Michal Zahálka
Následující text měl být původně zařazen do rubriky Překládat přeložené, ukázalo se však, že překlad Corneillovy Médeie, oceněný v Soutěži Jiřího Levého druhým místem, je vlastně ojedinělý. Několik poznámek ke Corneillově dramatu předchází ukázku z jeho české verze.
V žilách mi proudí jed a pozvolna mě mámí, / jed, který do Athén Médeia přinesla mi, říká zděšenému Théseovi Faidra v závěru slavné Racinovy tragédie. Tato zmínka o Médeie se na první pohled může jevit vcelku zbytnou, v mnohém je však hodná pozornosti. Jean Racine – ač byl pro Pierra Corneille pochopitelně mnohem spíše konkurentem než příznivcem – měl prý v oblibě Corneillovu první tragédii, Médeiu, a Faidřina zmínka o Médeie je prý odkazem na ni. Je to více než symbolické: Corneillova Médeia stojí v jistém smyslu na počátku trendu, jehož je Racinova Faidra vyvrcholením, totiž trendu klasicistních verzí, úprav a přepisů klasické řecké a římské tragédie.
Ty dvě hry jsou od sebe vzdáleny přes čtyři desetiletí, mezi jejich léta vzniku (1635 a 1677) se vejdou snad všechna velká díla francouzské literatury 17. století, velká část vlády Ludvíka XIV. a celá Molièrova divadelní kariéra. Jean de Rotrou mezitím píše svou Antigonu a Ifigenii, Corneille svého Krále Oidipa, Racine svou Andromachu a Ifigenii – a mohli bychom pokračovat dál a dál, k méně proslulým i zcela zapomenutým dramatikům té doby. Z celé dobové dramatiky na motivy řecké mytologie je u nás šířeji známa právě jen ona Faidra (byť se ani ona už mnoho desítek let na českých jevištích neobjevila), přeloženy byly i druhé dvě jmenované Racinovy hry (Andromacha hluboko v 19. století Vácslavem Kalbáčem, Ifigenii převedl do češtiny Gustav Francl) – jinak stojí tato podstatná složka francouzského dramatu 17. století zcela mimo okruh pozornosti.
Pokud jde o Corneillovu Médeiu, není na tom o moc lépe ani v samotné Francii. Patrně tak trochu zapadla do stínu dvou her, které po ní v autorově bibliografii bezprostředně následují a které patří k tomu nejproslulejšímu z corneillovské dramatiky: i u nás několikrát uváděné Magické komedie a notoricky známého Cida. Snad proti ní mluví i to, že se poměrně výrazně inspiruje v Médeie Senekově a někdy se dokonce (mylně!) uvádí jako „Corneillův překlad Seneky“. Hlavně mám ale dojem, že se poněkud nehodí do zažitého (a mnohými úzkostlivě střeženého) obrazu Corneille coby dramatika, jehož ctný hrdina potlačí svou vášeň a zachová se mravně.
Médeia už tak nějak z povahy samotného mýtu nemůže nebýt hrou o ženě, která z pomsty zabije svou sokyni v lásce a své děti – o nějaké mravnosti tedy nemůže být řeči. A Corneillova hrdinka na rozdíl od svých starších kolegyň nelituje nikdy toho, co bylo a co se stalo: jen se neustále podivuje tomu, jak bezohledně a neopatrně s ní Iásón zachází – nejen proto, co všechno pro něj udělala, ale hlavně proto, jak mocnou je čarodějkou. Proto se rozhodne jednat: ne z pouhé touhy po pomstě, ale také aby Iásónovi i ostatním ukázala, že stále je tou proslulou mocnou Médeiou, která porazila draka i mytické armády. A na Kreontovy výhružky, Iásonovu bezohlednost a celkovou absurditu situace reaguje se vzrůstajícím sarkasmem. Když jí její milující služebná Nerina radí, aby skryla svůj vztek, odvětí kousavě:
Tak ty chceš, ať mlčím a v tichosti se vztekám?
Nerino, s takovou laskavě táhni někam.
On nejdřív ke zradě a vraždě dovede mě
a pak mě opustí uprostřed cizí země,
bez peněz, bez přátel, bez pomoci, bez klidu,
jako terč posměchu a hněvu všeho lidu –
po tom všem, Nerino, jak po mně můžeš chtít,
abych teď mlčela? Nemám snad ještě jít
a svůj naprostý klid mu demonstrovat vkrátku
tím, že mu slavnostně pogratuluju k sňatku?
A v rozmluvách s Iásónem se její sarkasmus jen umocňuje, jak se můžete přesvědčit v ukázkách. Stručně řečeno: Corneillova Médeia je příběhem ženy, která si pod tíhou životní situace na sarkasmus vypěstovala návyk – a zobrazuje den, během nějž v sobě tento sarkasmus objevuje.
Na počátku stojí Médeia zrazená, nechápající, osnující pomstu. Ve chvíli, kdy ztrácí všechno, co měla ráda, udělá jediné rozumné: přestane sebe i všechny ostatní brát vážně. V průběhu celé hry jízlivě sabotuje pokusy ostatních postav o tragický tón či rozhodné gesto, snad s pocitem, že jediný, kdo na tragiku nárok má, je ona sama. A vskutku, ostatní postavy jsou v Corneillově pojetí ze všeho nejvíc komickými figurkami: Iásón je zamilovaným vypočítavcem přesvědčeným, že všechno je v nejlepším pořádku, jeho nová milenka Kreusa povrchní a sebestřednou naivkou, její otec Kreón dočista pompézním tyranem.
Jako by se dramatik stavěl na stranu slavné vražedkyně. Médeia je prostě a jednoduše ženou, která se potřebuje zbavit zbylých citů k manželovi, jenž ji opustil. Vražda dětí pro ni tedy není jen prostředkem, jak zrádného Iásóna potrestat, je to také způsob, jak ho opustit. A nedlouho po těch slovech odlétá do Athén, kde bude patrně vládnout městu i králi Aigeovi.
Už Eurípidés a Seneca zobrazovali Médeiu na konci příběhu poměrně vyrovnanou a smířenou – u Corneille je však nejen zcela vyrovnaná, ale i krutě, výsměšně vtipná a podle všeho spokojená, bez náznaku výčitek svědomí. Konečné vyznění korintského masakru tak – alespoň v mých očích – vlastně vůbec není depresivní. Mluvil jsem dosud (po autorově vzoru) o Corneillově Médeie jako o tragédii. Možná by ale stálo za úvahu, nemohla-li by to stejně tak dobře být i velice černá komedie o ženě, která všechny zabije a tím najde štěstí a vnitřní rovnováhu. Jde, konec konců, o první tragédii úspěšného autora komedií.
Médeia vskutku má v sobě zvláštní napětí mezi tragédií a komedií – mezi vznosným patosem a uštěpačným sarkasmem. Přiznávám, že mě touto svou dvojí povahou okouzlila, proto jsem se rozhodl pokusit se o překlad. Snažím se o překlad, který by podal co nejvěrnější zprávu o podobě Corneillovy hry a byl zároveň i jevištně použitelný. Netřeba asi dodávat, že to není úplně snadná práce: průběžně se s Médeiou potýkám už přes rok a ač už je nyní většina hotová, nemálo pasáží stále odolává. Mám proto radost, že vás mohu na stránkách Plavu pozvat k četbě alespoň dvou zásadních scén ze hry. Příjemnou (byť snad mírně morbidní) zábavu!