Rozhovor s Jóko Murakami vedly a z japonštiny přeložily Annamária Salanciová a Michaela Melichová
S Jóko Murakami, vyučující literatury na Okinawské univerzitě, si vyjasníme hranice pojmu „okinawská literatura“. Budeme se věnovat rjúkjúským jazykům, historii literární tvorby a v hrubých obrysech také jejím podobám až po současnost. Stranou nezůstane ani problematika společného soužití Okinawanů s Američany, která se výrazně propisuje do moderní literární produkce.
MM: Dnešní prefektura Okinawa byla až do roku 1879 po čtyři století součástí nezávislého Rjúkjúského království. V tomto období okinawských dějin se formovala kulturní identita významně odlišná od té japonské a můžeme mluvit o tradičním rjúkjúském náboženství, umění i jazycích. Kolik existuje v dnešní době živých rjúkjúských jazyků? Dají se podle vás považovat za dialekty japonštiny? Do jaké míry se od ní liší?
Rjúkjúské dialekty jsou jazyky vzniklé postupným vydělením od společného předka – japonštiny. Od té se nicméně odlišily natolik, že v posledních letech bývají považovány za samostatnou jazykovou skupinu. Rjúkjúštinou se tradičně mluvilo na Rjúkjúských ostrovech, tedy na ostrovech Jaejama v prefektuře Okinawa a Mijako, Okinawa a Amami v prefektuře Kagošima. Jedná se o oblast ostrovů roztroušených na devět set kilometrů dlouhém úseku oceánu, což znamená velkou jazykovou variabilitu a rozmanitost. V současné době počet mluvčích klesá. Velká většina mladé generace už tomuto jazyku nerozumí a aktivní mluvčí vymírají. Rjúkjúština zůstává zachovaná v gramatikách a slovnících, ale s největší pravděpodobností se stane mrtvým jazykem. Přežívá kupříkladu v rjúkjúském divadelním umění nebo v tradičních písních, které se zpívají při tanci s bubny.
MM: O čem mluvíme, když mluvíme o okinawské literatuře? Jde o literaturu psanou rjúkjúsky, o veškerou literární produkci z Okinawy, nebo ještě o něco jiného?
Literaturu z okinawské oblasti lze rozdělit na rjúkjúskou a okinawskou. Ta první souhrnně označuje klasickou literaturu, jako je ústní lidová slovesnost, především veršované písně omorosóši, vyprávěné a zpívané v předmoderní době. Okinawská literatura pak zahrnuje hlavně formy tanka, haiku či romány napsané v době moderní. Rozdíl je v tom, že rjúkjúská literatura je psaná v rjúkjúském jazyce, zatímco okinawská v japonštině.
MM: Kde nalezneme počátky okinawské literatury? Existuje něco jako kánon?
V období mezi lety 1872 a 1879 bylo Rjúkjúské království připojeno k Japonsku jako prefektura Okinawa. Nějaký čas se místním dařilo udržovat si svůj původní jazyk a tradice, ale po skončení čínsko-japonské války byli obyvatelé Okinawy důrazně vyzváni, aby se naučili japonsky. Právě v tomto období japonizace vznikl fenomén, který dnes nazýváme okinawskou literaturou. V jejích počátcích se psaly zejména básně formy tanka. Próza začala vznikat až koncem období Meidži – za první bývá považován román Kunenbo (Pomerančovníky) Seičúa Jamagusakua z roku 1911. Děj se odehrává na Okinawě v době čínsko-japonské války a vychází z aféry, kdy japonský ředitel školy podvedl staršího Okinawana.
Zásadním tématem se od počátku stalo líčení bojů za zachování svébytné okinawské identity proti japonským snahám ji asimilovat. Bolest z pocitu vyloučenosti, diskriminace kvůli přílišné odlišnosti od zbytku Japonska, trauma z neschopnosti úplné asimilace a z potlačování kulturních tradic, to vše nějakým způsobem vyzařuje ze všech děl okinawské literatury, i když se v závislosti na autorovi a době liší.
AS: V čem konkrétně byla Okinawa tolik odlišná?
V každodenních životních návycích. Tak třeba taková toaleta byla velmi jiná. Na Okinawě se lidské výměšky využívaly jako součást potravy pro prasata, proto se toalety stavěly nad prasečími chlívky. Z perspektivy Japonců to ale bylo vnímáno jako nehygienické. Dále jsou to i zvyky jako chození bos nebo to, že ženy nosí věci na hlavě. V té době, kdy Japonsko rozšiřovalo své koloniální území, byli Japonci v nalezání podnětů k diskriminaci velice zdatní. Zvyky, které vnímali jako nechutné nebo nemravné, posloužily jako argument k imperiální politice. Prostřednictvím kulturních odlišností poukazovali na to, že je daná kolonie zaostalou a v jistém smyslu divokou oblastí. Pohled někdejšího průměrného Japonce na Okinawu byl asi takový, že tamní lidé neumí dobře japonsky, chodí bosí, konzumují alkohol, mají špinavé toalety a často jsou nazí – kvůli horku totiž Okinawané chodili vysvlečeni do půl těla. To, čemu dnes říkáme kulturní rozdíly, vnímali Japonci jako přirozený důvod pro kulturní nadřazenost.
AS: Vraťme se zpátky k literatuře. Jak jste říkala, její počátky spadají do pozdního období Meidži, kdy vznikaly texty pod vlivem japonských žánrů. V čem přesně to můžeme považovat za zlomový okamžik?
Zlom spočíval v odvrácení se od původních témat a v příklonu k napodobování a přejímání těch japonských. Okinawští spisovatelé psali literaturu podobající se japonské, která jim nebyla vlastní, i když po nich Japonci žádali, aby psali něco typicky okinawského. V literaturách oblastí, jako je Korea, Tchaj-wan nebo právě Okinawa, tedy v bývalých japonských koloniích, lze sledovat štěpení literatury na dva proudy – podle toho, zda byla určena pro místní, nebo pro japonské publikum.
MM: Znamená to, že skutečně osobitou se okinawská literatura stala až po konci druhé světové války, kdy se soustředila na téma americké okupace?
To bych zas netvrdila. Už v první polovině 20. století se objevovali básníci jako například Baku Jamanokuči, kteří tematizovali okinawskou identitu osobitým způsobem. Po válce v Tichomoří se pak staly hlavními tématy bitva o Okinawu a právě americká okupace – pocit ublížení od počátku zůstal, jen se lehce změnil kontext. Typickým příkladem je Koktejlová párty Tacuhira Óšira z roku 1967. Jedná se o příběh vyprávěný očima okinawského úředníka, který se ve studijní skupině ocitá ve společnosti amerického vojáka, japonského novináře a čínského právníka. Zatímco první kapitola vykresluje „mezinárodní dobrou vůli“ a zástupci zemí si přátelsky povídají na večírku, v druhé kapitole se zdání rovnoprávnosti zadupe do země, když americký voják beztrestně znásilní vypravěčovu dceru.
Koktejlová párty byla prvním dílem okinawského autora, které získalo Akutagawovu cenu, nejprestižnější ocenění v japonském literárním světě. Pro Okinawany to znamenalo velkou událost, neboť ocenění vypovídalo o srovnatelnosti kvalit okinawské a japonské literatury. Bylo to jako symbolické zrovnoprávnění. Próza přitom vznikla v japonštině téměř bez použití rjúkjúštiny. V dalších prózách – u Šuna Medorumy, Tami Sakijamy nebo Minea Higašiho – se rjúkjúština objevuje, a to především v promluvách postav. Aby ji dokázali přečíst japonští čtenáři, bývá opatřena fonetickým přepisem.
MM: Jak se to má se vztahem okinawské literatury k Japonsku jako takovému?
Okinawská literatura vznikla ve snaze o asimilaci s Japonskem, je tedy samozřejmé, že ji od počátku ovlivňovala japonská literární tradice. V dnešní době v japonských literárních kruzích naopak roste poptávka po literatuře vycházející čistě z okinawské kulturní tradice, ale ta je po tolika desetiletích útlaku neživá, nebo přinejmenším vytlačená na periferii.
Po válce v Tichomoří se objevily snahy amerických okupantů donutit Okinawany k obnovenému používání rjúkjúštiny a znovuvybudování nezávislé identity. Návrat zpátky k rjúkjúštině byl ale v tu chvíli vnímaný jako krok zpátky do předmoderní doby, protože modernizace Okinawy se úzce pojila s japonizací. Vzdělávání i kultura té doby stály na japonském jazyce. Tou dobou se zvedla první vlna odporu vůči americké okupační správě a zdá se, že Okinawanům byla pořád bližší japonská nadvláda než americká.
Teprve po skončení okupace se začaly vracet vzpomínky na původní rjúkjúské tradice. Zvláště významnou událostí byla Mezinárodní námořní výstava v roce 1975. Na její organizaci se jako státní úředník významně podílel i Tacuhiro Óširo a výstava nakonec vedla k přehodnocení přístupu ke kultuře z období království Rjúkjú – a historie i kultura Okinawy se staly jedním ze zdrojů turismu. Nejde tedy o to, že by historie a kultura Rjúkjú přímo ovlivňovaly literaturu, ale spíše o proces, v němž byla rjúkjúská kultura objevena spisovateli jako nosné a zajímavé téma.
AS: Po prohrané bitvě o Okinawu bylo území od roku 1945 okupováno Američany. Na ostrově zbudovali leteckou základnu Kadena a další základny pozemní armády a námořnictva. Okupace oficiálně skončila v roce 1972, ale americká vojska jsou tu přítomna dodnes. Jak se k tomu staví Okinawané? Jak to ovlivňuje jejich každodenní životy? Dá se v souvislosti s americkou přítomností mluvit o okinawském nacionalismu?
Škody způsobené americkými vojenskými základnami jsou různorodé – sexuální násilí, hluk, kontaminace půdy a vody. A to je jen zlomek. Základny ohrožují životy obyvatel, a ti proto od počátku vyjadřují svůj odpor a žádají o jejich odstranění, či alespoň o snížení zátěže. Nejde jen o otázku politiky; je to otázka života.
Dá se říct, že obyvatelstvo Okinawy se dělí na ty, kteří podporují přítomnost amerických vojsk za účelem záruky bezpečí, a na ty, kteří jsou proti. Mnoho Okinawanů se ale přirozeně cítí být Japonci, tudíž vnímají situaci rozpolceně.
Okinawská literatura tuto problematiku zpracovává od začátku okupace do současnosti. Námětem jsou především vztahy místních s americkými vojáky a ty jsou zobrazovány v nejrůznějších podobách. Opakovaně se vrací motivy sexuálního násilí a prostituce či téma smíšených manželství a rodin. Vypovídá to myslím dost o tom, že problém je stále aktuální.
AS: Jak se k těmto otázkám staví Japonsko? A jaké jsou vztahy mezi Okinawany a Američany žijícími na Okinawě?
V současné podobě americko-japonská bezpečnostní smlouva Okinawu nadměrně zatěžuje – a svrchovanost Japonska to akceptuje jako nezbytné pro národní obranu jako celek. Na mezilidské úrovni však probíhá i běžná a přátelská interakce. Sama pocházím z Okinawy a mnozí mí známí mají americké rodiny a příbuzné. Samozřejmě se občas vyjevují kulturní nebo hodnotové rozdíly, nicméně spolu dokážeme v klidu žít a tyto rozdíly akceptovat.
AS: Kromě americké přítomnosti je Okinawa se svými plážemi, korálovými útesy a deštným lesem známá jako ráj japonského turismu. Jak mohou dvě tak odlišné polohy fungovat vedle sebe? Je představa jižního ráje stereotypem? A diskutuje se v japonské společnosti okinawské téma, nebo se o něm spíše mlčí?
Důvodů, proč je Okinawa atraktivní turistickou destinací, je hned několik. Lákadlem mohou být historicky významná místa druhé světové války, ale i tradiční trhy a jídlo, kultura a historie, moře a příroda. Americké vojenské základny jsou rozesety po celé Okinawě, ale škody jimi způsobené se region od regionu liší. Na hlavním ostrově Okinawě se luxusní hotely a pláže soustřeďují na západním pobřeží severně od centrální části ostrova. Henoko ve městě Nago, které se v současné době restrukturalizuje kvůli výstavbě nové základny, se nachází na východním pobřeží a turisté ho prakticky nezahlédnou.
Některé oblasti, jako například americká vesnice v Chatanu, se proměnily v komerční turistický cíl, který propaguje atmosféru Okinawy, a to včetně její americké kultury. Takže bych neřekla, že téma základen je tabu. Okinawa může být vnímaná jako ráj i přes americkou přítomnost. Zároveň není těžké vycestovat na Okinawu na několik dní a vrátit se, aniž uvidíte to, co vidět nechcete.
AS: Existuje do budoucna možnost, že by se situace zlepšila?
Veřejnost má bohužel zájem pouze o komerční potenciál Okinawy a nevěnuje pozornost komplikacím, s nimiž se potýkají místní. Přestože se ve veřejném prostoru objevují informace o problematice základen, chybí ochota situaci aktivně řešit. Situace na Okinawě je otázkou vztahu Japonska a USA, jimž současný stav vyhovuje. K vyřešení problému by bylo zapotřebí, aby se v odporu zvedly i jiné hlasy než hlasy Okinawanů, které jsou bohužel příliš slabé na to, aby ovlivnily mezinárodní politiku. V současné době se ovšem diskuse dává do pohybu, neboť se ožehavým tématem stává Tchaj-wan, jehož situace je s Okinawou srovnatelná. A tak okinawská literatura, zdánlivě snad vyčerpaná, znovu rezonuje s těmi, kdo se cítí ohroženi.
Jóko Murakami (* 1981, Hirošima) studovala na Katedře filologie a informačních studií Tokijské univerzity. Od roku 2016 působí na Katedře japonských studií a kultury na Okinawa National University, kde vyučuje literární vědu a novodobou japonskou literaturu. Zaměřuje se na poválečnou okinawskou literaturu a na moderní, současnou a „atomovou“ literaturu Japonska. Publikovala mimo jiné studie Okinawa o oshieru, Okinawaken no kokugo ka fukudokuhon o megutte (Výuka „Okinawy“: O doplňkové četbě pro výuku japonského jazyka v prefektuře Okinawa, 2022) nebo Nihondžin no henjó no kanósei ni mukete Óe Kenzaburó „Okinawa nóto“ o jomu (K možné proměně japonského čtení „Okinawských zápisků“ Kenzaburóa Óeho, 2023). Působí v mnohých akademických institucích, například v Association for Modern Japanese Literary Studies, Society of Genbaku Literature nebo Association for Japanese Social Literature, kterou od roku 2019 řídí.
Annamária Salanciová (* 1999, Levoča) vystudovala japanologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V akademickém roce 2021–2022 absolvovala na Osaka University roční stipendijní program japonské vlády se zaměřením na japonský jazyk a kulturu. V současnosti pokračuje v magisterském studiu a působí jako lektorka japonštiny.
Michaela Melichová (* 2001, Česká Lípa), odpovědná redaktorka tohoto čísla, absolvovala bakalářské studium bohemistiky a japanologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde v současné době pokračuje ve studiu komparatistiky a japanologie. V letech 2023/2024 strávila semestr na Tokijské univerzitě mezinárodních studií. Věnuje se kultuře čajového obřadu.