Eva Blinková Pelánová
Z finštiny přeložil Jan Petr Velkoborský.
1. vydání. Praha: Odeon, 2010. 290 s.
Finsky psaný román Očista mladé finsko-estonské autorky Sofi Oksanenové (1977) nás zavede na začátek devadesátých let, do zapadlé a už napolo vylidněné estonské vesnice. V tomto zapomenutém koutě se střetnou dvě ženy, stařena a mladá dívka, Aliide Truuová a Zara. Autorka velmi obratně pracuje s proudem vědomí a polopřímou řečí, takže čtenář si připadá jako kibic, který obchází kolem stolu, mění perspektivu a střídavě se dívá oběma hráčkám do karet. Na pozadí rodinné ságy a pohnuté estonské historie – za druhé světové války byla země střídavě okupovaná nacisty a Rusy, aby se nakonec stala součástí Sovětského svazu – se před námi ve dvojím vydání odvíjí příběh ženské touhy po domově a po lásce.
Očista je drsným, velmi osobitým a skvěle napsaným bildungsrománem, kde milníky psychologického vývoje obou hrdinek představují strach, znásilnění a sexuální zneužívání, ponížení, zrada a ztráta sebe sama. Stará, životem zkoušená Aliide Truuová jednoho rána na dvorku svého venkovského stavení najde zubožené děvče na pokraji sil. Dívčino mládí, strach a stopy po násilí na jejím těle v ženě vyvolají vzpomínky na výslechy, na vlastní osud za ruské okupace. Aliide se vybavují okamžiky, před nimiž celý život instinktivně prchala, a vůči cizí dívce se v ní zvedne vlna nenávisti. Zara je na útěku před pasákem Pašou a jeho kumpánem; k Aliide na dvorek ji zavedly vzpomínky její babičky a stará, zažloutlá fotografie, téměř jediná věc, která jí zbyla z předchozího života, z doby, kdy nepochybovala, že toho na ni v životě ještě spoustu čeká. Nepravděpodobné setkání se ženou z fotografie pro dívku znamená naději, že pro ni existuje nějaká možnost, že ještě může být někým jiným než ženou z Pašových pornografických videozáznamů, která má její tvář: Začne u vrat toho domu Zařin vlastní příběh, nový příběh? (216)
Krátké kapitoly následují v horečném sledu: čtenář v nich přihlíží, jak přítomné události vytahují na světlo dřímající bolestné vzpomínky, ty zapadají jedna do druhé a postupně skládají Aliidin úplný životní příběh. Zmíněnou mnohostí perspektiv (bude o ní ještě řeč), tajemstvím, jež se vznáší nad skutečnými pohnutkami a city protagonistů, a tíhou nevyřčeného se Očista podobá jakési detektivní mozaice. Díky návratnosti motivů a smyslu pro gradaci má román také něco z hudební partitury. Nejspíš by se asi dalo hovořit o hudební partituře fugy: biologická touha vlastnit milovaného muže, potřeba vynutit si na životě nemožnou lásku k Hansovi, sestřinu manželovi, které Aliide dlouhé roky mučily, touhy, které přežívají, když v jejím nitru všechno ostatní už zemřelo, tato strašná, iracionální síla se v závěru knihy dokáže obrátit proti dívčiným pronásledovatelům a zachránit jí, Hansově vnučce, život a snad ji také vrátit do lidského světa, z něhož stařenu její úzkosti a viny již před dlouhou dobou vyloučily.
Román vypráví především životní příběh Aliide; čtenář si ho skládá ze stařeniných vzpomínek, po proudu jejího vědomí. Ačkoli to, co se nám zde odkrývá, je právě Zařina rodinná historie, dívka k ní nemá přístup. Stařena střeží svá tajemství na okraji historie; pátá část knihy přináší tytéž události ve světle fiktivních[1] „historických dokumentů“ z archivů estonské tajné policie, jejichž „pravda“ se na pozadí románového příběhu ukazuje stejně jednostranná jako ta Aliidina. (Zara si na konci knihy z vesnice odváží zápisník svého dědečka Hanse; v textu románu se z něj objevují úryvky, na jejichž základě si má čtenář uvědomit, jak nepřenosná je lidská zkušenost – Hansův pohled charakterizuje táž parciálnost.) Různost svědectví neusvědčuje jednotlivé aktéry ze „lži“, spíš mluví ve prospěch jedinečnosti každého životního příběhu. Očista ukazuje, že jedinečnost příběhu může snad do značné míry být i jeho „pravdou“. Ačkoli román k žádnému happy-endu nesměřuje, zdá se, že Zařin příběh zůstává v pozadí také z toho důvodu, že ještě není co rekapitulovat; na dívku navzdory dlouhým měsícům hraniční zkušenosti s ilegální prostitucí „její osud“ ještě čeká.
Zary se zmocnil „trh s bílým masem“, vzal jí všechny věci, vlastní tělo i lidskou důstojnost. Děvčeti ale zůstaly vzpomínky na dětství ve Vladivostoku, na čas, kdy o tom všem ještě nevěděla (172–173): Zara vyprávěla (…) o přístavech, o tom, jak dřevěné obložení vonělo Japonským mořem, o sněhu na Světlanské třídě, o arménských jídlech, o matčině přítelkyni, která dělala nejlepší arménské pochoutky na světě (…) a pekla tak božské keksy, že když se ten její keks jen dotkl patra, tak sníh vířící na ulici člověku až do příštího dne připadal jako cukr. Dívce – pro Aliide paradoxně – pocit štěstí splývá s Vladivostokem, s místem, které je pro stařenu navždy noční můrou, synonymem zrady, jíž se – puzená chorobnou žárlivostí a zapovězenou touhou – dopustila na vlastní sestře, a odsoudila ji tak ke krutému vyhnanství. Zařina babička Ingel, Aliidina sestra, dívku ve Vladivostoku naučila estonsky a vyprávěla jí své vzpomínky na Estonsko, na dobu, než mezi sestry vstoupil Hans, na dobu, kdy Aliide upřímně milovala a mezi sestrami nestála žádná tajemství: (…) babiččino vyprávění o kavárně tam někde daleko, o kavárně, kde se podávaly rebarborové koláče z drobenkového těsta s kopcem šlehačky, kde se čokoládové indiánky rozplývaly na jazyku a kde na zahrádce voněl jasmín, kde šustěly německé noviny (…) i estonské a ruské, vyprávění (…) o nádherných dámských kloboucích, o švihácích v tenisových plátěnkách (…) a o oblaku hořčíku, který na ulici vylétl z bytu, kde se právě fotografovali. A nedělní koncert na promenádě. Popíjení minerálky v parku. V noci na cestičkách strašící koluverská princezna. O zimních večerech v teple kamen malinová zavařenina na čerstvé žemli, k zapíjení studené mléko! Šťáva z červeného rybízu! (44)
Rodinná tragédie snad začala, ještě než se Ingel provdala za muže, do kterého se mladší Aliide sice zamilovala jako první, ale štěstí přálo sestře. Rodiče vzala Aliide válka a sestru sňatek. Aliide dál žila pod jednou střechou se sestrou a s Hansem, kterého nepřestala milovat a mučivý pohled na jejich lásku měla stále na očích. Krom toho se Aliide obětovala pro štěstí manželů: aby na sebe měli čas, hlídala jim Aliide malou dcerku; a když se Hans skrýval s partyzány v lese, žádal Aliide, aby se o jeho rodinu postarala. Po válce komunisté obě sestry vyslýchali: nevěřili, že údajně mrtvý Hans doopravdy zemřel, a chtěli vědět, kde se skrývá. Při jednom výslechu dostala Aliide přikázáno, aby sama mučila malou Lindu. Ženy ani tehdy nic neřekly; Aliide nicméně navždy ztratila i svou neteř. Osamění, žárlivost na cizí štěstí a tíha vzpomínek byly k nesnesení a v Aliide tak rostla zášť, které doba poskytla nevídané nástroje… Aby byla jako ostatní ženy, aby se nikdy nepřišlo na to, co s ní komunističtí funkcionáři při výslechu dělali, aby si zjednala respekt a případným „řečem“ učinila přítrž, vzala si Aliide Martina, stranického agitátora (a tajného agenta). Ten manželce jednoho dne prozradil, že sestra s neteří jsou „na seznamu“ a že je odsunou. V té době se Hans před komunisty skrýval u sebe doma v komoře za kuchyní. Aliide, která s manželem bydlela jinde, sestře o plánovaném odsunu nedala vědět. Když byla Ingel i s holčičkou pryč, Aliide se strašně ulevilo. Postarala se, aby se s manželem mohli nastěhovat do „prázdného“ domu po rodičích, kde byl schovaný Hans. (O tom se Martin nikdy nedozvěděl, ačkoli právě on byl „shora“ pověřen jeho vypátráním.) Aliide se o Hanse na zapřenou dva roky starala; plánovala si, jak se rozvede, pošle Hanse do Tallinnu a pak za ním sama odejde…
Nic z toho se nestalo; Aliide dál žila po Martinově boku a narodila se jí dcera. Dítě vychovával hlavně otec, upřímně ho miloval a místo pohádek mu vyprávěl agitační historky. Aliide k dítěti nedokázala najít cestu; lži, na kterých postavila svůj život, jako by se nyní spikly proti ní: Aliide nikdy nebude moci vyprávět Talvi příběhy své rodiny, ty, jež slýchávala od své matky, při nichž jako dítě usínala o štědrovečerní noci. Její dcera se nikdy nedozví nic z toho, na čem ona sama vyrostla, stejně jako její matka, její babička i matka její babičky. (…) Jaký člověk vyroste z dítěte, které nebude mít společné příběhy se svou matkou (…)? Jak má být dobrou matkou, když tu není nikdo, kdo by jí poradil, co má v takové situaci dělat? (184)
Dlouhé roky prožila Aliide v naprosté izolaci za ochrannou hradbou podivných polopravd – s manželem nemohla otevřeně mluvit: kraj, který měla ráda, zvířata ve chlévě, ani květiny na poli mu nic neříkaly a navíc se přátelil s těmi, kteří ji tehdy ve sklepě mučili a mohli ji kdykoliv poznat. Manžel ji sice před světem chránil, ale přesto se na každém kroku lekala, že se dozví o její minulosti a o Hansovi, který se skrýval přímo u nich doma. (Jak vysvítá z „historických dokumentů“ v páté části a z mnoha detailů v textu románu, kterým Aliide nechce rozumět – čtenář jim ale porozumí –, Martin o mučení a znásilňování věděl a věděl také, že se nevyhnulo ani jeho ženě; přesto o tom mezi manželi doma nikdy nepadlo jediné slovo.) Jméno románu, očista, vyjadřuje touhu po osvobození se od vlastního tíživého osudu, od bolestných vzpomínek a temného vědomí viny. Aliide si po ženském způsobu stále představovala, že se objeví někdo, u koho najde ochranu, bezpečí a rozhřešení. Nakonec pochopí, že takovým zachráncem může být jen ona sama: Za zády slyšela hlasy zvířat, čekala na ni a ona musela jít, a tu si uvědomila, že také ona čeká. Čeká na někoho, jako když čekala tehdy ve sklepě, kde se scvrkla v myšku v koutě místnosti, v mouchu na žárovce. A když se dostala ze sklepa, zase na někoho čekala. (…) Pohladil by ji po vlasech a řekl, že to není její vina. A ještě by dodal, že se to už nebude opakovat. Slíbil by, že už nikdy víc, ať se stane cokoli. A současně s tím, jak si Aliide uvědomila, na co čeká, pochopila, že ten někdo nikdy nepřijde, aby ta slova řekl a taky se postaral, aby mohla být klidná, (…). Že ona, Aliide, je jediný člověk, který může něco takového zaručit. (190–191) Zara, která u své pratety hledala záchranu, vkládala do ní všechny své naděje a zároveň se téměř neodvažovala doufat, nakonec pro Aliide představuje právě tu šanci, na kterou stařena celou dobu čekala. Role se svým způsobem obracejí, ukazuje se, že Zara přichází ve chvíli, kdy je Aliide konečně schopná sebrat sílu, kterou celý život rozmělňovala v pocitech strachu, žárlivosti, zášti a viny, a napřít ji jiným směrem, k dívčině záchraně. Pohnutý a neutěšený příběh ukazuje, že biologické, životní síly měla venkovanka Aliide skutečně požehnaně. Katarze, kterou román vrcholí, má v sobě něco z antické tragédie a něco z Jamese Bonda, nad její opravdovostí se čtenáři nicméně zatají dech.
Aliide a Zara, hrdinky románu, jsou ženy. Zmínili jsme Aliidinu biologicky bezohlednou touhu po štěstí, její lnutí k rodnému domu, k půdě a ke zvířatům ve chlévě; Zařina a Ingelina představa štěstí jsou makavé, tryskají ze smyslových vjemů: vůně jasmínu, studené mléko a rybízová zavařenina, které nejlépe chutnají v teple u kamen, sněhové vločky, co se až do příštího dne mění v cukrový poprašek, vůně Japonského moře a koluverská princezna strašící na cestičkách v nočním parku. Očista přináší také svědectví o ženské schopnosti prožívat fyzickou realitu světa, o schopnosti dávat se a skrze sebe prožívat to, co je vně, i to, co nás jednoduše přesahuje. Snad by se dalo hovořit o daru extáze. V rovině smyslových vjemů je text neobyčejně bohatý: vůně sušených bylin, na plotně bublající hrnce, zvuky, doléhající ze dvorku, vlhkost, která vzlíná z podlahy, prasklý ret a chuť krve v ústech, teplo pod peřinou a kůže pokrytá strachem. Dar extáze a schopnost souznění jsou na rozdíl od osobních svědectví – ta, jak jsme viděli, jsou vždy různá a nepřenosná – pravdivé a absolutní. Aliide stačí jediný pohled na špinavou a vysílenou Zaru, krčící se u ní na dvorku, na prázdno v jejích očích a vlastní vzpomínka jí jako klíč otevírá dívčin příběh.
Poznámky:
1. Jak se dočítáme v doslovu Lenky Fárové, prostudovala si autorka autentické materiály estonských tajných služeb, nedávno zpřístupněné veřejnosti. [Zpět]