K stému výročí úmrtí A. Pikharta
Miloslav Uličný
Že Literární archiv Památníku národního písemnictví skrývá nejedno tajemství, je nasnadě. Poctivé badatele toto vědomí naplňuje vzrušením i vírou ve smysluplnost vlastní práce, redaktory vidinou snadného zisku kvalitních článků, čtenáře doufejme zvědavostí na dávný život literatury a jejích tvůrců. Je dobře, že péčí hispanisty a historika překladu Miloslava Uličného jsou tato tajemství zase jednou významně obnaženější.
Stane se občas, že badatel hledající něco jiného narazí na poklad. Stalo se to i mně při pátrání po rukopisu neuveřejněných překladů Petrarkových znělek z pera obrozence Františka Jaroslava Vacka Kamenického, vzniklých někdy v třicátých letech 19. století, a při procházení soupisu literární pozůstalosti Jaroslava Vrchlického v naději, že v sešitu zpracovaném Marií Krulichovou, který vydal Literární archiv Památníku národního písemnictví již roku 1976, snad objevím nějaký ten nevydaný mistrův překlad čtrnácti řádků od původce evropského sonetového šílenství. V obou případech jsem neuspěl, nemám-li za úspěch považovat, že jsem se z vlastních Vackových znělek dověděl alespoň o pozdním platonickém vzplanutí pana faráře a děkana k sličné mladé dámě – tedy našel jsem alespoň české petrarkovské ohlasy. Na správnou adresu, tj. do oddělení rukopisů Knihovny Národního muzea, mě pak – pokud jde o Vacka a Petrarku – navedly jak signatury NM ponechané na rukopisech evidentně před lety předaných Památníku, tak řádky nedávno obdrženého dopisu a separátu profesorky Jitky Křesálkové, která ve svých pětaosmdesáti letech bádá v Miláně a rukopis nevydané třicítky Petrarkových sonetů našla a popsala již před třiceti lety.
Až sem se věci dějí po zákonu logiky. Jenže jak si vysvětlit, že v soupisu pozůstalosti básníka a překladatele J. Vrchlického lze v oddílu Rukopisy cizí narazit na s. 98 na neuvěřitelný údaj Pickhart (sic!) Antonín: Španělské písně lidové, překlady, rkp., 357 ll, 4. Co dělá tak rozsáhlý rukopis známého překladatele ze španělštiny a katalánštiny v pozůstalosti jeho dobrého známého, jenž byl svého času nejuznávanějším českým básníkem? Konkrétně jde o desky obsahující 357 stran formátu 34 x 21 cm, pokrytých inteligentním, čitelným rukopisem soudního sekretáře, jemuž pošta koncem 19. století doručovala dopisnice s adresou Slovutný Pán p. A. Pikhart, soudní adjunkt a spisovatel. Titulní list nese název Španělské písně lidové a údaj Přeložil A. Pikhart.1
V předmluvě (s. 2–9) překladatel konstatuje, že „lidová poesie španělská obsahuje dva stejně významné druhy básní: Romance a písničky“. Poté připomíná významnou roli V. Nebeského, J. Čejky a J. Vrchlického v procesu seznamování českého čtenářstva právě se španělskými romancemi. Ty jsou podle Pikharta „obrazem a poetickým odkazem dob minulých (…) a písničky jsou přítomností, dechem života současného, současných vášní. Nalezneme v nich vše, co vře srdcem a myslí lidu (…) Cervantes je nazval vtipem, který jako měkký hrot proniká vám duši a bleskem vám ji raní, Bécquer označil je za synthesi poesie (…) a Melchor de Palau za vášeň, která se stala slovem, rhytmicky zvučícím.“ Dále se Pikhart zabývá rolí asonance a podobně jako ve své antologii Starošpanělský zpěvník2 ji při porovnání s rýmem charakterizuje jako rovnocenný prostředek v poezii španělské, v českém překladu však nepoužitelný: „Čtenář, který nebyl upozorněn, by jistě si nevšímal tohoto stejného zvuku samohlásek, Španělovi však tento stejný zvuk lahodí jako dobrý rým.“ O účinnosti krátkých španělských popěvků praví: „Lehoučká forma a prostota výrazu pobádala básníky, aby se pokoušeli o napodobení, a mnohý trefil lidu do noty tak, že lid přijal jeho popěvek do svého pokladu.“ Jako důkaz obdivu španělských básníků k písničkám zvaným coplas či coplillas Pikhart překládá sonet Salvadora Ruedy (1857–1933), v němž se lidový, většinou čtyřveršový popěvek připodobňuje k „čtyřkřídlému motýlu“. Poslední část předmluvy je v podstatě výčet sbírek, jichž překladatel pro svůj výbor použil, ať byly vydány v Madridu, Seville, Barceloně či Lipsku. V závěru pak píše: „Hleděl jsem zachovati všude formu i dikci originálu. Připomínám, že jsou španělské popěvky lidové rafinovanější než naše písně. Popěvky dialektické jsem ovšem převedl v naši řeč spisovnou, a tím jsem setřel poněkud jejich zvláštní ráz – ale to už je osudem všech překladův, že jsou přes veškeré úsilí překladatelovo jen částečně věrným obrazem originálu. Seřaďuje popěvky dle obsahu řídil jsem se čelnějšími sbírkami originálů, které vesměs takto jsou seřaděny. V Praze, v květnu 1908. A. Pikhart.“
Za předmluvou následuje (s. 10–306) odhadem 1800 popěvků, tj. asi 7000 veršů, rozčleněných podle témat. Většina popěvků má čtyři verše, a tak se překladateli na jednu stranu vejde obvykle pět či šest čísel, někdy méně – pokud například již přepsané číslo přeškrtá, případně má-li popěvek více veršů (šest až osm). Každý popěvek je uveden červeně podtrženým španělským incipitem, z něhož čtenář znalý originálu může usoudit, zda se jedná o píseň andaluskou, nebo byla-li vzata ze zpěvníku zahrnujícího produkci jiného kraje. Tematicky je český výbor rozčleněn takto: Poklony a lichotky; Vyznání, touha a výlevy lásky; Rozloučení, věrnost a vytrvalost; Výčitky a milostný nářek; Žárlivost, výhrůžky a kletby; Pohrdání; Názory na lásku, rady, posměšky ap.; Zastaveníčka a loučení; Rodiče a děti, kolébavky a dětská říkadla; Nábožné; Lidová filosofie; Historické, vlastenecké, krajinské aj.; Zpěv a tanec; Povolání, stav apod.; Veselé písničky, posměšky, jízlivosti. Překladatelovy poznámky zabírají s. 307–314, abecední seznam českých incipitů popěvků s. 315–356. To vše ukazuje na skutečnost, že rukopis byl připravený do sazby a že jde o definitivní přepis výsledků mnohaleté práce, jak lze ostatně dovodit z existence lístkovnice s přeloženými čtyřveršími, jež figuruje v soupisu Pikhartova osobního fondu v PNP na s. 8 pod oddílem Opisy a výpisy. Kromě toho víme, že překladatel publikoval ukázky těchto popěvků již v letech 1901 a 1904 v Nedělních listech Hlasu národa.
Proč se však rukopis španělských popěvků připomínajících epigramy, japonská haiku či perská rubá’í nachází v literární pozůstalosti Vrchlického? Půjčil-li ho překladatel Vrchlickému k posouzení nebo předal-li mu ho přímo k vydání (například do Sborníku světové poesie, který Vrchlický od roku 1891 řídil),3 proč si nevydaný rukopis nevyzvedl? Záhadu mohou objasnit fakta týkající se posledních let života Vrchlického i Pikharta. Jde jen o to, uvést je do náležitých souvislostí.
Pikhart svůj rukopis, na konci předmluvy datovaný „v květnu 1908“, mohl předat Vrchlickému ještě téhož měsíce nebo někdy v průběhu června. Adresát, jako vždy velmi zaneprázdněný a zároveň se možná už těšící na jakés takés letní vakace, mohl do rukopisu – třeba jen ze zvědavosti – nahlédnout a nechat rozhodnutí o jeho vydání či přímo předání do sazby až na září, kdy po letních vedrech bude Praha znovu kypět kulturním a společenským životem. 16. srpna 1908 je však básník raněn mozkovou mrtvicí. Léčí se v několika sanatoriích, jako pacient pobývá vesměs mimo Prahu, jeden rok dokonce mimo Čechy, v Opatii na Jadranu. Zbytek života – zemřel 9. září 1912 – tráví na vlastní přání v Domažlicích pod dohledem pečovatelky a lékařů. Sám, bez rodiny. Narušené vztahy mezi ním a manželkou se již nikdy neurovnaly. Léčba v cizině i doma byla ovšem drahá a rodina zažívala finanční nouzi. Mimi – básníkova žena Ludmila – se starala o nedospělého syna,4 a potřebovala-li prostředky na mimořádné výdaje s léčbou manžela, musela souhlasit s podmínkami nakladatelů, ať byly jakékoli. Takto, naprosto obchodnicky, se podle A. Pražáka choval i nakladatel J. Otto,5 jemuž vydávání Vrchlického vlastní tvorby i překladů přineslo nemalý prospěch. Je zřejmé, že Vrchlický nebyl již dva nebo tři měsíce poté, co obdržel Pikhartův rukopis, schopen nejen intelektuální práce, ale ani běžné komunikace. Pikhart, s nímž se dobře znal a byl i v pracovních vztazích (oba byli ve vedení nakladatelského družstva Máj), nebyl ovšem vysloveně Vrchlického přítel. V Pikhartově přijaté korespondenci najdeme pouze několik vizitek Vrchlického s poděkováním či krátkým přípisem. Lze tedy předpokládat, že jednání obou literátů se při různých příležitostech odehrávala téměř výhradně ústně. Tím spíše se můžeme ptát, proč Pikhart nepožádal o vrácení rukopisu třeba Vrchlického manželku?
Zde se nabízí hned několik spekulací. Pikhart mohl doufat, že pacientův stav se zlepší a že bude za čas schopen vrátit se k práci. Vždyť bez doporučení Vrchlického by byl Pikhart sotva vydal svůj Starošpanělský zpěvník, ač je pravda, že mezi rukopisem připraveným do tisku (předmluva je datována v květnu 1905) a jeho knižní podobou (jeden z antikvárních výtisků v mé knihovně nese pod věnováním datum 19. 2. 1908) leží téměř tři roky. Nebo překladatel nechtěl zpočátku rušit rodinu nemocného a žádost o vrácení rukopisu odkládal tak dlouho, až onemocněl sám. Došlo k tomu koncem léta 1909 po Pikhartově návratu z dovolené v Itálii. Nevydaný rukopis španělských lidových popěvků ležel tehdy již víc než rok v prázdné Vrchlického pracovně. Pikhart měl od svého návratu do vlasti zdravotní potíže. Na podzim mu členové Máje, spolku českých spisovatelů beletristů, poslali předlouhý pozdravný list s přáním brzkého uzdravení; zdá se, že si nikdo nepřipouštěl, že by život osmačtyřicetiletého překladatele a básníka, tou dobou již nositele španělského ocenění za překlad Dona Quijota,6 byl nějak vážně ohrožen. Ale 13. prosince 1909 Antonín Pikhart zemřel na sepsi z otravy krve. Jeden z nekrologů, s fotoportrétem ušlechtilé tváře zesnulého, vyšel v Ottově časopisu Zlatá Praha. Podepsán je šifrou R., podle Lexikonu české literatury 3/II P–Ř (Praha: Academia, 2000) náležející V. Červinkovi.7
Je zvláštní, že (pokud víme) o vrácení rukopisu později nepožádala Ludmilu Vrchlickou paní Olga Pikhartová, vdova po překladateli. A pokud tak přece jen učinila, ať písemně nebo ústně, mohlo se ovšem stát, že L. Vrchlická prostě rukopis v manželových papírech nenašla, a tak k jeho vrácení nedošlo. Z neobsáhlé zachované rodinné korespondence je zřejmé, že manželé Pikhartovi se upřímně milovali a ctili; sotva si lze tedy představit, že by paní Olga o rozsáhlé dlouholeté práci svého muže na souboru španělských lidových písní nevěděla. Můžeme předpokládat, že Nahotu V. Blasca Ibáñeze, vydanou roku 1910 v nakladatelství Máj, připravil Pikhart k tisku ještě před začátkem nemoci. Zarazit nás však může pozdní vydání (1916) románu Emilie Pardo Bazánové Na ullojském zámku (384 s.) u Otty, sedm let po smrti překladatele. Ležel rukopis překladu tak dlouho u nakladatele kvůli námětu s příchutí skandálu? (Dekadence venkovské aristokracie zde ústí v incest.)
Vraťme se však ještě k rukopisu Španělských písní lidových. Je samozřejmě možné, že se ve Vrchlického papírech časem jednoduše „ztratil“, podobně jako Vrchlického překlady Shakespearových sonetů, z nichž 123 čísel objevil v básníkově pozůstalosti až roku 1954 Otakar Vočadlo8 a téhož roku vydal Karel Janský. V každém případě jsme na základě strohých historických dat – a bez neověřitelných spekulací – došli k závěru, že ke zmizení a stoleté nezvěstnosti Pikhartova rukopisu došlo v důsledku nešťastné shody okolností – těžkého onemocnění (a následného úmrtí) jednoho a tragické smrti druhého z protagonistů této kauzy.
Po vyřešení záhady obklopující zpočátku nález rukopisu významného nevydaného překladu tam, kde se neměl vyskytovat, se nyní můžeme vrátit k jeho obsahu. V oddílu Poklony a lichotky (s. 10–96) nalezneme například toto překrásné čtyřverší: Bezpochyby cukrářem jsi / měla tatíčka, / neboť udělal ti ústa / celá sladičká. Jako právníkovi a soudnímu úředníku byly překladateli jistě po chuti tyto verše: Před hrdelní soud jsem ved / tvoje oči, milá, / dvojice že lupičů / mne to oloupila; / jen jsme přes práh byli, / soudce také naříkal, / že jej oloupily. Do dalšího oddílu (Rozloučení, věrnost, vytrvalost, s. 97–114) vybral překladatel mj. nářky jako: Říkají, že neželí, / kdo se loučit musí. / Nakaž tomu, kdo to řek, / ať se loučit zkusí, nebo: S bohem, Tudelský ty moste, / pohádka se nyní mění. / Pod tebou jde voda v dálku, / po tobě mé potěšení. Ve třetím oddílu (s. 115–156) najdeme podobné popěvky s nářky a výčitkami: Podobá se tvoje láska / vlaštovce, mé potěšení – / ta též přilétá k nám z jara, / ale mizí v podjeseni. V těchto a dalších popěvcích je přítomna nadsázka a antropomorfní přirovnávání tak často, že v nich tušíme jeden ze zdrojů poetiky Federica Garcíi Lorky:9 Pod mandloň jsem stoup, / zpíval tam své žaly, / a hle, drobné mandle, / jež nahoře zrály, / rázem opadaly. Podobně pak: Ulomíš-li větev, kmen se / bolem, žalem zachvívá, / krví zalívá se kořen, / květ se smutkem odívá. Téma žárlivosti je zastoupeno na s. 157–172 například těmito dvěma ukázkami: Čerstvé proutí v ohni / a zamilovaný / s jedné strany hoří, / slzí s druhé strany – / Takový jsi též: / když mě spatříš, pláčeš, / a za jinou jdeš. // Žiji tím, co jídám, / piji, co mi dají, / mnohé věci se mi / však zle zajídají. Pátý oddíl (s. 173–185) s tématem pohrdání dobře zastupuje čtyřverší: Jak má plouti loďka, která / na suchu se v trosky mění? / A jak mám já milovati / tělo, v kterém duše není? Šesté téma – Názory na lásku, rady, posměšky – je na s. 186–206 věnováno též ženám, jež jsou zde zahrnuty nelichotivými poznámkami; dojde však i na muže: Ošklivá je moudrá, / hezká pitomá je, / a tak každá z obou / jinou notu hraje. / Tak by to být mělo: / ošklivá dej duši, / a hezoučká tělo. // Ženy ničí svět, / bědný, zubožený, / muži ničí svět, / a k tomu i ženy. / A tak v celku to je: / muži, ženy, svět, / všecko zničeno je. Tématu loučení je zasvěcen oddíl sedmý (s. 207–216), třeba těmito slovy: Všichni chtějí, abych zpíval – / nechci zpívat v této chvíli: / moje láska nyní dřímá, / zpěvy by ji probudily. Ukolébavkám a říkadlům je vyhrazena část osmá: Houpy, houpy, dítě moje, / pohleď na mě víc, / jedním okem pravíš „čiči“, / druhým pravíš „pšic“. Nábožné popěvky z devátého oddílu zabírají nevelkou plochu (s. 226–232) a dnešního čtenáře nejspíš osloví takové, v nichž vedle náboženského citu zazní i humorný tón: Kdy pastýři slechli, že by / měli Ježíškovi pět, / jeden z nich hned rozbil v tanci / na tři páry kastanět.
Nejen tímto, ale i dalšími čísly Pikhartova výběru občas problesknou nepěkné manýry lumírovštiny, například apokopy či – pro nás dnes již vyčpělé – poetismy. Lidová filozofie desáté části (s. 233–243) má svou stoickou stránku, kterou známe i z písní českých a moravských. Vzpomeňme jen na tu, ve které se zpívá Sú rodiče, synka měli, / na vojnu ho dat moseli. Ve Španělsku pak podle Pikharta Růžový keř růži hostí, / v záhoně se květy skvějí. / Otec vychovává dceru, / neví, kdo mu odvede ji. Jedenáctý oddíl (s. 244–248) ukazuje, že lidová píseň často – ve Španělsku jako v Čechách a na Moravě – vyrůstá z konkrétního místa, z lokálního patriotismu svého anonymního tvůrce: Malago, jsi pevnou hradbou, / která bujné moře tiší, / krásnějšího přístaviště / nad tebe král nemá v říši. // Kdybych já měl tolik peněz, / kolik španělský měl král, / okolo Giraldy celé / preclík uplésti bych dal. Dvanácté téma – zpěv a tanec – zobrazuje překladatel na s. 249–252. V jednom z popěvků se zpívá: Písničky a písničky zas, / písničky mne zpívat nech – / mám jich plnou truhlici a / nenačatý plný měch. Třináctý, předposlední oddíl (s. 253–274) se týká různých povolání či společenského stavu. Nejvděčnějším tématem bývají samozřejmě studenti, vojáci nebo námořníci: Tatík myslí, že se učím / v Salamance bez přestání, / a já zatím dobývat jdu / srdce zdejších sličných paní. // Salamance podobna, / děvče, je tvá ulice, / neboť studentů je tam / stále plno velice. // Na vojnu jdu teď, / pláče má matka, / zůstane sama / milá má sladká, / a já jí říkám, / ať se vdá zatím, / že bude pozdě, / až se zas vrátím. // Ulice v Trianě, s bohem, / okénka vy, plná záře! / S bohem, drahá černovlásko, / pro tebe jdu do žaláře! // Maličké mám, pěkné nůžky, / mám je s sebou v tuto chvíli. / Jimi stříhám jazyky těm, / kteří by mne pomluvili. Konečně pak čtrnáctý oddíl reprezentují veselé písničky, posměšky a jízlivosti typu: Hleď, ať k plešatému nikdy / lásky nepocítíš, / až by ses s ním hádat měla, / zač jej potom chytíš? / A to vskutku bolí, / dívati se pořád jenom / na kraj zcela holý. // Malá žena – cenný dar – / a ten sám je platný: / lepší malý dobrý dar, / než velký a špatný. // Z kůže tvého milovníka / dám si buben udělat, / na tom zahraji ti v noci, / až nebudeš moci spát.
Jedenapadesát vysvětlivek na s. 307–314 se soustřeďuje na španělské reálie, jejichž znalost nelze u běžných čtenářů předpokládat. Vysvětlivky se týkají výslovnosti, významu lokálních názvů, života španělských cikánů, španělských zvyků a svátků, tanců a podobně. Závěrečný abecední seznam prvních veršů písní, obsažených v Pikhartově výboru, je výmluvným důkazem pečlivosti překladatele, který si, jak jsme se již zmínili, pořídil pro výběr tak rozsáhlý a impozantní speciální lístkovnici.
Zmínky si zaslouží varianty překladatelova křestního jména. Pozorného čtenáře zajisté zaujme, že žádný ze svých četných překladů románů, novel a povídek ani svou jedinou vydanou antologii veršů překladatel nepodepsal plným křestním jménem – všude čteme Přeložil A. Pikhart. A to ať sáhneme po Valerově Doni Luz (1894), Lazarillovi z Tormes (sic!), vydaném roku 1898, nebo po Nahotě Blasca Ibáñeze (1910). Současníci ovšem věděli, že Pikhartovo pravé křestní jméno není Antonín, nýbrž Alfred. Tak se ostatně podepisuje na milostných dopisech budoucí ženě v letech osmdesátých, takto vypadá jeho jméno (někdy zkrácené na Alf.) na obálkách jemu adresovaných dopisů a dopisnicích literárně činných osob a různých známých.10 Lze se jen domýšlet, že své pravé jméno zaměnil za jiné – česky znějící – z vlasteneckých důvodů. V osobním styku zřejmě užíval jméno Antonín, o čemž by svědčila například korespondence jeho přítele Josefa Friče, který ho důvěrně oslovuje Milý Tondo. V dopisech španělským spisovatelům (většinou jde o autory, které překládal) se však leckdy podepisuje jako Alfredo Antonio Pikhart… Básník Antonín (!) Klášterský adresuje v prosinci 1905 novoroční přání panu Alf. Pikhartovi a pro představitele Katolické moderny na Moravě Karla Dostála-Lutinova je Pikhart rovněž vždy jen Alfred Pikhart nebo A. Pikhart. Konečně pak nakladatel Otto v dopise z 30. 5. 190211 korunuje zmatek v Pikhartových křestních jménech touto adresou: Blahorodý pan Alfons Pikhart, c. k. soudní sekretář v Praze.
Relativně rozsáhlá Pikhartova korespondence se španělskými i katalánskými spisovateli a institucemi je známa již několik desetiletí díky statím zakladatele české lusitanistiky Zdeňka Hampejse/Hampla (1929–1986), avšak utříděná je až od poloviny let devadesátých.12 Tak například v dopise z 2. 3. 1898 odpovídá Pikhartovi významný španělský romanopisec Leopoldo Alas,13 známý též pod pseudonymem Clarín, a uděluje mu svolení k překladu kteréhokoliv svého díla. Mimochodem konstatuje, že A. Pikhart se vyjadřuje španělsky dobře, ale přesto mu vytýká několik „chybiček“.14 V přijaté korespondenci A. Pikharta najdeme též dopis otce spisovatele Pía Barojy, dále dva dopisy a přípis na cizím listu od Emilie Pardo Bazánové15 (o návštěvě u ní, při níž se mj. setkal s již slepým Juanem Valerou, napsal adresát svého času svěží reportáž pro časopis Máj). List od Vicenta Blasca Ibáñeze z 5. 4. 1900 se týká svolení k překladu kteréhokoliv z jeho děl – Pikhart stihl dát české roucho jeho románům Chalupa, Marná touha a Nahota. V korespondenci nalezneme též podpisy takových osobností, jakými byli literární vědec a zároveň ředitel madridské Národní knihovny Marcelino Menéndez Pelayo a španělští spisovatelé Juan Valera, Armando Palacio Valdés a Ramón Valle-Inclán nebo Katalánec Àngel Guimerà.
Neméně podnětné jsou pro historika překladu dopisy týkající se vydávání Pikhartových prací. Tak v listu z 5. 10. 1897 žádá Jaroslav Kvapil, pověřený řízením Ottovy Světové knihovny, adresáta, aby zvážil, zda by se neměl znovu přeložit Don Quijote a zda by se toho úkolu ujal. O tři týdny později píše Kvapil znovu: „Mimo to jsem pomýšlel na to, abyste mi přeložil Quijota, ale doslechl jsem se, že s Vámi o něj vyjednává Vilímek.16 Teprve teď se dovídám, že ho Vilímek přece jenom nevydá – a tak se Vás zdvořile táži, nepomýšlíte-li na jeho překlad pro mne, kdy byste byl hotov atd. Jinak Vás ovšem prosím o něco menšího.“ Do třetice pak Kvapil píše 28. 4. 1898 mimo jiné: „Lazarillo17 se všeobecně líbí – díky zaň!“ Konečně 15. 2. 1900 se Kvapil v závěru svého dopisu zmiňuje o záležitostech pekuniárních v souvislosti s vydáním Pikhartova překladu Knihy písní Heinricha Heina. Kvapil konstatuje: „Heine právě vychází. Nezlobte se, že teprve teď – víte zajisté, že to zpoždění není mou vinou.“ Arnošt Kraus, autor úvodu a poznámek ke knize veršů, vydané u Otty na začátku posledního roku 19. století, se zmiňuje o tom, že poprvé byla Kniha písní zčeštěna již roku 1873 E. Špindlerem. Pikhart však považoval za nutné přeložit ji znovu již „na počátku let devadesátých“, jak vyplývá z údaje na s. 246 mezi závěrem druhého cyklu oddílu Severní moře a poznámkami.
Z údaje „Přeloženo v letech 1890–1892“ zřetelně plyne, že než se Pikhart začal věnovat překladům ze španělštiny (jeho první převody z tohoto jazyka vyšly knižně roku 1894), překládal – jako intelektuál prakticky bilingvní – po tři roky verše z němčiny. Pozdní vydání jeho verze Heinovy Knihy písní už koinciduje s publikováním obou dílů Dona Quijota (1899–1900) rovněž u Otty. Je tedy pravděpodobné, že Pikhart zpočátku tíhl k překládání poezie německého jazyka; je dokonce možné, že k překládání ze španělštiny jej vedl nějaký neúspěch při pokusech vydat předchozí převody z němčiny. V Kvapilově dopisu z února 1900 však nacházíme ještě jednu zajímavost – kritiku přílišné plodnosti Vrchlického v oblasti překladů poezie a důsledků jeho dumpingových honorářů.18 Z dopisu J. Otty datovaného 11. 8. 1896 je však zřejmé, že za překlad prózy byl pan nakladatel připraven platit více než za přeloženou poezii.19 O tom, že si Pikhart byl – při vší skromnosti – vědom toho, že jeho práce je silně podhodnocena, svědčí i jeden z jeho novinových pseudonymů – jistě ironicky míněný Bezplatný.
V literární pozůstalosti A. Pikharta ovšem zaujme vedle korespondence řada dalších položek, například rukopis veršovaného cestopisu Amerika a několik nevydaných sbírek jeho vlastních veršů, které teprve čekají na zhodnocení. Tomu, kdo bude jednou detailně zpracovávat Pikhartovu bibliografii, jež zahrnuje též řadu položek z jeho humoristické prózy a poezie vydávané časopisecky, usnadní práci autorem pečlivě uspořádané výstřižky. Nelze samozřejmě vyloučit ani zklamání, jaké jsem zažil při zjištění, že překlady čtyřiceti českých písní do španělštiny jsou pouhé koncepty – doslovné převody významů, určené snad některému zájemci z řad španělských folkloristů, kteří Pikhartovi sháněli podklady pro jeho impozantní soubor Španělských písní lidových.
Pikhartovým dílem se, pokud je mi známo, zatím zabývali z různých hledisek tři čeští romanisté, z nichž dva se později specializovali na katalánštinu: již dříve zmíněný portugalista, docent Zdeněk Hampejs/Hampl, a dále dva absolventi pražské hispanistiky na Karlově univerzitě: dr. Jan Schejbal (1942), dnes náš nejvýznamnější katalanista, právě připravující první katalánsko-český a česko-katalánský slovník do tisku, a Miloslav Pluhař (1943? – počátek devadesátých let 20. století?). Čtyřicet tři roky stará diplomová práce M. Pluhaře Překladatelské dílo Antonína Pikharta z roku 1967 je spíše materiálová – eviduje jeho do té doby neutříděné menší překlady v novinách a časopisech, zmiňuje se o článku Z. Hampejse věnovaném (v té době neznámé) korespondenci Pikharta se španělskými a katalánskými spisovateli20 a připomíná Hampejsovu obsáhlou stať z roku 1965 o korespondenci mezi Jacintem Verdaguerem a jeho překladatelem Sigismundem Bouškou. Záslužné soupisy Pikhartových drobných příspěvků pak Pluhař21 doprovází srovnáním některých dílčích řešení v překladech Dona Quijota od A. Pikharta (vyd. 1899–1900) a Zdeňka Šmída (vyd. 1952), v nichž jsou však pouze ve stručnosti naznačeny budoucí možnosti historie překladu jako součásti dnešní translatologie.
Jak vidno, další bádání v Pikhartově osobním fondu Literárního archivu Památníku národního písemnictví může přinést ještě nejedno překvapení.
Poznámky:
1. O životě a překladatelské i odborně publicistické práci A. Pikharta jsem stručně informoval čtenáře již před časem v hispanoamerickém čísle časopisu Plav (1/2008); viz Uličný, Miloslav. Překladatel Antonín Pikhart. <http://svetovka.cz/archiv/2008/01-2008-portret.htm>. Proto se nyní soustředím na nové skutečnosti, vytěžené z jeho literární pozůstalosti. zpět
2. Starošpanělský zpěvník. Anthologie lyrických básní španělských ze století XV.–XVII. Ze svých překladů sestavil A. Pikhart. Praha: J. Otto 1908. (Sborník světové poesie sv. 94). zpět
3. Z hesla Vrchlický Jaroslav v Lexikonu české literatury 4/II, U–Ž (Praha: Academia, 2008) vyplývá, že většinu ze 169 svazků Sborníku světové poesie vydalo nakladatelství J. Otto. Knižnici postupně redigovali J. Vrchlický (1891–1910), J. V. Sládek (1910–1912) a A. Klášterský (1912–1938). Slovník českých spisovatelů (Praha: ČS, 1964) však uvádí, že Vrchlický „krátce (od r. 1891) redigoval také Sborník světové poezie, který Akademie vydávala“. zpět
4. Roku 1908 byly sice obě dcery Vrchlického již soběstačné a „zaopatřené“ – starší Milada vdaná a mladší Eva v divadelním angažmá –, ale málo pilný gymnazista Sláveček byl zcela závislý na péči matky. K tomu viz Pražák, Albert. Vrchlickému nablízku. Praha: Družstevní práce 1945. 96 a 97. zpět
5. Vrchlický v dopisech. Ed. Albert Pražák. Praha: Československý spisovatel, 1955. 525. zpět
6. V dopise z 24. března 1905 mu k této poctě blahopřeje jeho nakladatel J. Otto: „Velectěný pane sekretáři! Teprve nyní se dovídám, že za nový překlad Cervantesova Quijota byl Vám udělen španělský řád i dovoluji si Vám vysloviti k tomu vyznamenání dodatečně své blahopřání.“ zpět
7. Zlatá Praha, ročník 1910, č. 13: s. 155. „Smrt Ant. Pikharta smutně překvapila literární svět český, v němž sympatická osobnost zesnulého spisovatele a překladatele byla všeobecně známa a ctěna jako typ literáta, který svoje dílo pojímá svrchovaně seriosně a se vší láskou a zápalem, jichž je schopen. Snad všem českým listům belletristickým byl Ant. Pikhart po léta milým a vítaným spolupracovníkem. Jeho zásluhou převedena do české literatury velká řada španělských autorů – klassikův i moderních, jimž vévodí nesmrtelné dílo Cervántesovo (‚Don Quijote de la Mancha‘, ve ‚Světové knihovně‘). Z překladů jinojazyčných třeba uvésti Heineovu ‚Knihu Písní‘ (v téže knihovně). Také množství obrázků cestopisných a národopisných i literárněhistorických, mnohé z nich ve ‚Zlaté Praze‘, vyšlo z péra Pikhartova. Do nedávna ještě skálopevně zdráv a pln energie životní, podlehl potměšilé chorobě, kterou si přinesl z posledního prázdninového výletu do Italie. Narodil se v Třebíči na Moravě (r. 1861), a v občanském povolání svém byl radou zemského soudu. Česká literatura mu zachová srdečnou vzpomínku.“ zpět
8. Více o tom in: Shakespeare, W. Historie II – Básně. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1964. 603. zpět
9. Lorca čerpal ukázky pro svou přednášku Španělské ukolébavky zčásti z týchž zdrojů jako Pikhart pro oddíl Rodiče a děti, kolébavky a dětská říkadla. Tak popěvek Este niño chiquito má u A. Pikharta znění Nemá žádné mamičky / tahle dcerka milá, / cikánka ji povila / a pak pohodila, zatímco L. Čivrný překládá o 54 let později dosti toporně (co dělá jmenný styl v lidové písni?) takto: Tenhleten malý brouček / o matce neví, / cikánkou na ulici / byl pohozený (in: García Lorca, Federico. Dramata a próza. Praha: SNKLU, 1962. 221). zpět
10. Lexikon české literatury 3/II P–Ř (Praha: Academia, 2000) uvádí mezi Pikhartovými pseudonymy a šiframi Al Fred, Alfred, Alfred Antonovič, Al Fredo, Alf. a řecké písmeno alfa. zpět
11. „Hodlaje dáti do sazby pro Svět. knihovnu přijatý překlad Váš Zorrillova dramatu ‚Don Juan Tenorio‘ dovoluji si zasýlati Vašnostem v příloze obvyklou při sbírce této [smlouvu? – nejasné, M. U.], za jejíž laskavé podepsání a brzké vrácení slušně žádám. S veškerou úctou! J. Otto.“ zpět
12. Nalezneme ji v Soupisu osobního fondu Antonína Pikharta, který pořídila Martina Mašínová a v elektronické formě zveřejnil Literární archiv PNP v Praze roku 1997. zpět
13. Alasovy povídky S Bohem Cordero! a Pipá uveřejnil Pikhart v Lumíru roku 1894. Alasův naturalistický román Regentka vyšel v českém překladu Eduarda Hodouška (1921–2004) až roku 2003. Předtím, v sedmdesátých letech, přeložil část této prózy vědec a překladatel Kamil Uhlíř (1923–1983), předčasně zesnulý po úporném pronásledování ze strany totalitního komunistického režimu, který měl po roce 1970 pro docenta Univerzity Karlovy a pracovníka Československé akademie věd pouze zaměstnání závozníka a skladníka. zpět
14. Pro větší názornost zde uvádím svůj pracovní překlad: „V Oviedu (Španělsko) 2. března. Velevážený pane! Cítím se velmi poctěn tím, že hodláte přeložit moje práce do češtiny. Samozřejmě Vám k tomu dávám svolení. (…) Vidím, že španělsky píšete velmi dobře, a to tak, že ve Vašem dopise nacházím jen pár chybiček. Tak tam, kde pravíte ‚me atrevo de pedir un permisión de Ud.‘, má být ‚me atrevo á pedirle permiso‘. Tam, kde píšete ‚me Ud. permitirá‘, má být ‚Ud. me permitirá‘. Jinak je všechno velmi dobré. Loučím se s Vámi a jsem Vám k službám. Leopoldo Alas. P. S. Pokud máte volný výtisk ‚Cordery‘ a [nečitelné – M. U.], budu Vám vděčen, když mi je zašlete. Buďte zdráv.“ zpět
15. Pikhart přeložil a vydal desítky jejích povídek, mj. též roku 1894 v časopisu Lumír novelku na pokračování První milovnice. zpět
16. Pikhart jednal s nakladatelem J. R. Vilímkem o vydání Dona Quijota přinejmenším již od poloviny roku 1896, jak o tom svědčí Vilímkův dopis z 11. 8. 1896. zpět
17. J. Kvapil takto příznivě komentuje Pikhartův převod první španělské pikareskní novely Lazárek z Tormesu (v dobové normě s názvem Lazarillo z Tormes), kterou tehdy ještě španělští odborníci i překladatel považovali za dílo Hurtada de Mendoza; autor zůstává neznámý do současnosti. zpět
18. „Uznávám skutečně, že 5 zl. za arch přeložených básní je směšně málo, zvláště Vám, jenž jste za tento honorář přeložil ochotně celého Quijota. Upřímně řečeno, celou tu honorářovou otázku [tropí? – nejasné, M. U.] nám především sám Vrchlický, jenž při ‚nadvýrobě‘ svých překladů, aby vůbec mohly vyjít, dává je milerád za touž cenu.“ zpět
19. Velectěný pane! Dovoluji si Vám zdvořile oznámiti, že přijímám pro svoji Lacinou knihovnu národní Váš překlad Valdésovy novelly ‚Idylla nemocného‘ a jsem ochoten vyplatiti Vám za něj jakožto honorář šest zl. za 1 tiskový arch jmenované knihy, čímž překlad přechází v můj majetek. Ráčíteli souhlasiti, prosím o laskavé potvrzení na přiloženém listu. Očekávaje ct. odpověď trvám s veškerou úctou oddaný J. Otto.“ zpět
20. Philologica Pragensia. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 1960. 146. zpět
21. Miloslav Pluhař emigroval po roce 1968 do Švýcarska, kde se podle údajů poskytnutých J. Schejbalem stal na Ženevské univerzitě knihovníkem katedry dějin umění. O jeho předčasném skonu na přelomu osmdesátých a devadesátých let mám pouze zprostředkovanou informaci od pražského antikváře, jemuž pozůstalí svěřili do komisního prodeje knihovnu zesnulého. V ní se mimo jiné zajímavosti nacházel výtisk překladu Babičky Boženy Němcové do katalánštiny od zakladatele české katalanistiky Rudolfa J. Slabého (1885–1957). zpět