Michal Škrabal
Zavítat na letošní Dny poezie a napsat tuto krátkou glosu bylo pro mne milou povinností. Jedním z pozvaných hostů totiž byla mladá lotyšská básnířka Ingmāra Balode, s níž jsem se loni seznámil v Mezinárodním spisovatelském a překladatelském domě ve Ventspilsu. Ingmāra Balode se narodila v roce 1981. Vystudovala Vysokou uměleckoprůmyslovou školu v Rize, nyní studuje polonistiku na Filologické fakultě Lotyšské univerzity. Je na volné noze: kromě překladů britské a americké současné i modernistické literatury se věnuje také překladům z polštiny. Mimo to působí jako redaktorka literárního internetového portálu ¼ Satori a podílí se na realizaci několika literárních projektů a grantů.
Do Prahy přijela, aby přednesla básně ze svého nedávno vydaného básnického debutu Ledenes, ar kurām var sagriezt mēli (Bonbony, které řežou do jazyku), jenž vznikal mimo jiné během jejího ventspilského pobytu. Nebyla to její první návštěva Prahy, loni se účastnila knižního veletrhu Svět knihy, byť ne v roli básnířky, ale organizátorky: pomáhala tu s přípravou centrální lotyšské expozice. Tentokrát však stála v popředí zájmu, když spolu s trojicí básníků vystoupila v rámci mezinárodního autorského čtení, konaného 16. listopadu v pražské Nové síni, a konfrontovala se svými verši české obecenstvo. Troufám si tvrdit, že uspěla, ačkoliv na ní byla znát nervozita a tréma – byla sympaticky nesmělá a její hlas občas klopýtnul. Představovala jedinou zástupkyni křehkého pohlaví, ostatní účinkující byli muži (český básník a překladatel Tomáš Míka, katalánský multimedialista a perfomer Eduard Escoffet a polský básník a překladatel Bohdan Piasecki). Křehce působily i její verše: nesly se navzdory názvu Ingmāřiny sbírky v pokojném, pozvolném tempu, byly přeplněny něhou, citem, emocemi… Nejdříve jsem měl pochybnosti, zda bylo šťastné zařadit do stejného bloku její subtilní, efemérní verše spolu s výraznou, performativní, místy až extatickou poezií zbytku účinkujících, obecenstvo však tento radikální zlom přivítalo. A tak zatímco pánové dostávali publikum do varu, rezignovala Ingmāra na veškerou exhibici a show a stala se nám zasvěceným, tichým průvodcem po rižské periferii. Po oněch turisty opomíjených a nedoceněných místech, jež však mají svého genia loci a kde se odehrává mnohdy barvitější a osobitější život než v turisticky nabubřelém centru města – většině lidí však zůstává skryt a odhalí jej jen jemná duše básníkova, jeho bystré oko a pozorovací talent.