, 2020) a svými eseji o kultuře pravidelně přispívá do španělských médií. Spoluzaložila nakladatelství Levanta Fuego.
Kristina Hamplová (* 1997) vystudovala hispanistiku a český jazyk a literaturu na Filozofické Fakultě Univerzity Karlovy. Věnuje se kulturní publicistice.