Daniel Dolenský
Esejistika George Orwella se u nás, jako ostatně i jinde ve světě, nachází ve stínu románu 1984 a novely Farma zvířat. Část esejů slavného spisovatele se do našeho kulturního povědomí dostala zásluhou dvou českých knižních výborů z devadesátých let, některé texty však v českém překladu dosud nevyšly, natož abychom měli k dispozici jejich souborné vydání, které by mohlo poskytnout ucelenější obraz Orwellova myšlení a psaní. Jaké jsou méně známé polohy Orwellovy esejistiky? O některých z nich v úvodní studii pojednává Daniel Dolenský.
Je to zvláštní označení, orwellovský. Žurnalistická zkratka jako by v něm smrskla celou tvorbu a názory jednoho muže do jakési vágní představy zoufalého boje s hrozivou příšerou totality. Jenže je to jen zkratka, která je jako každá jiná ve svém zjednodušení nutně kontraproduktivní – přesně taková zkratka, jaké George Orwell, sám novinář, přísně odsoudil ve svém zřejmě nejslavnějším eseji Politika a anglický jazyk (Politics and the English Language, 1946). Právě při četbě jeho esejů vyjde jasně najevo, že muž za pseudonymem, Eric Arthur Blair, má daleko do utrápeného Winstona Smithe, šourajícího se pomalu chodbami, v nichž páchne vařené zelí a kde na nástěnkách visí přísné tváře s kníry. George Orwell byl především neobyčejně citlivý, umělecky zaměřený muž se silným politickým přesvědčením a znepokojivou schopností prohlédnout iluze světa kolem sebe.
Samozřejmě není možné oddělovat Orwella politického a Orwella nepolitického. „Každý vážně míněný řádek, který jsem napsal od roku 1936, byl napsán, ať už přímo nebo nepřímo, proti totalitarismu a pro demokratický socialismus, jak ho chápu já,“ hlásá otevřeně v eseji Proč píšu (Why I Write, 1946). Za tímto postojem je vidět bohatá životní zkušenost člověka, který jako strážce pořádku v Barmě došel k poznání, že koloniální imperialismus je „zlá věc“ (Jak jsem střílel slona – Shooting an Elephant, 1936), upevnil své celoživotní levicové názory v chudinských čtvrtích Londýna a Paříže a v uhelných dolech severní Anglie (Noclehárna – The Spike, 1931; V dole – Down the Mine, 1937) a ve španělské občanské válce se zhnusením pochopil, že objektivní historická pravda se na obou stranách fronty ztrácí pod nánosy lživé propagandy (Říkejme pravdu o Španělsku – Spilling The Spanish Beans, 1937). Ale ani tento popis zdaleka nevyčerpává celé Orwellovo dílo.
Ztrácí se v něm obraz Orwella jako muže, který žil literaturou. V jeho esejistice najdeme totiž i celou řadu cenných literárněkritických studií, například obhajob klasických autorů, o nichž zapáleně dokazuje, že nepatří do starého železa (Charles Dickens, 1939, Lear, Tolstoj a Blázen – Lear, Tolstoy and the Fool, 1947), ale i spisovatelů aktuálních a kontroverzních – jako třeba Henryho Millera v eseji Uvnitř velryby (Inside the Whale, 1940); opakovaně vyznává obdiv k dílům modernistů T. S. Eliota, Jamese Joyce či D. H. Lawrence, ale na druhou stranu nachází navzdory nepřekonatelným názorovým neshodám pozitivní hodnoty i v díle autora tak skrz naskrz kolonialistického, a Orwellovými současníky proto často zatracovaného, jakým byl Rudyard Kipling (Rudyard Kipling, 1942). V esejích se odkrývá ještě další aspekt George Orwella v roli čtenáře: jeho láska k některým knihám tak zvaně podřadným, které sám označuje jako Dobré špatné knihy (Good Bad Books, 1945); ve stejné větě pak charakterizuje Chaloupku strýčka Toma jako „neúmyslně směšnou, plnou absurdních melodramatických momentů“, ale zároveň „hluboce dojímavou a pravdivou“, a dokonce píše, že by byl rád, kdyby Chaloupka strýčka Toma „přežila sebrané spisy Virginie Woolfové“ (ibid.). Ostatně jako zřejmě nejlepší ilustrace Orwellova odmítavého postoje k dělení umění na „velké“ a „malé“, povýšenecké a lidové, poslouží jeho vážně míněná analýza Umění Donalda McGilla (The Art of Donald McGill, 1941), autora obrovského množství humorných a často velmi obscénních pohlednic, prodávaných v anglických pobřežních letoviscích. V jiném eseji (a tentokrát už nepochybně s lehkým úsměvem na tváři) vyvrací tentýž George Orwell spekulace o tom, že lidé nečtou, protože jsou knihy moc drahé, tím, že s precizností a zaujetím účetního vypočítá hodnotu své knihovny („Započítal jsem i knihy, které jsem dostal, ty, které jsem si dočasně půjčil, a ty, které jsem si půjčil a nevrátil. To proto, že darování knih, vypůjčování knih a kradení knih je víceméně vyrovnané. Vlastním knihy, které mi tak úplně nepatří, ale jiní lidé zase mají knihy moje, takže knihy, za které jsem nezaplatil, beru jako protiváhu k těm, za které jsem sice zaplatil, ale už je nemám.“) a porovná ji s mnohem větší sumou, již ročně utratí za tabák (Knihy vs. cigarety – Books vs. Cigarettes, 1946).
Orwellovský svět je běžně vnímán jako svět šedivý, mechanizovaný a neradostný. Nic ale nemůže být této představě vzdálenější než radostný esej Přívětivé slovo o vikářovi z Bray (A Good Word For The Vicar of Bray, 1946) dokazující, že i na nemorálního oportunistu lze vzpomínat v dobrém, pokud po něm zůstane pěkný strom („Jedné věci lituji a chtěl bych ji někdy napravit, a to je to, že jsem v životě nezasadil ořech. Dnes už je vůbec nikdo nesází – když někde uvidíte ořešák, je to skoro vždy starý strom. Když sázíte ořech, děláte to pro svoje vnoučata, a komu dnes sejde na vnoučatech?“). Podobně rozpustilá je impresionistická oslava jara nazvaná Několik úvah o ropuše obecné (Some Thoughts on the Common Toad, 1946), v níž se Orwell dokáže s nadhledem podívat i na své věčné téma, totiž politiku: „Je to snad špatné, těšit se z jara a jiných ročních období? Nebo, jinak řečeno, je z politického hlediska trestuhodné, že zatímco všichni úpíme, nebo bychom přinejmenším měli úpět, v okovech kapitalismu, někdo poukáže na to, že život je často příjemnější proto, že kosi zpívají, že jilmy v říjnu žloutnou a že se všude odehrává celá řada dalších přírodních úkazů, které nestojí vůbec žádné peníze a které nemají to, čemu redaktoři levicových novin říkají třídní hledisko?“ Je dobré si připomínat, že orwellovská není jen Farma zvířat, ale i Dobrý šálek čaje (A Nice Cup of Tea, 1946), v němž autor vypisuje hned jedenáct rad, jak dosáhnout opravdu kvalitního nápoje, a prosazuje názor, že je lepší lít mléko do čaje než obráceně – z naší strany Kanálu se jen těžko chápe, jak kontroverzní a závažné tohle téma může být.
Přes veškeré žerty samozřejmě platí, že většina Orwellovy esejistiky je do značné míry politická. Názorově velmi konzistentní Orwell v esejích často předjímá myšlenky, které později zapracoval do svého posledního románu 1984 – texty, jako jsou Ohlédnutí za španělskou válkou (Looking Back on the Spanish War, 1942), Střediska oddechu (Pleasure Spots, 1946) nebo Spisovatelé a leviatan (Writers and the Leivathan, 1948), se svou stavbou, argumentací i některými myšlenkami nápadně podobají dlouhé ukázce z Goldsteinovy Teorie a praxe oligarchického kolektivismu, vložené (a přiznejme, že poněkud neústrojně) doprostřed 1984. Orwell se i v esejích projevuje jako, nechci napsat prorok, ale spíše vizionář, který pochopil celkové tendence směřování světa a dokázal až nepříjemně přesně předpovědět jeho další vývoj (Ty a atomová bomba – You and the Atom Bomb, 1945). V těchto polohách můžeme Orwellovu esejistiku číst jako doplněk jeho nejslavnějších próz; jde z této četby stejný mrazivý chlad jako z popisu vykachlíkovaných cel Ministerstva lásky.
Můj textový editor sice rozeznává přídavné jméno orwellovský, ale jméno Orwell mi vytrvale podtrhuje jako chybu. Zdá se mi to symptomatické pro to, jak je s Orwellem v podvědomí západní civilizace zacházeno – a sice jako s ikonou zastupující svět kamer a donašečů Velkého bratra, spíše než jako s novinářem a spisovatelem. Přestože asi není sporu o tom, že 1984 je jeho nejdůležitějším dílem, George Orwell rozhodně není autorem jediné knihy. Jeho eseje zůstávají čtivé, platné a – to především – velmi upřímné. Orwell psal pouze to, o čem byl přesvědčen. A to je, myslím, tou největší a nejtrvalejší hodnotou jeho díla.