Klára Soukupová
Kurkov, Andrej. Šedé včely.
Z ruského originálu Seryje pčely (2018) přeložil Libor Dvořák.
1. vydání. Praha: Paseka, 2023. 368 stran.
Hlavním hrdinou novely Šedé včely z roku 2018 je včelař z doněcké oblasti Sergej Sergejič, jenž jako jeden z mála zůstal ve vesnici, kolem níž se odehrávají boje mezi ukrajinskou armádou a separatisty. Kniha zachycuje realitu východní Ukrajiny, jejíž obyvatelé mluví povětšinou rusky a leckdy lavírují mezi několika stranami: „Já mám v občance napsaný Sergij Sergijovič, ale jinak jsem Sergej Sergejič.“ (37) Hrdina se považuje za Ukrajince, ale jakmile se svými včelami vyrazí na jih, opakovaně slyší: „Jste přece Rus, z Donbasu…“
Titulní šedost se v textu odráží na několika rovinách: odkazuje na uhelnou oblast Donbasu (také Sergejič pracoval jako důlní inspektor), ale i na přechodovou bojovou zónu, která se nachází mezi „lidovou republikou“ a Ukrajinou a která nepatří nikomu. Podobně šedá je i nejasná identita ruskojazyčného Ukrajince, jeho nevýraznost, ale i prachobyčejné stáří, jež na něj tu a tam doléhá. Zastihujeme ho uprostřed zimy, v rozbořené vesnici, za neustávajícího zvuku vzdálené kanonády. Včely přezimují, Sergejič se prochází po domě, pozoruje svět a přikládá do kamen. Charakterizuje ho rozvážná pomalost – a i když pomalá postava nemusí nutně znamenat pomalé vyprávění, zde se plouží obojí.
Šedé včely jsou novelou bez zápletky. Události se zde prostě dějí, aniž by vytvářely nějaký narativní konflikt, který by budoval tah. Celou třetinu knihy hrdina tráví doma a vzpomíná na předválečnou dobu, kdy byla vesnice ještě plná lidí. Mohlo by se zdát, že jde jen o dlouhou předehru k jeho cestě za hranice oblasti, ale odjezd nepředstavuje žádné dilema, které by rozvažoval, ani rázné rozhodnutí, jež by musel učinit kvůli náhle se přiblíživšímu ostřelování; prostě přijde čas, naloží úly a jede. Dá se dohromady s první ženou, kterou potká, a nemusí přitom promýšlet žádné námluvy a prostě mu padne mu do náruče, jako by na něj čekala. Střet s ukrajinským veteránem, jenž ho má za „doněckýho“, Sergejiče jen posune na cestě dál na jih; propagandistická reportáž ruské televize o jeho napadení žádné pozdvižení nezpůsobí; ani odvoz jednoho z úlů Federální službou bezpečnosti neiniciuje žádný zlom, který by vedl k dějovým zvratům. Žádná z těchto událostí v Sergejiči nevyvolá úvahu nad fungováním světa či reflexi vlastního chování.
Nedostatek posunu, dramatu či prostého dění je markýrován sny. Sergejevič chodí pro vodu, vaří čaj, pozoruje včely a vyprávění následně referuje o tom, co se mu zdálo. Sny většinou děj nikam neposouvají a slouží jen jako zpestření repetitivního a banálního obsahu. Není divu, že se hrdina na konci příběhu vrací domů, aniž by prošel vnitřním vývojem. Sice po letech kontaktoval svou bývalou ženu, prožil „mnohá dobrodružství“, ale k sousedovi Paškovi se vrací stejný, jaký byl, když odjížděl.
Připomeňme si, že kniha vznikla v situaci před „velkou válkou“, tedy zahájením „speciální vojenské operace“ 24. února 2022, v době, kdy Západ ještě předstíral, že se v roce 2014 vlastně nic nestalo. Dnes je recepce tohoto příběhu jiná, než kdyby v českém překladu vyšel rok po vydání originálu. Na jeho vyznění se však nic nemění, protože role jsou rozdány jasně: ukrajinský voják je sympatický a distingovaný mladík, zatímco separatistický ostřelovač je milovník sovětského světa.
Možností k dramatu se tedy nabízelo množství, mohlo být vloženo do událostí na cestě, do úvah o identitě, povinnosti či historické danosti nebo do domýšlení environmentální roviny války v dopadech na včelstva. Máme tu však hrdinu bez vývoje, bez vnitřního života či dilematu, zaměřeného na ryze praktickou stránku bytí (včely, jídlo, přežití), který dělá jen to, co v dané chvíli považuje za vhodné, a nijak neuvažuje nad vyzněním, celkovým kontextem, nebezpečím či důsledky. Chová se neopatrně a ohrožuje sebe i ty, kdo mu pomáhají. Když při pohřbu nehodlá pokleknout, nechápe, že tím nejen uráží pozůstalé, ale i jejich národní hrdost, a že je to politické gesto. Nevnímá přesah boje na Donbase, padlý voják pro něj „není žádnej hrdina, žádnej kosmonaut“ (210). Když jde u ruské tajné služby orodovat za zatčeného krymského Tatara a bezelstně poukáže na jasné nesrovnalosti, neuvědomuje si, že vstupuje na tenký led mocenské hry. Když odevzdává na hranicích mobil, nenapadne ho, že ruští pohraničníci najdou jeho zprávy s ukrajinským vojákem, který ho chodil navštěvovat a nabízel mu pomoc. Když si FSB odveze jeden z jeho úlů, vůbec nemá podezření, že by to nemuselo být kvůli kontrole na včelí mor.
Krym si včelař idealizuje („Ti lidé si sami přizvali ruskou armádu, která tam vstoupila a teď tam střeží klid a mít. To bude ten pravý ráj pro včelky, a pro něj koneckonců taky“ – 221) a únos svého přítele neklade do souvislosti s okupačním režimem. Domnělý ráj se mu tak pokaždé vpádem zpolitizované skutečnosti změní v nemilosrdnou dočasnost. Po určité době přestává být turistou či hostem, vrůstá do místa, ale v tu chvíli pocítí cizost v jiném společenství. Nechápe politickou realitu, neuvědomuje si sílu informací. Sergejič má zřejmě představovat typ prosťáčka, jehož střet s dějinami či velkým světem by měl budit soucit. Takovou sílu však jeho figura nemá. Obstojně se stará o sebe i včely, oproti Paškovi není morálně zkažený a ani není zcela hloupý. Jeho někdy až buranské vyjadřování ani neznalost („‚No… dějiny já neznám,‘ pokrčil rameny Sergejič. ‚Mohlo to bejt všelijak!‘“ – 337) sympatie nebudí. Je to nevzdělaný malý člověk, jehož těší návštěva gubernátora, protože je to vrchnost, a ochotně souhlasí s tím, kdo je na něj milý: „‚Copak, to vám udělali banderovci?‘ ptal se dál. Sergejič přikývl. Vlastně ani ne tolik na otázku, jako spíš na náhle nečekaně přívětivou intonaci.“ (223)
Emoce se v Šedých včelách nenaznačují, ale popisují a přehrávají. Jakmile se člověk rozzuří, křičí, když je někdo smutný, má v očích slzy: „Na chviličku měl pocit, že se jí v očích dokonce zatřpytily soucitné slzy“ (71); „Galja měla oči celé mokré a tváře smáčené slzami“ (218); „Jeden z těch pohledů, Ajšin, se navíc zaleskl slzami“ (245); „světla Albatu kradmé slzy v jeho očích rychle vysušila“ (272); „Mezitím už si sama otřela uslzené oči“ (329); „otřel si hřbetem ruky oči. Měl pocit, že pláče“ (350). Dojetí však zůstává postavám, u čtenáře taková explicitnost žádné kladné pocity nevyvolá.