Matouš Jaluška
Čtení o Dantovi Alighierim: Prostory, postavy
a slova.
Z italských originálů sestavil, vybral a přeložil Martin Pokorný.
1. vydání. Praha: Institut pro studium literatury, 2016. 196 stran.
Obecně prospěšná společnost Institut pro studium literatury vydává již od roku 2013 v edici Antologie nenápadné, tenké knížky „čtení o někom“. První byla o Václavu Havlovi, ta osmá se jako první zabývá postavou zahraniční a středověkou. Martin Pokorný v ní čtenáře seznamuje s devíti texty věnovanými co nejkonkrétněji vymezeným interpretačním otázkám a kompozičními motivům (5) z (Božské) Komedie Danta Alighieriho.
Všechny studie byly sepsány italskými badateli na přelomu 19. a 20. století, tedy v době, kdy od sjednocení země ještě neuplynulo ani půl století a ve vědě stále doznívalo „období druhého velkého konsensu“ ohledně čtení Danta. [1] Básník Komedie pomalu opouštěl svou pozici emblematického hrdiny užitného pro politický boj [2] a do centra zájmu vědců se přesouvala jeho báseň, čtená protentokrát jako celek. [3] Rozhodující výhodou zvoleného úseku dějin vědy o Dantovi je patrně skutečnost, že (ač vklíněno mezi politicky nabité Risorgimento a období vlády Benita Mussoliniho) není oživováno žádným koherentním politickým programem, který by čtenáře neustále znovu usazoval do konkrétní historické epochy. Cílem editora je učinit ze všech čtenářů Komedie současníky (srov. s. 6) a jím zvolené období je patrně jedním z mála, kdy tuto synchronicitu skutečně lze zkonstruovat.
Metodu všech autorů je zde možné označit za humanistickou v nejširším smyslu slova – v centru zájmu tu stojí obraz člověka v Komedii, který se (snad díky pořadatelově strategii) postupně rozvíjí. V čele souboru stojí vzorová studie Giovana Battisty Grassiho, jejímž cílem je zjistit, odkud v temném Pekle vychází světlo, umožňující Dantovi pozorovat hříšníky. Grassi po stručném, hutném a přesvědčivém expozé názorů středověkých autorit (Tomáš Akvinský, Sentence Petra Lombardského a komentáře k nim) dochází k názoru, že pekelnou lampou jsou hříšníci sami. Světlo z nich vychází proto, aby mohli sami pozorovat svůj hřích a tím mocněji prožívat pekelná muka. Jas a slova zde tedy vycházejí z lidského jedince, poutají k němu pozornost, zatímco na prázdných místech panuje tma. Obraz lidského tvora jakožto zdroje světla je skutečně možno vytknout před celou antologii a Martin Pokorný tak v zásadě učinil, když ji v úvodu vychválil a zařadil na první místo.
Celeste Tibaldi odtud ve druhé stati přechází k tělu, které se v šeru pekla všelijak kroutí, přelévá a mění, a přesto je Dantem ctěno (jakkoli v Pekle svítí hříchem). Gioacchino Maruffi následně zkoumá, jakým způsobem je tomuto tělu v Pekle přisuzován tak základní prožitek tělesného člověka, jako je strach ze smrti. Rodolfo Mondolfi mapuje ve svém textu působení strážců jednotlivých pekelných oblastí a od problematiky člověka a jeho matérie se tak zdánlivě odpoutává; nejvíce místa ovšem věnuje výkladu obrazu Medúsy, o níž hovoří fúrie na hradbách Ditova města a jež je schopna zmrazit člověka i jeho mysl. Ada Borsiová zkoumá hnutí mysli a tělesných šťáv v Dantovi při pohledu na Filippa Argentiho topícího se v bahně, Francesco d’Ovidio podává příběh Vergilia jakožto individua toužícího po očištění sebe sama od pomluv, které z něj ve středověké tradici učinily mága. Od d’Ovidiových nenápadně znetvořených těl čarodějníků pak u Antonina Menzy přecházíme k Luciferovi zamrzlému v ledu (a tedy prožívajícímu muka působená pohledem Mondolfiho Medúsy), po kterém se dva poutníci vyškrábou do Očistce.
Zatímco předchozích osm statí se věnovalo Peklu, Očistec a Ráj dostávají po jedné. Je příznačné, že čtenář je nejprve ve druhé stati Franceska d’Ovidio veden od hmoty těla a jejích proměn k síle slova, totiž k rytmu a moci modliteb znějících v Očistci. Vittorio Carpetti v poslední studii knihy mapuje vztah mezi výšinou Ráje a lidským světem. Poslední část Komedie přitom čte jako pohled zpět nejen ke dvěma zbývajícím zpěvům, ale rovněž k předchozím studiím i s jejich východiskem v úvahách o zjevnosti hříchu. Transparence světa je díky vše pronikajícímu zraku nebešťanů potvrzena a Dantova výpověď tak získává autoritu.
Nenápadnou výhodou takto koncipované antologie je skutečnost, že texty z přelomu 19. a 20. století již zpravidla nepodléhají autorským právům. Na staroslavném serveru Internet Archive tak může čtenář v tom či onom vydání dohledat kompletní obsah svazku [4] a zároveň pro sebe objevit celé ročníky pozapomenutého literárněinterpretačního časopisu Giornale Dantesco, o jehož vysoké kvalitě dostatečně svědčí šest esejů přítomných v knize. Prohlášení Pageta Toynbeeho, že výhradně esteticky zaměřené studie obsažené v tomto žurnálu nejsou pro řádné studenty vůbec zajímavé, a nemalá část z nich v člověku vzbuzuje podiv nad tím, že jim vůbec byl dán prostor v seriózním časopise [5] lze tak přijmout jen těžko. Je zřejmé, že překladatel svým autorům fandí, čtenáře upozorňuje na jejich silné stránky, zejména na vybroušenost argumentace těchto tvorů ze světa, v němž byli gymnaziální profesoři samostatnými intelektuály. (8) Právě z této společenské vrstvy pocházela většina přispěvatelů do zmíněného časopisu, jak vyplývá i z biografických medailonků připojených za studiemi. Kontext českého bádání dodává knize na konci připojená bibliografie českých dantovských překladů a studií (je trochu škoda, že z ní s ohledem na geografické vymezení vypadli slovenští badatelé, zejm. svého času poměrně vlivný romanista Jozef Felix).
Překlad je čtivý, citované pasáže z Komedie jsou doslovně převedeny do prózy, což považuji za velký klad. Upozornit se sluší pouze na jednu nepřesnost – spojení orazione domenicale označující Otčenáš nelze dost dobře překládat jako „modlitba k Pánu“ (128), neboť ji pronáší Kristus a modlil by se tak sám k sobě. Vžitý český ekvivalent „modlitba Páně“ by byl vhodnější (což má ve studii pojednávající o modlitbách v Očistci svůj smysl).
Za klad těchto studií jakožto určitého úvodu k četbě Komedie považuji skutečnost, že vycházejí z velmi kanonického korpusu textů. Vedle Danta se zde nejčastěji cituje ze svatého Augustina a z Tomáše Akvinského, tedy ze dvou myslitelů, z nichž ten druhý sumárně shrnul teologické myšlení středověku, založené tím prvním. Komedie zcela jistě není „převyprávěním Summy theologiae veršem“; [6] začít se studiem základů Komedie právě odsud však považuji za velmi vhodné (sám Dante by s ním patrně souhlasil, jak lze soudit ze značné hovornosti projevované Tomášem v Ráji). [7] Kniha má sloužit především čtenářům přistupujícím k tělesu Komedie poprvé a v touze nějak se s tímto základním dílem vyrovnat. Zde představené kanonické nástroje interpretace jsou velmi účinné a přístupné zároveň. I díky tomu mohou následně posloužit jako podklad pro lecjakou subverzi či dekonstrukci – tu však musí provést každý sám.
Čtení o Dantovi Alighierim je vlastně „čtením o Komedii“ – jednotliví autoři se o jiných Dantových dílech zmiňují sporadicky, editor pouze v bibliografii registruje jejich překlady. Pokud však čtenáře kniha zbaví obav z uchopování středověkých textů, možná že po těchto dílech nakonec sáhne sám. Elegancí a pochopitelností přítomných studií by k tomu mohl být dobře motivován.
Poznámky:
1. Tak vnímá Risorgimento např. britský italianista Michael Cesar. První konsensus podle něj představují léta po Dantově smrti, kdy byla Komedie důsledně čtena jako morální traktát. Viz např.: Cesar, Michael. „Dante in Italian Literature“. The Dante Encyclopedia. Ed. Richard Lansing. London a New York: Routledge, 2010. 269–276. [Zpět]
2. Viz např.: Balbo, Cesare. Vita di Dante. Torino: Pomba, 1839. Wikisource. 3. prosince 2016 https://it.wikisource.org/wiki/Vita_di_Dante. – O Dantovi se v této velmi vlivné knize hovoří jako o tom nejitalštějším Italovi, jaký kdy žil. [Zpět]
3. Srov. např.: Hatzfeld, Helmut. „Modern Literary Scholarship as Reflected in Dante Criticism“. Comparative Literature 3 (1951): 289–309. [Zpět]
4. Internet Archive. 12. prosince 2016 https://archive.org/. [Zpět]
5. Toynbee, Paget. „Giornale Dantesco: Note bibliographique“. Romania 26 (1897): 328–338. Citovaná pasáž na s. 329. [Zpět]
6. Ke sporu o závislost Danta na Tomáši Akvinském viz zejm.: Gilson, Étienne. „Spravedlnost a rozmanitost“. Přel. Martin Pokorný. Souvislosti 21.4 (2010): 204–211. – Problém se průběžně vrací v celém dantovském bloku z onoho čísla Souvislostí. [Zpět]
7. Srov. např.: Miller, James. „Retheologizing Dante“. Dante & the Unorthodox: The Aesthetics of Transgression. Ed. James Miller. Waterloo: Wilfrid Laurier University Press, 2005. 1–62. – Zde viz s. 21. Ve Čtení o Dantovi se u Tomášova postavení v ráji krátce zastaví Vittorio Cappeti. (140) [Zpět]